ECLI:CZ:US:2023:3.US.3430.22.1
sp. zn. III. ÚS 3430/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Merty, CSc., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2022 č. j. 37 Co 229/2022-112 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2022 č. j. 116 C 72/2022-64, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Martina Krauseho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele, aby se vedlejší účastník zdržel vypuzení z držby užívacího práva stěžovatele k bytové jednotce. Stěžovatel v řízení před městským soudem tvrdil, že bytovou jednotku užíval k občasnému přespání jak za života své životní partnerky Ing. Marie Krauseové, která byla až do své smrti v roce 2019 spoluvlastnicí id. 1/2 domu, tak i po její smrti, a to na základě dřívější ústní dohody mezi ním, Ing. Marií Krauseovou a její sestrou jako vlastnicí druhé id. 1/2 domu. Stěžovatel se v řízení před městským soudem bránil jednání vedlejšího účastníka, pozůstalého syna Ing. Marie Krauseové a jediného účastníka dědického řízení, který do bytové jednotky dne násilně vnikl, vyměnil zámek, odstranil osobní věci stěžovatele a v prostoru ubytoval cizince. Městský soud dospěl k závěru, stěžovatel získal k bytu nepravou držbu výprosou, neboť jej užíval bezplatně a časově neomezeně na základě souhlasu Ing. Marie Krauseové, po její smrti však souhlas k dalšímu užívání nezískal. Zásah vedlejšího účastníka nepovažoval městský soud za svémocný, neboť vedlejší účastník byl oprávněn vstupovat a kontrolovat stav nemovitosti na základě plné moci udělené mu správcem pozůstalosti.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") bylo potvrzeno napadené usnesení městského soudu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že zásah vedlejšího účastníka nebyl svémocný a že stěžovatel užíval bytovou jednotku jako výprosu, jíž ochrana posesorní žalobou nepřísluší.
II. Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně vyhodnotil rozsah oprávnění uděleného stěžovateli správcem pozůstalosti. Tvrdí, že správce pozůstalosti, ani vedlejší účastník, nebyli oprávněni rušit držbu jiných osob a z držby je vypudit. Podle stěžovatele není rozhodné, zda rušené či vypuzované osoby disponují nějakým užívacím právním titulem, podstatné je pouze to, zda jim svědčí držba a zda tato držba je někým narušena.
5. Stěžovatel tvrdí, že pro rozhodnutí byla podstatná otázka svémocnosti zásahu, k jejímuž prokázání navrhoval v odvolacím řízení důkaz. Tím mělo být sdělení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. června 2022, kterým informovala stěžovatele, že jsou dány skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu, a proto věc vrátila policejnímu orgánu k dalšímu šetření. Tento stěžovatelem navrhovaný důkaz byl však krajským soudem při ústním jednání bez jakéhokoliv odůvodnění zamítnut. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavku na náležité odůvodnění v případě zamítnutí důkazního návrhu a judikaturu zabývající se tzv. opomenutými důkazy, které zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí a jejich protiústavnost. Stěžovatel tvrdí, že z rozhodnutí odvolacího senátu nebyl z řízení před krajským soudem pořizován protokol o jednání, a navrhuje proto důkaz zvukovým záznamem.
6. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že mu při ústním jednání nedal možnost přednést své odvolání a že ihned přikročil k dotazům na účastníky ohledně dalších důkazních návrhů.
7. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními stěžovatel tvrdí, že oba soudy dospěly k závěrům, které jsou ve zjevném rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo, a porušily tak stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Extrémní rozpor spatřuje stěžovatel v závěru obou soudů, že neprokázal právní důvod užívání prostor. Stěžovatel tvrdí, že tímto právním vztahem byla výpůjčka, uzavřená ústně mezi ním, Ing. Marií Krauseovou a její sestrou, která měla časově přesáhnout úmrtí Ing. Marie Krauseové, a měla trvat do konce života její sestry, případně do smrti stěžovatele.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud konstantně ve své rozhodovací praxi uvádí, že není další instancí v soustavě soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřísluší mu hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci.
10. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že z jednání před krajským soudem nebyl pořizován protokol, z vyžádaného spisu Ústavní soud ověřil, že tomu tak není. Podle protokolu o jednání (č. l. 108) účastníci nejprve deklarovali, že trvají na podaných odvoláních, poté byla podána zpráva o dosavadním průběhu řízení, sdělen podstatný obsah usnesení městského soudu, odvolání účastníků a jejich vyjádření. Poté stěžovatel odkázal na návrh na doplnění dokazování učiněný v podaném odvolání a na podporu tvrzené svémocnosti zásahu předložil sdělení státní zástupkyně. V rámci závěrečného návrhu dostal dostatečný prostor k vyjádření i stěžovatel osobně. Ze zvukového záznamu ani z protokolu o jednání nevyplývá, že by měl stěžovatel nebo jeho právní zástupce k postupu krajského soudu nějaké výhrady. Ústavní soud tak neshledal, že by při jednání před krajským soudem bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
11. Problematikou tzv. opomenutých důkazů se Ústavní soud zabýval například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377), ve kterém shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu. Posuzovaná věc se má dle stěžovatelova tvrzení týkat procesní situace, kdy bylo účastníkem řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut a v napadeném rozhodnutí není ani zmíněn.
12. Judikatura Ústavního soudu vychází přitom z přesvědčení, že ne každé opomenutí důkazu dosahuje ústavněprávní intenzity, vede k porušení práva na spravedlivý proces a odůvodňuje kasační zásah ze strany Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. března 2015 (N 54/76 SbNU 747)]. To se týká zejména důkazních návrhů, které nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy a musí se jednat o důkaz, který je pro posouzení věci objektivně významný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259)]. Stěžovateli lze přisvědčit, že pokud navrhoval důkaz přípisem státní zástupkyně, měl o jeho provedení či zamítnutí krajský soud rozhodnout. Podle svého tvrzení chtěl stěžovatel navrhovaným důkazem prokázat svémocnost zásahu. Pro rozhodnutí ve věci však byl zásadní právní závěr obou soudů, že stěžovatel získal k bytu nepravou držbu. Jak uvedl v napadeném rozhodnutí krajský soud, námitka rozsahu oprávnění vyplývajícího z plné moci udělené správcem pozůstalosti je zcela bez významu vzhledem k tomu, že stěžovateli ochrana z titulu oprávněné držby vůbec nepřísluší. Opomenutí navrženého důkazu, který směřoval k prokázání svémocnosti zásahu, a nemohl mít vliv na primární posouzení oprávněnosti držby, tak nedosahuje intenzity, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.
13. S výše uvedeným závěrem obou soudů ohledně neexistence právního důvodu užívání bytové jednotky polemizuje stěžovatel i ve své ústavní stížnosti. S jeho námitkami se však oba soudy dostatečně vypořádaly. Městský soud ve svém usnesení popsal skutkový stav a s odkazem na relevantní právní předpisy podrobně zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že stěžovatel získal k bytové jednotce nepravou držbu. Závěr městského soudu, že stěžovatel za života Ing. Marie Krauseové užíval byt jako výprosu, avšak po její smrti souhlas k dalšímu užívání od jejího právního nástupce nezískal, nelze považovat za nesouladný se skutkovými zjištěními. Stejně tak městský soud srozumitelně vyložil, proč zásah vedlejšího účastníka nepovažoval za svémocný.
14. Podle ustálené rozhodovací praxe zasahuje Ústavní soud do procesu hodnocení důkazů pouze potud, jestliže zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), jestliže skutková zjištění vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. dubna 2013).
15. Hodnotící úvahy obou soudů ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, nicméně jsou odvoditelné z obsahu provedených důkazů. Ústavní soud dospěl k závěru, že oba soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu