ECLI:CZ:US:2023:3.US.3364.22.1
sp. zn. III. ÚS 3364/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. srpna 2022 č. j. 29 Co 299/2020-284, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí dosavadního řízení
2. Stěžovatelka se u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") vůči vedlejší účastnici domáhala přiznání dvou nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"). Předně žádala nahradit nemajetkovou újmu ve výši 280 000 Kč způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 19 C 295/2014. Dále se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 21 500 Kč vzniklé v souvislosti s exekučním řízením vedeným okresním soudem pod sp. zn. 74 EXE 62066/2016 na podkladě exekučního titulu, který byl následně zrušen jako nezákonný.
3. Ústavní soud již na tomto místě upozorňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá námitky týkající se pouze rozhodnutí o druhém výše uvedeném nároku, byť formálně napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. S ohledem na tuto okolnost Ústavní soud dále rekapituluje jen okolnosti, jež jsou relevantní pro nynější řízení o ústavní stížnosti.
4. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2020 č. j. 53 C 233/2018-157 uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce částku ve výši 60 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení a částku ve výši 21 500 Kč jako přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným exekučním titulem (výrok I); co do zbývající částky ve výši 220 000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Dospěl k závěru, že exekuční titul představoval nezákonné rozhodnutí, v jehož důsledku vznikla stěžovatelce nemajetková újma. Při posouzení její intenzity vyšel okresní soud z výpovědi stěžovatelčina opatrovníka a dospěl k závěru, že došlo k citelnému zásahu do osobnostní sféry stěžovatelky, jež byla vedena v centrální evidenci exekucí a jíž byly po dobu 17 měsíců ze starobního důchodu prováděny srážky ve výši 1 000 Kč měsíčně, což jí každý měsíc způsobovalo finanční problémy a mělo vliv na kvalitu jejího života. Stěžovatelka byla uvržena do nejistoty, zda jí budou exekučně vymožené prostředky - ve výši dvojnásobku jejího starobního důchodu - vráceny či nikoli. Pouhé konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva se tak okresnímu soudu jevily jako nedostačující, a proto stěžovatelce přiznal přiměřené zadostiučinění v požadované výši.
5. Stěžovatelka i vedlejší účastnice se proti rozsudku okresního soudu odvolaly. Krajský soud připustil změnu žaloby tak, že stěžovatelka v rámci nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení žádala nově zaplatit celkem 666 712 Kč. Dále doplnil dokazování - mimo jiné - o sdělení České správy sociálního zabezpečení a dvě rozhodnutí Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky v Liberci. Z nich zjistil, že stěžovatelka pobírala příspěvek na péči, jehož výše činila 12 000 Kč, a po dobu 16 měsíců jí byly prováděny srážky ze starobního důchodu v průměrné měsíční výši 678 Kč, přičemž tyto byly deponovány u České správy sociálního zabezpečení. Ve spisu příslušného soudního exekutora krajský soud ověřil, že exekuce byla po celou dobu vedení řízení o mimořádném opravném prostředku proti exekučnímu titulu odložena, a to až do okamžiku, kdy byla po zrušení exekučního titulu pravomocně zastavena. Na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že provádění srážek sice mohla stěžovatelka pociťovat úkorně, k zásadnímu snížení jejího příjmu však nedošlo, neboť její průměrný měsíční příjem (sestávající ze starobního důchodu a příspěvku na péči) činil 20 203 Kč a průměrná srážka jen 678 Kč; stěžovatelka i připustila, že měla v průběhu exekuce doma hotovost. Veškeré srážky v celkové výši 10 848 Kč byly stěžovatelce vráceny neprodleně poté, co bylo České správě sociálního zabezpečení doručeno usnesení o zastavení exekuce. Zadruhé pak krajský soud považoval za podstatné, že exekuce byla poté, co byl exekuční titul napaden mimořádným opravným prostředkem, po celou dobu odložena až do jejího zastavení, a stěžovatelce tak ani nehrozilo postižení jiného majetku. Nemajetková újma proto byla odčiněna omluvou, kterou stěžovatelce vedlejší účastnice poskytla, a nárok na peněžité zadostiučinění jí nevznikl. Jelikož krajský soud dále snížil finanční kompenzaci za nepřiměřenou délku soudního řízení na 55 255 Kč, rozhodl napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrzuje v části ukládající vedlejší účastnici povinnost k uhrazení částky ve výši 55 255 Kč (výrok I rozsudku krajského soudu), zatímco v části výroku I týkající se plnění ve výši 4 745 Kč a 21 500 Kč a ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že se žaloba o zaplacení částky ve výši 632 957 Kč zamítá (výrok II rozsudku krajského soudu). Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III rozsudku krajského soudu).
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka předně namítá, že se krajský soud dopustil libovůle, porušil zásadu projednací, zásadu rovnosti zbraní a princip nezávislosti soudu, když si od ní vyžádal předložení důkazu o výši jejího starobního důchodu a příspěvku na péči, což mělo za následek zamítnutí žaloby. Cítí se v této souvislosti podvedena a zdůrazňuje, že jí krajský neposkytl poučení podle §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; kdyby účel požadavku soudu znala, neměla by zájem výši příjmů dokládat. Krajskému soudu dále vytýká absenci řádného odůvodnění rozsudku, z něhož není patrné, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a z jakých skutkových zjištění vycházel; v této souvislosti stěžovatelka považuje za problematické, že krajský soud nepožadoval spolu s doklady o příjmech předložit i doklady o jejích výdajích. Stěžovatelka dále argumentuje, že je napadené rozhodnutí překvapivé, neboť se krajský soud nepředvídatelně odchýlil od skutkových i právních závěrů okresního soudu, aniž ji s touto změnou seznámil. Krajský soud dále podle stěžovatelky porušil i zásadu projednací, když si sám ověřil její příjmy u příslušného úřadu práce; navíc se dopustil přepjatého formalismu tím, že do příjmů zahrnul i příspěvek na péči, přestože jej lze použít pouze na úhradu nákladů na zajištění péče. Výklad §31a OdpŠk považuje stěžovatelka za exces, který zcela vyprazdňuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti části napadeného rozsudku, jíž krajský soud rozhodl o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení (tj. co do částky 666 712 Kč), je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Ve zbývající části, tj. ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 21 500 Kč způsobené nezákonným exekučním titulem, je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla, jak v ústavní stížnosti správně uvádí.
V.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v nynější věci.
11. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud - mimo jiné - konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, jako zjevně neopodstatněné. Je totiž veden úvahou, že taková rozhodnutí až na výjimky nejsou schopna přivodit porušení základních práv a svobod stěžovatelů [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
12. Touto optikou nahlíží Ústavní soud i na posuzovanou věc, jejímž předmětem je peněžitý nárok ve výši 21 500 Kč.
13. Svůj závěr, že intenzita stěžovatelčiny nemajetkové újmy neodůvodňuje přiznání přiměřeného zadostiučinění, založil krajský soud na dvou důvodech. Prvním z nich byl procesní průběh exekuce, jež byla po celou dobu rozhodování o mimořádném opravném prostředku proti exekučnímu titulu odložena, až byla finálně zastavena; z odložení exekuce pak podle krajského soudu plyne, že stěžovatelce nikterak nehrozilo postižení jiného majetku než dávek starobního důchodu. Této úvaze není z pohledu Ústavního soudu co vytknout.
14. Zadruhé pak krajský soud dovodil, že srážky prováděné ze strany České správy sociálního zabezpečení nepředstavovaly podstatný zásah do stěžovatelčiných příjmů. V této souvislosti stěžovatelka v řízení uváděla, že jí byly po dobu 17 měsíců prováděny srážky v měsíční výši 1 000 Kč; vedlejší účastnice však toto tvrzení rozporovala, a stěžovatelčino tvrzení proto nebylo nesporné. Porušení jejích ústavně zaručených práv proto nemůže představovat postup krajského soudu, který - byť nutno vytknout, že bez jakéhokoli odůvodnění svého procesního postupu - vyžádal u příslušných orgánů státní správy informaci, jak vysoká částka byla stěžovatelce ze starobního důchodu srážena a jak bylo s těmito srážkami naloženo, resp. jaká byla výše stěžovatelčina starobního důchodu a příspěvku na péči. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že krajský soud následně mechanicky započítal příspěvek na péči do jejího disponibilního příjmu, aniž blíže zkoumal jeho účelové určení a faktické využití. V kontextu nynější věci, v níž krajský soud svůj závěr o absenci nároku na přiměřené zadostiučinění založil i na důvodu, že byla předmětná exekuce takřka po celou dobu odložena, a jejímž předmětem je nadto peněžitý nárok v toliko bagatelní výši, však tento nedostatek napadeného rozhodnutí neodůvodňuje kasační zásah Ústavního soudu.
15. V posuzované věci nemůže porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky založit ani tvrzená absence poučení o změně skutkových a právních závěrů. Krajský soud se věcí zabýval z pohledu tvrzení uplatněných účastníky tamního řízení a stejných zákonných ustanovení, které aplikoval již okresní soud. Stěžovatelka tak měla možnost účinně argumentovat, a napadený rozsudek proto nepředstavuje překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [srov. nález ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)].
16. Závěr krajského soudu o intenzitě nemajetkové újmy stěžovatelky i jeho výklad §31a OdpŠk proto z ústavněprávního hlediska obstojí.
17. Námitce absence poučení podle §5 občanského soudního řádu nelze přisvědčit, neboť stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy zastoupena advokátem, a proto se na ni obecná poučovací povinnost nevztahovala [SVOBODA, K. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, §5, marg. č. 3.].
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu