ECLI:CZ:US:2023:3.US.336.23.1
sp. zn. III. ÚS 336/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Tomáše Blechy, zastoupeného Mgr. Zuzanou Selementovou, LL.M., advokátkou se sídlem Rašínovo nábřeží 2000/78, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, č. j. 15 Co 308/2022-804, a rozsudku téhož soudu ze dne 19. 10. 2021, č. j. 15 Co 301/2021-636, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o výživném ve prospěch stěžovatelova zletilého syna.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 5. 2021, č. j. 9 C 397/2017-570, jenž byl potvrzen nyní napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 10. 2021, bylo pravomocně rozhodnuto o stanovení výživného pro (tehdy) doposud nezaopatřeného zletilého syna částkou 8 000 Kč měsíčně od 15. 5. 2017. Ve výroku o nedoplatku na výživném a ohledně nákladů řízení byl rozsudek obvodního soudu městským soudem zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
4. Obvodní soud, jehož úkolem bylo vyčíslit nedoplatek na výživném, o jehož výši již bylo pravomocně rozhodnuto, jakož i rozhodnout o nákladech řízení, uložil rozsudkem ze dne 22. 4. 2022, č. j. 9 C 397/2017-739, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2022, č. j. 9 C 397/2017-743, stěžovateli povinnost zaplatit synovi dluh na výživném za období od 15. 5. 2017 do 10. 8. 2021 v částce 90 724,64 Kč splátkami po 3 400 Kč měsíčně, splatnými počínaje dnem 20. 5. 2022 až do zaplacení ke každému 20. dni v měsíci pod ztrátou výhody splátek (výrok I.) a ve stejném splátkovém režimu uhradit náklady řízení k rukám synova advokáta ve výši 158 316,40 Kč (výrok II.).
5. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval městský soud, který ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 8. 11. 2022 změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o věci samé tak, že stěžovatel je povinen zaplatit synovi nedoplatek na výživném 90 724,64 Kč do 31. 3. 2023, jinak jej potvrdil. Městský soud změnil rovněž nákladový výrok a rozhodl, že výše nákladů činí 152 992,60 Kč a stěžovatel je povinen tuto částku zaplatit k rukám synova advokáta do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.).
6. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně namítá, že obecné soudy projednaly žalobu i přes vadu spočívající v její neurčitosti, resp. obecným soudům vytýká, že nepřípustně rozšířily žalobní petit. Stěžovatel má rovněž za to, že obecné soudy nesprávně stanovily výši dlužného výživného (poukazuje např. na tvrzeně nepřiměřené ohodnocení nákladů na bydlení) i výši náhrady nákladů, které přiznaly v plné výši, ačkoliv měl syn ve věci pouze částečný úspěch.
7. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou splnění podmínek řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto ohledu uvádí, že nemohl podrobit ústavnímu přezkumu rozsudek městského soudu ze dne 19. 10. 2021, neboť jeho výrok I., jímž byla potvrzena povinnost stěžovatele platit na výživném pro tehdy nezaopatřeného zletilého syna počínaje dnem 15. 5. 2017 částku 8 000 Kč, se stal následně pravomocným. Dovolává-li se tedy stěžovatel neurčitosti žaloby, resp. nepřípustného rozšíření žalobního petitu, předkládá tyto námitky opožděně, neboť dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti zde již zcela zjevně uplynula (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ve vztahu k výroku II. rozsudku městského soudu ze dne 19. 10. 2021 je pak ústavní přezkum nepřípustný, neboť se v této části jedná o kasační rozhodnutí, přičemž se zde zjevně neuplatní výjimky, které by toto jinak obecně uplatňované pravidlo vylučovaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 803/22, body 5-9; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku městského soudu ze dne 8. 11. 2022 a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
10. Ústavní soud dále připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše, což platí tím spíše pro řízení, v němž je rozhodováno o výživném pro zletilé dítě, jež má povahu řízení sporného. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné vyhodnocení jeho výsledku. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení dlužného výživného.
11. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry městského soudu (a jeho prostřednictvím též se závěry obvodního soudu) je přitom založena toliko na nesouhlasu s výší dlužného výživného na zletilého syna, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž ústavněprávní rozměr. Stěžovatel totiž svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší. Obecné soudy (ve smyslu městského soudu potvrzujícího závěry obvodního soudu) přitom své závěry odůvodnily zcela odpovídajícím a přesvědčivým způsobem, takže napadené rozhodnutí nelze shledat rozpornými s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl relevantní argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že z napadeného rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se obecné soudy řídily při stanovení výše dlužného výživného. Jejich závěry nelze považovat za nepřiléhavé či excesivní a Ústavní soud je tudíž nehodlá (a vzhledem ke svému shora vymezenému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže) rozporovat. Toliko stručně postačí uvést, že obecné soudy rozhodovaly o dlužném výživném za období od 15. 5. 2017 do 10. 8. 2021, kdy žalobce nastoupil do zaměstnání. Vypočetly přitom nárok při výživném 8 000 Kč, od něhož odečetly plnění poskytnuté stěžovatelem platbami výživného i naturálním plněním vyjádřeným platbami za poskytnuté ubytování (o takto zaplacených částkách přitom nebylo mezi účastníky řízení sporu - srov. rozsudek obvodního soudu ze dne 22. 4. 2022, bod 7), přičemž správně dospěly ke shora uvedené částce dlužného výživného ve výši 90 724,64 Kč. Městský soud se vypořádal rovněž s opakovaně předkládanou námitkou tvrzeně nepřiměřeného určení nákladů na bydlení (srov. rozsudek městského soudu ze dne 8. 11. 2022, bod 14). Za přiléhavé lze považovat rovněž odůvodnění týkající se změny splatnosti dlužného výživného i nákladů řízení. Na těchto závěrech tedy zdejší soud neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho případných kasační zásah.
13. Co se týká hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatele směřujících k nákladovému výroku, je nutno uvést, že i v této oblasti je přístup Ústavního soudu značně rezervovaný, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS. 10/98, usnesení ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10, nebo usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18). Ústavní soud je proto v případech ústavních stížností týkajících se nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud tedy ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12]. K tomu však ve stěžovatelově věci zjevně nedošlo. Dovolává-li se nyní stěžovatel toho, že městský soud při stanovení výše náhrady nákladů nezohlednil toliko částečný úspěch žalobce, postačí s odkazem na napadený rozsudek uvést, že tomu tak není. Městský soud věnoval vyčíslení sporné částky, z níž odvodil tarifní hodnotu pro určení sazby mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu, náležitou pozornost, přičemž zohlednil, že stěžovatel byl ochoten platit výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. I tyto úvahy městského soudu považuje zdejší soud za případné a odůvodněné.
14. Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené závěry ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (ve vztahu k rozsudku městského soudu ze dne 8. 11. 2022), resp. jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (ve vztahu k výroku I. rozsudku městského soudu ze dne 19. 10. 2021) a nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona (ve vztahu k výroku II. rozsudku městského soudu ze dne 19. 10. 2021).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu