ECLI:CZ:US:2023:3.US.3257.22.1
sp. zn. III. ÚS 3257/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem se sídlem Konopišťská 1153/6, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. 13 Co 174/2022-568, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z. P., zastoupené Mgr. Hanou Bártovou, advokátkou se sídlem Trojanova 18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava péče a výživy nezletilého syna J., jehož matkou je vedlejší účastnice řízení.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 66 Nc 2521/2021-474, 56 P a Nc 62/2020, 56 P a Nc 82/2020, svěřil nezletilého do střídavé péče rodičů v týdenních intervalech a stanovil podmínky jeho předání a převzetí (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. 3. 2020 měsíčně částkou 3 000 Kč a počínaje od 1. 9. 2021 měsíčně částkou 3 500 Kč splatnou vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého. Dlužné výživné za období od 1. 3. 2020 do 31. 1. 2022 v celkové výši 16 800 Kč uložil soud stěžovateli zaplatit k rukám matky nejpozději do 30. 4. 2022 (výrok II.). Matce byla uložena povinnost přispívat na výživném pro nezletilého měsíčně částkou 2 500 Kč splatnou vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele počínaje od právní moci tohoto rozsudku s tím, že dluh na výživném nevznikl (výrok III.).
4. K odvolání obou účastníků i opatrovníka nezletilého ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil, přičemž nezletilého svěřil do střídavé výchovy rodičů, a to tak, že bude ve výchově matky v každém sudém kalendářním týdnu od pondělí 16.00 hod. do následující středy v lichém kalendářním týdnu do 16.00 hod. a ve výchově stěžovatele bude nezletilý od liché středy 16.00 do následujícího sudého pondělí do 16.00 hod (výrok I.). V závislosti na provedené změně harmonogramu střídavé péče pak městský soud změnil rovněž výroky o výživném (výroky II. a III.).
5. Stěžovatel s uvedenými závěry městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů nalézacího soudu (o střídavé symetrické výchově), aniž by tento svůj závěr přezkoumatelně a adekvátně vysvětlil a odůvodnil. Stěžovatel dále napadá i městským soudem provedené dokazování, když namítá, že závěr ve prospěch matky nezletilého městský soud "zjevně založil i na obsahu doplněných důkazů, konkrétně zprávy z MŠ, ze dne 23. 6. 2022 a zprávy T., aniž by stěžovateli obdobným způsobem umožnil vnitřní přesvědčení odvolacího soudu obdobným způsobem ovlivnit i důkazními návrhy předloženými stěžovatelem, které zamítl, resp. vůbec o nich nerozhodl." Z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za překvapivé.
6. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení.
7. Městský soud toliko stručně odkázal na odůvodnění stěžovaného rozhodnutí, přičemž je označil za ústavně konformní.
8. Vedlejší účastnice se vyjádřila zejména k namítané překvapivosti rozhodnutí městského soudu, k níž pouze uvedla, že závěr o asymetrické úpravě střídavé výchovy městský soud založil na hodnocení zjištěného skutkového stavu ve světle specifických okolností konkrétního případu.
9. Ústavní soud nezasílal vyjádření vedlejší účastnice k replice, neboť by to bylo s ohledem na jeho obsah nadbytečné.
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry městského soudu, učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž městský soud neshledal předpoklady pro stanovení jím požadované formy střídavé péče.
12. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému synovi, jak byla vymezena obecnými soudy, resp. městským soudem, s jehož právními závěry polemizuje v řízení před Ústavním soudem.
13. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým městský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
14. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi tato kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
15. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že městský soud při svém rozhodování vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal předpoklady pro svěření nezletilého do asymetrické střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění stěžovaného rozhodnutí, městský soud kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
17. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že ze stěžovaného rozhodnutí městského soudu dostatečně vyplývá, proč tento soud rozhodl o svěření nezletilého do asymetrické střídavé péče. Městský soud zdůraznil předškolní věk nezletilého a větší fixaci na matku, což vyplývá rovněž z doplněného dokazování (srov. rozsudek městského soudu, body 14 a 19), k němuž - nutno říct - měl stěžovatel možnost se vyjádřit (srov. tamtéž, bod 17). Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že takto učiněný závěr městského soudu je v souladu s doporučením plynoucím ze znaleckého posudku (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 14). Na takto odůvodněných závěrech městského soudu proto Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti.
18. Ústavní soud tudíž nepřisvědčil námitce poukazující na údajnou překvapivost stěžovaného rozhodnutí. Pro Ústavní soud je v tomto ohledu podstatné, že řízení ve věcech péče a výživy týkající se nezletilého dítěte je řízením nesporným, v němž soud není vázán návrhy účastníků (srov. §26 a §468 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů). Soud tudíž může překročit návrhy účastníků (v daném případě návrh vedlejší účastnice na svěření nezletilého do její výlučné péče a návrh stěžovatele na svěření nezletilého do symetrické střídavé péče) a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jestliže řízení bylo možno zahájit - tak jako v tomto případě - i bez návrhu. Dospěl-li tedy městský soud v nyní posuzovaném případě s ohledem na shora rekapitulovaná skutková zjištění k závěru, že je ve vztahu k nezletilému namístě stanovit režim asymetrické střídavé péče, tento závěr neodporuje procesním zásadám, na nichž je vybudována úprava řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, ani - což je podstatnější - základním pravidlům spravedlivého procesu (především hlava pátá Listiny). Tento závěr je navíc zcela v souladu s premisou ustáleně traktovanou v judikatuře zdejšího soudu, jež zdůrazňuje, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Ústavní soud současně bere v potaz, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepředkládá nad rámec obecného tvrzení o překvapivosti rozhodnutí městského soudu žádné pádné argumenty, které by byly způsobilé zpochybnit odůvodněný závěr o svěření nezletilého do asymetrické střídavé péče.
19. Ústavní soud dále odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 258/99 ze dne 10. 8. 1999, v němž se uvádí následující: "Podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Změna rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy především odůvodněna tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k nesprávným právním závěrům. Změnou rozhodnutí odůvodněnou jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu tedy odvolací soud nepřesáhl meze své pravomoci." Smyslem a účelem výše uvedené právní úpravy, jež byla městským soudem aplikována v nyní posuzované věci (srov. rozsudek městského soudu, bod 22), je zajistit konečné rozhodnutí již v rámci odvolacího řízení, které není založeno na principu kasace, ale neúplné apelace; odvolací soud tedy může rozhodnutí potvrdit, zrušit i změnit. V případě změny rozhodnutí proto může dojít k situacím, které se účastníku řízení mohou subjektivně jevit jako "překvapivé". V nyní posuzovaném případě se však, objektivně viděno, o překvapivé rozhodnutí ze shora předestřených důvodů nejednalo.
20. Řečeno stručně, tzv. překvapivost rozhodnutí coby kvalifikovaná vada nespočívá v tom, že odvolací soud právně věc posoudí jinak, resp. s jiným výsledkem než soud prvního stupně, ale že v důsledku takového postupu dojde ke zkrácení účastníka řízení na jeho základních procesních právech skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, tak jak plynou z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Takový nedostatek ovšem zdejší soud v nyní posuzované věci neshledal.
21. Obdobné platí i o neprovedení stěžovatelem navržených důkazů. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že je na uvážení obecných soudů, které důkazy provedou a které nikoliv. Ve druhém případě jsou ovšem povinny jednoznačně odůvodnit, proč tak neučinily [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 854/09 (N 255/55 SbNU 463) ze dne 9. 12. 2009]. Městský soud tomuto požadavku dostál (srov. rozsudek městského soudu, bod 17), což znamená, že zde nenastala ústavně deficitní situace, označovaná jako "opomenutý důkaz". Ústavní soud nadto podotýká, že městský soud "měřil stejně" oběma účastníkům, neboť ze stejných důvodů, tj. pro nadbytečnost, odmítl též důkazy navrhované vedlejší účastnicí řízení.
22. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, byť pouze ve formě obiter dicta, že možnost rozšíření stávající výchovy nezletilého ve prospěch stěžovatele není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak navíc zdůraznil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) ze dne 26. 5. 2014, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilého nevyžadují změnu jeho výchovných poměrů. To samozřejmě za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů na potřebě nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svému synovi, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
23. S ohledem na výše učiněné závěry Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu