ECLI:CZ:US:2023:3.US.3322.22.1
sp. zn. III. ÚS 3322/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem tř. Tomáše Bati 3672, Zlín, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 12. 10. 2022 č. j. 59 Co 138/2022-449, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na výchovu dětí zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel je otcem nezletilé B. P. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 5. 2022 č. j. 0 P 236/2016-401 zamítl stěžovatelův návrh na změnu péče a výživy nezletilé B. z výlučné péče matky na péči střídavou (výrok I.); nahradil souhlas stěžovatele se změnou bydliště nezletilé B. ze Z. do P. (výrok II.); a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vždy dodržoval soudem stanovený styk a s babičkou nezletilé, která péči o nezletilou fakticky vykonávala, si navzájem vycházeli vstříc, a tak nezletilá mohla být u stěžovatele, kdykoli si přála. Situace se změnila poté, co stěžovatel projevil zájem o střídavou péči; matka nezletilé instruovala babičku, aby stěžovateli umožňovala styk pouze v soudem stanoveném rozsahu. Stěžovatel má za to, že střídavá péče je v nejlepším zájmu nezletilé a že stěžovatel splňuje veškeré předpoklady stanovené judikaturou Ústavního soudu pro přiznání střídavé péče. Stěžovatel namítá, že obecné soudy jsou až příliš benevolentní k tomu, že matka chce bydlet v P. a tomu podřizuje práva dítěte i stěžovatele, přičemž její pracovní místo v P. není nijak lukrativní, ani společensky potřebné; nezletilá o životě v P. dle stěžovatele nic neví a nemá tam žádné kamarády. Dále stěžovatel uvádí, že matka má v P. pouze pronajatý byt, který není vhodný pro život třech osob; stěžovatel má naopak pro nezletilou ty nejlepší výchovné předpoklady. Stěžovatel zdůrazňuje, že matka doposud stabilní výchovu nezletilé neposkytovala a nyní ji vystavuje nejistotě a dilematu, na čí stranu se postavit. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy měly upřednostnit zájem nezletilé na stabilitě výchovného prostředí a na život v místě, kde vyrůstala a kde má druhého rodiče. K tomu stěžovatel doplňuje, že obdobný názor v řízení před obecnými soudy zastával i opatrovník nezletilé. Stěžovatel dále konstatuje, že nezletilá má pouhých osm let a její názor není ve věci rozhodující, zejména když je dlouhodobě a intenzivně ovlivňována matkou a babičkou. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že o střídavou péči měl zájem již delší dobu; doposud má ten nejzákladnější styk a ten bude navíc nyní zatížen dlouhým dojížděním nezletilé z P. do Z.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ústavní úprava základních práv a svobod prozařuje celým právním řádem, a to včetně oblastí práva soukromého. Povinností orgánů veřejné moci je vykládat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, což pro soudy výslovně vyplývá z čl. 4 Ústavy.
8. Ústavní soud se již vícekrát vyjádřil ve svých rozhodnutích k problematice střídavé péče. Ve stručnosti lze shrnout jeho postoj tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu (nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21).
9. Zároveň Ústavní soud ve svém přístupu k rodinněprávním případům zdůrazňuje, že rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet veškeré dotčené zájmy, zejména zájmy nezletilých dětí.
10. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že výše uvedené požadavky kladené na rozhodování obecných soudů byly naplněny. Obecné soudy za účelem posouzení věci provedly řádné dokazování, včetně pohovoru s nezletilou, a své závěry dostatečně odůvodnily. Pokud jde o zamítnutí stěžovatelova návrhu na změnu péče a výživy nezletilé, považuje Ústavní soud v souladu s obecnými soudy za stěžejní, že stěžovatel po celou dobu života nezletilé, tedy osm let, realizuje pouze víkendový styk, na který je nezletilá zvyklá, přičemž se až do nyní podaného návrhu nesnažil situaci nijak měnit. V minulosti ani nijak nebrojil proti skutečnosti, že o nezletilou fakticky pečuje babička, nikoli matka, které byla nezletilá svěřena do výlučné péče; uspořádání, kdy soudem stanovený styk byl pouze minimální, avšak nezletilou si mohl po domluvě s babičkou brát nárazově v časech, kdy chtěl, mu naopak dle jeho vlastního vyjádření vyhovovalo. Za udržitelné považuje Ústavní soud odůvodnění odvolacího soudu, že model týdenního střídání s nutností návštěvy dvou škol by byl pro nezletilou za současné situace příliš zatěžující a model nerovnoměrné péči není možný, neboť rodiče nezletilé nežijí v jednom městě. Za významný Ústavní soud rovněž považuje názor nezletilé, že by se jí při delších pobytech u stěžovatele stýskalo po babičce, tedy osobě, která po celý její život zajišťuje nezletilé stabilní a láskyplné prostředí.
11. Za udržitelné považuje Ústavní soud i odůvodnění souhlasu se změnou bydliště nezletilé ze strany obecných soudů. Ačkoli bylo dosavadní těžiště života nezletilé ve Z., ve věci je podstatné, že matka má dlouhodobě své zázemí v P., kde je schopna o nezletilou v plném rozsahu pečovat a zajistit zde veškeré její potřeby i babička, na kterou je nezletilá významně fixována, se rovněž plánuje odstěhovat do P., a nezletilá je s přestěhováním do P. srozuměna. Stěžovatel přestěhováním nezletilé do P. nebude nijak krácen na svém dosavadním styku, přičemž i větší vzdálenosti mezi jeho bydlištěm a bydlištěm nezletilé nebrání rozšíření styku.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněných a k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v nejkratší možné době, Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu