ECLI:CZ:US:2023:3.US.3132.23.1
sp. zn. III. ÚS 3132/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Vojtíka, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, č. j. 22 Cdo 2691/2022-238, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2022, č. j. 7 Co 106/2021-211, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2020, č. j. 1 C 109/2020-143 uložil k žalobě stěžovatele žalovaným Josefu Štěchovi a Růženě Štěchové povinnost vyklidit v tomto rozsudku specifikovanou stavební parcelu, jejíž součástí je i stavba stodoly. Naopak zamítl vzájemnou žalobu žalovaných na určení, že tato stavba stodoly není součástí uvedené pozemkové parcely (tato parcela je ve vlastnictví stěžovatele) a nevyhověl návrhu žalovaných, že tito jsou výlučnými vlastníky uvedené stodoly. Okresní soud tento závěr učinil na základě zjištění, že stodola stojí na pozemku ve vlastnictví stěžovatele a že sice právní předchůdci žalovaných stodolu v minulosti značně přestavěli, nicméně tato si přesto zachovala svůj základní charakter. Proto nelze učinit závěr, že by stodola díky rekonstrukčním úpravám zanikla, respektive že by v důsledku těchto úprav vznikla stavba nová. Protože stěžovatel byl vlastníkem pozemkové parcely, na níž stodola stojí i ke dni 1. 1. 2014, tedy ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"), stala se stavba stodoly podle §3054 občanského zákoníku i po stavebních úpravách součástí pozemku stěžovatele a stěžovatel se tak stal i vlastníkem stodoly.
3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatele na vyklizení pozemku zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že přestavbou stodoly právními předchůdci žalovaných došlo k zániku původní stavby a byla zhotovena stavba nová. Proto nemohlo dojít k tomu, aby se tato nová stavba ke dni účinnosti občanského zákoníku stala součástí pozemku ve vlastnictví stěžovatele. Proto stěžovatel není legitimován k uplatnění nároku na vyklizení svého pozemku. Domáhal-li se nadto stěžovatel žalobou vyklizení i části svého pozemku, na němž stodola nestojí, přihlédl krajský soud ke skutečnosti, že stěžovatel ani jeho právní předchůdci uvedenou parcelu nevyužívali, neboť nevěděli, že tento pozemek vlastní. O uvedený pozemek se stěžovatel začal zajímat teprve na počátku devadesátých let minulého století v souvislosti se svými daňovými povinnostmi. Proto považoval krajský soud stěžovatelův nárok na vyklizení pozemku za šikanózní výkon práva, který nemůže požívat právní ochrany. Tento závěr na druhou stranu nevylučuje, aby se stěžovatel domáhal vůči žalovaným finanční náhrady za užívání svého pozemku.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Krajský soud totiž otázky zániku původní stavby a vzniku stavby nové v kontextu jím posuzovaného případu vyřešil zcela v souladu s ustálenou judikaturou. V souvislostech posuzované věci se pak zejména uplatní judikatorní závěry, že nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby. V souladu s tímto východiskem krajský soud rovněž vysvětlil, že v důsledku stavební činnosti právních předchůdců žalovaných minimálně v roce 1995 došlo k zániku původní stavby stodoly nacházející se na pozemku stěžovatele. Stěžovatel se ve skutečnosti svými námitkami obsaženými v dovolání snaží toliko zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů, aniž by řádně formuloval právní otázku zakládající přípustnost dovolání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy postupovaly přepjatě formalisticky a zasáhly do jeho vlastnického práva. Stavba stodoly totiž nemůže připadnout do vlastnictví žalovaných jen proto, že tito stavbu bez náležitého veřejnoprávního oprávnění částečně zbourali. Opačný závěr stěžovatel považuje za odůvodnění sofistikované nespravedlnosti. Výsledek soudního řízení rovněž vůbec nerespektuje zápis v katastru nemovitostí, podle něhož je stěžovatel nejen vlastníkem předmětného pozemku, ale i uvedené stodoly, neboť v katastrální evidenci je správně zapsáno, že tato stavba je součástí pozemku. Opačný závěr podle stěžovatele nebyl stanoven žádným rozhodnutím.
6. Pro vypořádání ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení v tomto směru Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí žádnou hlubší, natožpak ústavněprávní, argumentaci, která by závěry obecných soudů relevantně a způsobem, který by mohl vést k věcnému posouzení napadených rozhodnutí, zpochybnila. Jak se totiž podává ze shora provedené rekapitulace, stěžovatel je sice vlastníkem předmětné pozemkové parcely, nicméně v řízení bylo zjištěno, že stavba stodoly prošla tak významnými stavebními úpravami, že jako původní budova zanikla a jako budova nová již není součástí pozemku. Proto stěžovateli k této budově vlastnické právo, odvozené od vlastnictví pozemku, nesvědčí.
10. Kromě toho, že obecné soudy tento závěr odůvodnily dostatečným popisem stavebních úprav původní stavby, zabývaly se též širšími okolnostmi vzniku a používání uvedené stodoly. Přitom přesvědčivě vysvětlily, že stěžovatel ani jeho právní předchůdci uvedenou stodolu nevyužívali, když tato byla zcela funkční součástí hospodářského komplexu stojícího na vedlejším pozemku. Uvedená skutečnost se pak projevila právě i v tom, že žalovaní, respektive jejich právní předchůdci, na rozdíl od stěžovatele (a jeho právních předchůdců) uvedenou budovou dlouhodobě (v horizontu desítek let) aktivně užívali.
11. Z uvedených důvodů také neobstojí stěžovatelův odkaz na zápis v katastru nemovitostí, kde má být zapsáno nejen to, že stěžovatel je vlastníkem parcely, na níž stodola stojí, ale má zde být rovněž uvedeno, že stavba je součástí stěžovatelova pozemku. Takový zápis však v souladu s nyní ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyl správný, a naopak právě tato rozhodnutí jsou podkladem pro to, aby byl takovýto eventuální zápis změněn.
12. Uvedené závěry pak Ústavní soud konstatuje i přesto, že nikterak nezpochybňuje stěžovatelovo chápání jeho rodinného majetku a zcela akceptuje, že se stěžovatel pokusil hájit vlastnické právo v soudním řízení. Na druhou stranu nelze přehlížet, že zejména krajský soud se historickým okolnostem vzniku stavby stodoly i její následné přestavbě podrobně věnoval a na základě toho dospěl ke skutkovým zjištěním, která se stěžovateli ani v ústavní stížnosti podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě zpochybnit nepodařilo. I z toho důvodu pak Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí nejen za správná, ale i za spravedlivá.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům krajského a Nejvyššího soudu ústavněprávní výhrady. Ústavní soud proto neshledal protiústavní exces či zásah do základních práv stěžovatele, který by teprve odůvodňoval případný kasační zásah z jeho strany.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu