ECLI:CZ:US:2023:3.US.3444.22.1
sp. zn. III. ÚS 3444/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Matáska, zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 94, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2022 č. j. 22 Cdo 1501/2022-325, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2022 č. j. 10 Co 167/2021-283 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 4. 2021 č. j. 5 C 268/2019-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví, na soudní ochranu a na rovnost účastníků před soudy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal uložení povinnosti žalovanému odstranit prostřednictvím instalatérské firmy sací koš ze studny stěžovatele a povinnosti zdržet se jakéhokoliv jiného odběru vody ze studny stěžovatele. Okresní soud v Klatovech výše citovaným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, neboť uzavřel, že právní předchůdci žalovaného (prarodiče) odebírali vodu ze studny na pozemku stěžovatele v dobré víře nepřetržitě od roku 1990 do roku 2005 a věcné břemeno odběru vody ze studny vydrželi již před převodem vlastnického práva k předmětné nemovitosti na Petra Hofmana; věcné břemeno následně přešlo na další právní nástupce. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak obecné soudy posoudily otázku tvrzeného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni ze strany žalovaného, zejména otázku existence jeho dobré víry. Dále namítá, že žalovaný nedisponuje žádným veřejnoprávním povolením, které by mu umožňovalo užívání podzemní vody ze stěžovatelovy studny.
4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
5. Stěžovatel vede v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
6. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování již uplatněných námitek. Z rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá, jakými úvahami, podloženými důkazy, se zabývaly a z jakých důvodů konstatovaly stěžovatelem uplatňovaný nárok za nedůvodný, neboť soudy přesvědčivě prokázaly, že právní předchůdci žalovaného vydrželi právo odebírat vodu (služebnost), přičemž naplnili jak podmínku poctivosti (dobré víry), tak podmínku časovou.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu