ECLI:CZ:US:2023:3.US.3054.21.1
sp. zn. III. ÚS 3054/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 1007, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. září 2021 č. j. 60 Co 196/2021-242 za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení, a Ladislava Maloty, Mgr. Filipa Petráše, advokáta, sídlem 2. května 7134, Zlín, Ladislava Juřeny a JUDr. Jany Jarkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 7. 12. 2020 domáhá určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2002, jejímž předmětem byl prodej spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na pozemcích par. č. X1 a X2 v kat. úz. B., obec B., a rozestavěném rodinném domu stojícím na druhém z uvedených pozemků, kdy prodávajícím byl bývalý manžel stěžovatelky Ladislav Juřena a kupujícím syn stěžovatelky Ladislav Malota. Důvod neplatnosti je žalobou spatřován v tom, že dle dohody ze dne 1. 8. 1991 o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřené po rozvodu manželství mezi stěžovatelkou a Ladislavem Juřenou měl předmětný podíl na daných nemovitostech připadnout do vlastnictví stěžovatelky. K uzavření dané kupní smlouvy tedy došlo v rozporu s touto dohodou a jí předpokládaným převodem, jenž byl dohodnut v pořadí dříve.
3. Dne 1. 1. 2021 požádala stěžovatelka o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. s tím, že jde o složitou věc a je osobou vysokého věku s velmi nepříznivým zdravotním stavem. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 7. 2021 č. j. 28 C 246/2020-226 bylo rozhodnuto, že soud ustanovuje stěžovatelce k ochraně jejích zájmů pro toto řízení zástupce Mgr. Filipa Petráše, advokáta, se sídlem 2. května 7134, Zlín.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 9. 2021 č. j. 60 Co 196/2021-242 bylo k odvolání Mgr. Filipa Petráše rozhodnuto, že usnesení soudu prvého stupně se mění tak, že žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce se nevyhovuje. Krajský soud shledal, že ustanovení zástupce je vyloučeno z toho důvodu, že jde o případ zřejmě bezúspěšného uplatňování práva.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá překvapivost napadeného rozhodnutí. Účastník řízení by neměl být zaskočen náhlým obratem v právním názoru soudce a zbaven možnosti na něj reagovat. Právě k takto překvapivému vývoji však ve věci došlo. Opravný prostředek advokáta byl podán z důvodu jeho nesouhlasu s ustanovením ve věci s odůvodněním, že mezi ním a stěžovatelkou nepanuje důvěra. S tím naopak nesouhlasila stěžovatelka a k jeho odvolání se vyjádřila v tom směru, že tomuto advokátovi důvěřuje. Naproti tomu odvolací soud se překvapivě zaměřil na otázku, zda se nejedná o případ zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, a podle toho, jak si ji zodpověděl, ve věci rozhodl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
7. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
8. Krajský soud vyjádřil názor, že při rozhodování o odvolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o ustanovení zástupce stěžovatelce, byl povinen posoudit splnění zákonných podmínek pro ustanovení zástupce, tj. zda zde jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, zda je dána žádost účastníka a zda je to nezbytně nutné k ochraně zájmů účastníka. Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků je soud oprávněn zkoumat i v průběhu řízení, což plyne z §138 odst. 2 o. s. ř., pokud by se ukázalo, že poměry účastníka osvobození od soudních poplatků neodůvodňují nebo neodůvodňovaly. V daném případě soud zjistil, že jde o případ zjevně bezúspěšného uplatňování práva a z tohoto důvodu zde nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tj. není splněna podmínka pro ustanovení zástupce žalobkyni. Stěžovatelka měla právo se vyjádřit k podanému odvolání, čehož také písemně využila, a byla seznámena s předpoklady pro ustanovení zástupce přinejmenším v odvoláním napadeném rozhodnutí. Podle §212a odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvého stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. V daném případě se však z odvolání podávalo, že stěžovatelka postupuje podle odvolatele svévolně a zlovolně a působí procesní obtíže, což jinými slovy odůvodňuje závěr, že nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce.
9. Vedlejší účastníci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužili.
10. Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten se vyjádřil v tom směru, že své námitky uplatněné v ústavní stížnosti považuje nadále za důvodné.
11. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od Okresního soudu ve Zlíně předmětný spis sp. zn. 28 C 246/2020 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Nutno především zdůraznit, že institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod majícími reálné následky ve sféře určité osoby. Stěžovatelka však toliko napadá procesní aspekty řízení, aniž by vůbec tvrdila, že klíčový závěr soudu o nenaplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků je nesprávný. Stěžovatelka, byť je v řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem, tedy osobou způsobilou ke kvalifikované právní argumentaci, neuvádí ani náznakem nic konkrétního, co by chtěla proti závěru krajského soudu, že se jedná o případ zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, namítnout. Zásah do jejích práv tak zůstává načrtnut toliko v hypotetické rovině, což k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 1337/08, ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1087/13 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 2472/17).
14. Lze přitom zdůraznit, že závěr o tom, že jde o případ zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, byl krajským soudem přesvědčivě odůvodněn. Jak krajský soud vysvětlil, i kdyby podané žalobě bylo vyhověno, nezměnilo by se nic v právním postavení stěžovatelky, neboť ta by ani v případě úspěchu neměla vynutitelné právo, aby vlastník zapsaný nyní v katastru nemovitostí předmětné podíly na nemovitostech převedl na ni. Za nedovolenou lze považovat určovací žalobu tam, kde neslouží potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah je či není, nevytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, pak jde, dle krajského soudu, právě o takovouto nedovolenou a tedy nepřípustnou žalobu. Ústavní soud neshledává takovouto argumentaci krajského soudu jakkoliv nelogickou.
15. Ústavní soud si nadto nemohl nevšimnout ještě dalších skutečností, vypovídajících o podstatě celé žaloby. Stěžovatelka je narozena dne XXX, ke dni podání žaloby jí bylo 85 let. Ladislav Malota, proti kterému byla žaloba podána, je jejím synem. Žaloba napadá platnost kupní smlouvy uzavřené již v roce 2002 a je odůvodněna nedodržením 29 let staré dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřené po rozvodu manželství stěžovatelky. Mgr. Filip Petráš v odůvodnění svého odvolání k důvodům, proč nepovažuje za možné zastupovat stěžovatelku, sdělil mimo jiné to, že stěžovatelka mu řekla, že jí není známo, že by takovou žalobu podávala, ani jaký by k ní měla mít důvod, a že tak za ni musí činit jejím jménem její syn Ladislav Malota (č. l. 232 spisu okresního soudu). Mgr. Petráš uvedl, že z rozhovoru se stěžovatelkou a celkových okolností věci dospěl k závěru, že žaloba představuje jednání Ladislava Maloty, o kterém stěžovatelka ani netuší. K těmto tvrzením Mgr. Filipa Petráše měla stěžovatelka možnost se před vydáním ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyjádřit, avšak konkrétnějším způsobem tak neučinila, když pouze povšechně uvedla, že k narušení důvěry mezi advokátem a jí nedošlo. Pozoruhodné je i to, že k nynější ústavní stížnosti byla původně přiložena plná moc udělovaná, dle jejího znění, nikoliv stěžovatelkou, nýbrž opět Ladislavem Malotou. Teprve k výzvě Ústavního soudu k odstranění vad ústavní stížnosti došlo k zaslání plné moci, kde je uvedeno, že je udělována stěžovatelkou.
16. Podobně jako Mgr. Filip Petráš i Ústavní soud dospívá k závěru, že předmětná žaloba není tím, čím se jeví být. Stěží lze uvěřit, že by stěžovatelka nyní v 85 letech věku podávala žalobu proti vlastnímu synovi pro nedodržení dohody o způsobu vypořádání majetku po rozvodu, a to dohody, jež měla být uzavřena již před 29 lety, přičemž napadaný převod proběhl již v roce 2002. To pak zvláště, nelze-li vysvětlit, proč by v takovém případě tento syn jí s takovouto žalobou jakkoliv (v řízení před obecnými soudy, nebo i před Ústavním soudem) pomáhal, když jde o žalobu proti němu samému, případně proč by stěžovatelka o roli svého syna uvedeného advokáta informovala nepravdivě, eventuálně proč by se proti jeho tvrzením v tomto směru konkrétněji neohradila ve svém vyjádření k podanému odvolání, kdyby byla nepravdivá či nepřesná.
17. Vzhledem k popsanému je zřejmé, že daná žaloba ve skutečnosti nesměřuje k ochraně skutečných majetkových práv stěžovatelky a v návaznosti na to nemůže dojít ani k porušení jejích práv procesních, včetně zásahu v podobě tvrzené překvapivosti.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu