ECLI:CZ:US:2023:3.US.324.23.1
sp. zn. III. ÚS 324/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti původní stěžovatelky Ing. Evy Veselé, nyní stěžovatele Miroslava Veselého, jako procesního nástupce, zastoupeného JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem Loutkářská 2416/2f, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 17. 1. 2023, č. j. 57 A 31/2021-242, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2022, č. j. 8 Afs 3/2022-79, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
I. V řízení o ústavní stížnosti III. ÚS 324/23 bude po zemřelé stěžovatelce Ing. Evě Veselé pokračováno s jejím procesním nástupcem Miroslavem Veselým.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se původní stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), neboť měla za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V průběhu řízení o této ústavní stížnosti stěžovatelka zemřela.
3. Ztratí-li v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel, který je fyzickou osobou, způsobilost být účastníkem řízení, a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, resp. kdo bude procesním nástupcem zemřelého účastníka, soud rozhodne usnesením (§107 odst. 1 o. s. ř.).
4. Přípisem ze dne 6. 3. 2023 informoval právní zástupce zemřelé stěžovatelky Ústavní soud o tom, že v pozůstalostním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo vydáno usnesení ze dne 6. 3. 2023, č. j. 26 D 247/2023-37, které nabylo právní moci téhož dne, podle něhož je jediným dědicem zemřelé stěžovatelky její manžel, Miroslav Veselý, přičemž toto usnesení Ústavnímu soudu předložil. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že pokračování v řízení o ústavní stížnosti tedy nic nebrání, neboť v něm nejde o právo, jež je vázáno jen na samotnou osobu účastníka řízení, a podle hmotného práva smrtí stěžovatelky k zániku práv a povinností nedošlo. Za této situace Ústavní soud rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno s právním nástupcem zemřelé stěžovatelky, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
5. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se původní stěžovatelka domáhala po správci místního poplatku vydání platebního výměru na místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění a odstraňování komunálních odpadů. Stěžovatelka byla spolu se svým manželem poplatníkem z titulu vlastnictví rekreační stavby, ve které nemá žádná osoba trvalý pobyt; v tomto případě se platí místní poplatek ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu, vlastníci jsou však povinni platit poplatek společně a nerozdílně. Stěžovatelka chtěla uplatnit svůj nárok na úlevu ve výši jedné poloviny ze stanovené výše místního poplatku, a proto usilovala o jeho vyměření platebním výměrem. Správce poplatku (dále též "žalovaný") tak sice učinil dne 21. 9. 2021, ovšem poplatek vyměřil druhému z poplatníků, a to v plné výši. To již bylo před správními soudy vedeno řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti spočívající právě v nevydání platebního výměru, o které rozhodl nejprve krajský soud usnesením ze dne 8. 12. 2021, č. j. 57 A 31/2021-184, tak, že uložil správci místního poplatku vyměřit místní poplatek platebním výměrem přímo stěžovatelce. Citované rozhodnutí krajského soudu však zrušil nyní napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud s tím, že správce poplatku nebyl nečinný, neboť platební výměr (ačkoliv druhému z poplatníků) vydal.
6. Než mohl krajský soud, vázán názorem kasačního soudu, znovu rozhodnout, stěžovatelka vzala žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného, který již dne 10. 1. 2022 požadovaný platební výměr (adresovaný přímo stěžovatelce) vydal. Stěžovatelka by tak za daného stavu nemohla být v řízení úspěšná. Krajský soud tedy nyní napadeným usnesením řízení v návaznosti na zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud měl však současně za to, že v řešené věci byly splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů dle míry úspěchu žalovanému. Přihlédl ke konkrétním okolnostem případu, že původní stěžovatelkou vyvolaný spor nelze považovat za obvyklý, a byť se jednalo o zcela bagatelní spor týkající se částky 250 Kč, stěžovatelka, zastoupená advokátem, předkládala v průběhu řízení rozsáhlé podněty a složité právní rozbory, na jejichž adekvátní reakce nestačily úřednické znalosti, ale tyto reakce si vyžádaly odborné právnické vzdělání. Naopak žalovaný předmětný spor nevyvolal, platební výměr po podání žaloby vydal a v řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu uspěl. Proto mu byla soudem přiznána náhrada nákladů řízení, které krajský soud považoval za účelně vynaložené.
7. Původní stěžovatelka předložila ústavní stížnost (čítající včetně všech doplnění přes 100 stran), ve které rekapituluje události před započetím řízení před obecnými soudy, podrobně analyzuje jejich jednotlivá rozhodnutí a vznáší četné námitky. Pro povahu tohoto rozhodnutí lze stručně shrnout, že námitky jsou převážně směřovány do rozhodnutí krajského soudu o přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, dále původní stěžovatelka namítá nesprávné obsazení kasačního soudu, nesprávný výklad a aplikace podzákonných právních předpisů, zejména kogentních ustanovení daňového řádu kasačním soudem a nesprávné zjištění skutkového stavu (který je podle stěžovatelky v extrémním nesouladu s obsahem spisu) krajským soudem.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 2 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou splnění podmínek řízení dle zákona o Ústavním soudu. V tomto ohledu uvádí, že nemohl podrobit ústavnímu přezkumu usnesení krajského soudu v celém jeho rozsahu a v návaznosti na to ani rozsudek Nejvyššího správního soudu.
11. Procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu proti rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu představuje kasační stížnost (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). V nyní posuzované věci však původní stěžovatelka proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost nepodala. Domnívala se totiž, že proti rozhodnutí, které vydal krajský soud ve správním soudnictví poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno kasačním soudem, a při jehož vydání byl krajský soud vázán závazným právním názorem kasačního soudu v hodnocení, které krajský soud v tomto rozhodnutí činil, lze z hlediska §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustně podat ústavní stížnost, aniž by nechala takové rozhodnutí krajského soudu napadené ústavní stížností přezkoumat Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti.
12. Ústavní soud však upozorňuje, že původní stěžovatelkou popisovaná situace nedopadá na nyní posuzovanou věc. Krajský soud se totiž s ohledem na zpětvzetí žaloby nacházel ve zcela jiné procesní situaci, a nemohl proto rozhodnout ve věci samé, v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pouze pokud by žaloba nebyla vzata zpět, byl by krajský soud nucen žalobu původní stěžovatelky zamítnout, neboť dle závazného názoru kasačního soudu žalovaný nebyl nečinný. Teprve poté by proto bylo na stěžovatelce, aby podala přímo ústavní stížnost, ve které by mohla uplatnit jak námitky vůči rozhodnutí krajského, tak vůči dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V této procesní situaci by totiž byla kasační stížnost ex lege nepřípustná [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
13. Znemožnila-li však stěžovatelka svým dispozitivním procesním úkonem krajskému soudu, aby o věci sám meritorně rozhodl, zbavila se sama možnosti předložit sporné otázky Ústavnímu soudu a její ústavní stížnost je tedy jak vůči napadenému usnesení krajského soudu, tak i proti předchozímu (nyní též napadenému) rozsudku Nejvyššího správního soudu nepřípustná. Proti usnesení krajského soudu bylo totiž možno podat kasační stížnost, o čemž byla stěžovatelka ostatně i řádně poučena.
14. Ústavní soud tedy mohl posoudit obsah ústavní stížnosti pouze ve vztahu k té části usnesení krajského soudu, ve které rozhodl o nákladech řízení. Dospěl přitom k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní (srov. k tomu usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1383/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
16. Ústavní soud sice dovodil, že při splnění určitých výjimečných podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu, v nyní posuzované věci však neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu. Ostatně ani samotná problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být, jak již v minulosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě; nadto Ústavní soud dodává, že proti postupu krajského soudu, včetně způsobu posouzení účelnosti vynaložených nákladů řízení vedlejšího účastníka - zejména s ohledem na rozsáhlá podání a podrobné odborné rozbory předkládané právním zástupcem (synem) původní stěžovatelky, které nelze s ohledem na předmět řízení před obecnými soudy považovat za adekvátní - a závěru o důvodnosti přiznání jejich náhrady, nemá Ústavní soud ústavněprávních výhrad.
17. Ústavní soud tedy uzavřel, že v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele.
18. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost částečně jako zjevně neopodstatněnou a částečně jako nepřípustnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 2 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu