ECLI:CZ:US:2023:3.US.3234.22.1
sp. zn. III. ÚS 3234/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, Exekutorský úřad Praha 5, zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou, sídlem Dlažánky 310/6, Holešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2022 č. j. 11 Co 317/2022-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného exekutorského spisu se podává, že stěžovatel byl Obvodním soudem pro Prahu 6 pověřen k vedení exekuce podle dvou vykonatelných rozhodnutí Městské policie hl. města Prahy (v obou případech šlo o pohledávku ve výši 1 000 Kč). Doložka provedení exekuce nastala 18. 4. 2014, ke dni 31. 12. 2021 nebyla v exekuci vymožena žádná částka.
Usnesením č. j. 067 EX 2601/14-58 ze dne 4. 6. 2022 stěžovatel podle bodů 18-24 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, exekuci zastavil (samostatně ve vztahu ke každému exekučnímu titulu) a přiznal si paušální náhradu nákladů exekuce ve výši (dvakrát) 1 270,50 Kč k proplacení prostřednictvím exekučního soudu.
Stěžovatel tak postupoval, neboť s ohledem na poslední větu bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. (podle níž se pro účely ustanovení bodů 18 až 24 na řízení spojená ke společnému řízení hledí, jako by ke spojení řízení ke společnému řízení nedošlo) dospěl k závěru, že pro účely postupu podle čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. šlo o dvě exekuce pro vymožení dvou pohledávek nepřevyšujících částku 1 500 Kč.
Proti výroku o povinnosti státu uhradit stěžovateli paušální náhrady nákladů exekuce ve výši 2x 1 270,50 Kč podala Česká republika - Obvodní soud pro Prahu 6 (exekuční soud) odvolání, k němuž Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení stěžovatele jakožto soudního exekutora změnil tak, že mu paušální náhrada nákladů exekuce nenáleží. Podle odvolacího soudu se z obsahu spisu nepodává, že by stěžovatel zaslal oprávněné výzvu ke složení zálohy na náklady exekuce, ani skutečnost, že za dobu vedení exekuce nebylo ničeho vymoženo, jak zákon č. 286/2021 Sb. pro zastavení exekuce vyžaduje. Jak navíc odvolací soud uvedl, předmětem exekučního řízení byla pohledávka ve výši 2 000 Kč a nešlo o spojení dvou řízení do společného řízení. Nebyly tedy splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce, a stát tak není povinen stěžovateli vyplatit paušální náhradu nákladů.
V ústavní stížnosti stěžovatel zmiňuje, že soudní praxe není ustálena v otázce, zda České republice reprezentované exekučním soudem svědčí aktivní legitimace k podání odvolání. Dále uvádí, že oprávněného vyzval tzv. hromadnou výzvou - usnesením soudního exekutora č. j. 067 EX 2009/01-24 ze dne 29. 3. 2022 ke složení zálohy, přičemž oprávněný zálohu nesložil. Tento postup byl podle stěžovatele jako postup souladný se zákonem podpořen i rozhodnutím Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 278/2022 ze dne 13. 10. 2022. Primárně se nicméně stěžovatel zaměřuje na otázku, zda v posuzované věci šlo o spojení dvou řízení ke společnému řízení, a podrobně vysvětluje, proč je názor odvolacího soudu v této otázce v rozporu s jasným zněním zákona, legislativním záměrem i řadou jiných rozhodnutí krajských soudů řešících stejnou problematiku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že je v zásadě na stěžovatelích, aby tvrdili, v čem konkrétně spatřují porušení svých ústavně zaručených práv, a Ústavnímu soudu předložili tomu odpovídající ústavněprávní argumentaci. Za situace, kdy stěžovatel sice zmiňuje, že soudy posuzují aktivní legitimaci České republiky k podání odvolání nejednotně, ovšem činí tak toliko v části rekapitulující odůvodnění napadeného usnesení a nepředkládá žádnou argumentaci, která by závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci České republiky jakkoli zpochybňovala (dokonce ani netvrdí, že by tento závěr odvolacího soudu byl chybný), Ústavní soud nemá důvod se touto skutečností v nyní posuzované věci blíže zabývat. Řízení o ústavní stížnosti slouží k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů (jejichž oprávněnost k podání ústavní stížnosti je podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podmíněna tvrzením o porušení jejich ústavně zaručených práv), nikoli obecně ke sjednocování judikatury.
Jde-li pak o samotné důvody, které vedly odvolací soud ke změně rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů exekuce, tyto byly dvojí. Jednak podle odvolacího soudu stěžovatel neosvědčil, že oprávněné zaslal výzvu ke složení zálohy na pokračování exekuce a že oprávněná na tuto výzvu nereagovala, jednak mělo jít o jednu exekuci k vymožení pohledávky převyšující 1 500 Kč. Stěžovatel se argumentačně zaměřuje na druhý z uvedených důvodů, úspěch ústavní stížnosti je nicméně podmíněn tím, že stěžovatel z ústavněprávního hlediska zpochybní oba tyto důvody (netvrdí-li, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo např. nějakým procesním pochybením).
K otázce výzvy oprávněného stěžovatel toliko v rámci rekapitulace průběhu exekuce uvádí, že oprávněného vyzval hromadnou výzvou, což je postup, který městský soud v jiném řízení podle stěžovatele akceptoval. Otázka ovšem nezní tak, zda požadavek bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. (podle něhož mimo jiné exekutor do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona vyzve oprávněného ke složení zálohy na náklady exekuce) lze splnit hromadnou výzvou, nýbrž zda se tak v posuzované věci stalo, resp. zda to bylo řádně osvědčeno a zastavení exekuce má oporu ve spise. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že žádná taková výzva ve spise založena není, což stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje (a nerozporuje ani to, že by spis tuto výzvu, jakožto i případné další písemnosti dosvědčující splnění zákonných podmínek pro zastavení exekuce, obecně obsahovat měl).
Ústavní soud si přesto předmětný spis vyžádal, přičemž ověřil, že se z něj skutečně nepodává, že by výzva ke složení zálohy v tomto exekučním řízení zaslána byla. K ústavní stížnosti je pak sice přiložena kopie oné "hromadné výzvy", o které stěžovatel v ústavní stížnosti hovoří, ta však jednak netvoří součást spisu, navíc se z ní nepodává, že by se týkala i nyní řešené exekuce (či exekucí). Seznam exekucí, které se má daná výzva týkat, má totiž být v příloze dané výzvy, kterou stěžovatel neposkytl.
Za daných okolností Ústavní soud nemá v posuzované věci ke kasačnímu zásahu prostor. Ostatně požadavek odvolacího soudu, aby spis vedený exekutorem obsahoval záznam o úkonech, které exekutor v rámci vedené exekuce učiní, a aby tak následně poskytoval oporu pro závěr, že byly splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce, se minimálně při absenci relevantních protiargumentů nejeví z ústavněprávního hlediska problematickým.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu