ECLI:CZ:US:2023:3.US.3188.22.1
sp. zn. III. ÚS 3188/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Medkova 913/48, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021 č. j. 28 Co 137/2019-1727 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8 2022 č. j. 22 Cdo 3652/2021-1892, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisového materiálu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o vypořádání společného jmění manželů - stěžovatelky a P. S. (dále jen "žalobce").
3. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 12. 2018 č. j. 6 C 68/2016-1227 bylo podrobně rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů (pro bližší specifikaci srov. výroky předmětného rozsudku). Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 3. 2019 č. j. 9 C 68/2016-1256 zamítl soud žalobu o vypořádání věcí a hodnot ve společném jmění manželů, přičemž pro jejich konkrétní (značný) rozsah Ústavní soud rovněž odkazuje na předmětný rozsudek. Stručně shrnuto - soud prvního stupně vzal za prokázané násilné jednání vůči stěžovatelce ze strany žalobce a zohlednil je při úvaze o způsobu vypořádání společného jmění manželů. Z tohoto důvodu rozhodl o disparitním vypořádání společného jmění účastníků, a to ve prospěch stěžovatelky, právě s ohledem na "domácí" násilí žalobce vůči stěžovatelce.
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž pro podrobné srovnání je opět pro rozsáhlost jednotlivých položek odkazováno na výrok napadeného rozsudku. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal důvody pro disparitu vypořádacích podílů, přičemž neopomenul rozsáhle zdůvodnit, jaké úvahy jej k tomuto závěru vedly. Odvolací soud poukázal na prokázané fyzické útoky na stěžovatelku ze stran žalobce, avšak v řízení nebylo prokázáno ekonomické ani psychické násilí vůči stěžovatelce, které namítala v průběhu řízení. Zdůraznil, že za 24 let trvání manželství se žalobce vůči stěžovatelce dopustil tří fyzických útoků, avšak stěžovatelka nepodala trestní oznámení a ani se nesnažila odejít ze společné domácnosti s žalobcem, a to ani v okamžiku, kdy s nimi již nežily děti. Soud dále přihlédl k hospodaření žalobce a k tomu, že to byl on, kdo prakticky "živil" rodinu a měl podstatně vyšší mzdu než stěžovatelka, hradil rodině různá spoření a peníze zhodnocoval. Dospěl přitom k závěru, že prokázané domácí násilí není v tomto konkrétním případě natolik negativní okolností, která by měla vést k úvaze o disparitě vypořádacích podílů. K disparitě vypořádacích podílů podle soudu potom nemohly vést ani jiné okolnosti, jakožto příjmy žalobce, finančně nákladné záliby žalobce, omezení bydlení v domě či "vyhození" syna z domu v době jeho zletilosti. Jakkoliv soud přikázal stěžovateli ze společného jmění manželů větší podíl, zavázal jej vyplatit stěžovatelce částku představující rozdíl mezi hodnotami vypořádacích podílů, když již v průběhu řízení to byl právě on, kdo prokázal, že disponuje adekvátními finančními prostředky. Vzhledem k převážnému úspěchu žalobce v řízení zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně (ve výši 575 506,76 Kč), tak i soudu odvolacího (356 351,20 Kč). Vycházel přitom z vypořádávaných aktiv společného jmění ve výši téměř 12 milionů Kč a výši nákladů odůvodnil převážným úspěchem žalobce v rámci jím uplatňovaného nároku oproti návrhu stěžovatelky.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl poté, co jej neshledal přípustným. Konstatoval, že odvolací soud vycházel při rozhodování ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, sám ve věci dále provedl rozsáhlé dokazování a jednotlivé důkazy řádně a podrobně hodnotil. Pochybení v rámci dokazování provedeného odvolacím soudem Nejvyšší soud nezjistil. Dovolací soud rovněž nezjistil pochybení v úvahách odvolacího soudu o tom, že skutková zjištění nezakládají důvody pro disparitu vypořádacího podílu, přičemž odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené judikatury zabývající se touto problematikou. Při hodnocení podmínek pro disparitu je totiž podle Nejvyššího soudu zapotřebí přihlížet ke všem okolnostem, posoudit věc kompletně, nikoliv pouze vytrhnout jednotlivá fakta. Dále se v rámci napadeného usnesení Nejvyšší soud vypořádal se všemi okruhy otázek, které stěžovatelka v rámci dovolání položila, včetně námitek stran porušení základních práv či vypořádání výběrů peněz z účtu žalobce a vyšších plateb.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěrům odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Namítá, že soudy nepřesvědčivě vysvětlily, proč v dané věci nejsou dány důvody pro disparitu vypořádacích podílů veškerého majetku ani ohledně jeho části. Soudy podle stěžovatelky nezohlednily individuální zjištění negativních okolností manželství ani domácí násilí jakožto okolnost umožňující závěr o disparitě (napadá hodnocení důkazů obecnými soudy). Tímto směrem se ubírá větší část stěžovatelčiny argumentace obsažené v ústavní stížnosti. Zbylá část námitek směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle stěžovatelky odvolací soud řádně nezdůvodnil, proč přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Nevysvětlil, proč vzájemný nárok zakládá právo na náhradu nákladů řízení jednomu účastníkovi, a to za stavu prokázaného domácího násilí. Podle stěžovatelky soud rovněž neodůvodnil přesvědčivě úspěch žalobce ve sporu.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud není další odvolací instancí a nemůže jako "čtvrtá instance" posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo. Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal libovůli ani svévoli. Obecné soudy se s argumenty uplatňovanými stěžovatelkou vypořádaly již v napadených, adekvátním způsobem odůvodněných rozhodnutích, přičemž jejich závěry - a to ani v případě úvahy soudů stran otázky domácího násilí - nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu je zřejmá citlivost celé věci, avšak je současně zapotřebí vzít v úvahu jak daný případ - jeho majetkoprávní povahu, tak i průběh celého řízení (jakožto uzavřeného celku). V posuzovaném případě Ústavní soud však neshledal žádný ústavně relevantní zásah do práva na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud se rovněž podrobně zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími do nákladového výroku, zejména odvolacího soudu. Tomu lze na jedné straně vytknout, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozhodl v rozporu s obecným přístupem k řízením typu iudicium duplex, na druhé straně je zapotřebí přihlédnout k předmětu řízení, rozsahu sporu a akcesorické povaze, kterou nákladové výroky zastávají (též v judikatuře Ústavního soudu). Nálezová judikatura Ústavního soudu se sice postupně stále více přiklání spíše k principu, že v případě řízení typu iudicium duplex má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, rozhodnutí podle §142 odst. 3 téhož zákona (tak jako nyní v rámci rozhodnutí o nákladech řízení před odvolacím soudem) je podmíněno zvláštními okolnostmi případu [viz nález ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 (N 211/97 SbNU 260), nález sp. zn. I. ÚS 262/20 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 404/22, bod 17]. Uvedené však nelze tvrdit bezvýjimečně, a to tím spíše, když se jedná o případ velice komplikovaný a rozsáhlý stran vypořádávaných aktiv a návrhů účastníků. V opačném případě by se Ústavní soud stal v takto mimořádně složitém sporu arbitrem v otázce nákladů řízení, což však není jeho primární úlohou danou jeho zvláštním postavením v rámci moci soudní. Pokud jde totiž o odůvodnění nákladového výroku odvolacím soudem, nelze jej z pohledu nároků kladených na rozhodnutí soudu shledat nedostatečným.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu