ECLI:CZ:US:2023:3.US.3445.22.2
sp. zn. III. ÚS 3445/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavních stížnostech stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., advokáta, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 7 C 32/2022-79, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. prosince 2022 č. j. 60 C 331/2022-18, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsahy napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavními stížnostmi domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Součástí ústavní stížnosti je i žádost o přednostní projednání věci a návrh na odklad vykonatelnosti
2. Ústavní soud usnesením ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3445/22, IV. ÚS 3581/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení věcí stěžovatele ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 3445/22.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 12. 2022 č. j. 60 C 331/2022-18 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 4 135 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2022 č. j. 7 C 32/2022-79 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 6 280 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky představovaly příspěvek stěžovatele podle §4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla"), za nepojištěná v rozsudcích blíže označená vozidla za příslušná období, neboť na tato vozidla nebyla uzavřena pojistná smlouva týkající se pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou uvedeným vozidlem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ve vztahu k napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 stěžovatel tvrdí, že žalovaný nárok byl přiznán i přesto, že je prekludován. Závěry obvodního soudu jsou proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy, rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení. Dále cituje §4 odst. 6 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle kterého povinnost zaplatit příspěvek zaniká, pokud vedlejší účastnice do 1 roku ode dne vzniku povinnosti zaplatit příspěvek neodešle osobě povinné výzvu k zaplacení příspěvku. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice nedoložila odeslání výzvy k zaplacení příspěvku, předložila pouze fotokopie výzev (bez podacího lístku, doručenky či jiného dokladu o odeslání), určených na adresu trvalého pobytu stěžovatele, nikoli však na adresu, na které bylo vozidlo v rozhodné době registrováno. Stěžovatel vozidlo reg. zn. X prodal dne 31. 1. 2019 jako nepojízdné na náhradní díly obchodní společnosti Balance idea spol. s r. o., která se výslovně zavázala vozidlo převést na sebe v evidenci motorových vozidel a vzala na vědomí, že po podpisu kupní smlouvy nebude stěžovatel hradit zákonné pojištění vozidla. Nárok vedlejší účastnice není důvodný, neboť vedlejší účastnice stěžovateli nezaslala výzvu k zaplacení na adresu v registru motorových vozidel Ministerstva dopravy. Uzavírá, že zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve spojení s judikaturou Ústavního soudu, zcela v rozporu s pravidly formální logiky a základními zásadami právního státu ukládá údajnému provozovateli či vlastníku motorového vozidla dokazovat negativní skutečnost, tedy že vozidlo neprovozoval či neponechal na pozemní komunikaci; negativní skutečnost však prokázat jednoznačně nelze. Obvodnímu soudu dále vytýká, že neodůvodnil výrok o nákladech řízení a proč vedlejší účastnici přiznal odměnu právního zastoupení dle advokátního tarifu v plné výši, přestože se jedná o "formulářový spor". V závěru ústavní stížnosti popisuje celou řadu případů, v nichž nesouhlasí s postupem státních orgánů a namítá, že byl z jejich strany perzekuován.
5. Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 stěžovatel, kromě obdobných námitek týkajících se prekluze nároku a absence doručení výzvy k zaplacení příspěvku, obvodnímu soudu vytýká, že rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž nesprávně dovodil, že s tím stěžovatel souhlasil, jednal s ním jako s fyzickou osobou nepodnikatelem a doručoval na adresu hlášeného trvalého pobytu, namísto toho, aby bylo doručováno do jeho profesní datové schránky. Přílohou ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 byla žaloba pro zmatečnost a na obnovu řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení přípustnosti ústavních stížností
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 290/2015 Sb.) zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2022 č. j. 7 C 32/2022-79 je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Co se týče návrhu na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 12. 2022 č. j. 60 C 331/2022-18, jde o řízení, v němž stěžovatel podal proti napadenému rozsudku žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, která byla doručena obvodnímu soudu dne 26. 12. 2022 a dosud o ní nebylo rozhodnuto (zjištěno z přílohy ústavní stížnosti, jakož i telefonickým dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 9). Vzhledem k tomu, že řízení o mimořádném opravném prostředku stále probíhá, je nutno považovat ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku na "předčasnou", resp. nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva je pak považován jak řádný a mimořádný prostředek (s výjimkou obnovy řízení), tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. V posuzované věci se jedná o částku bagatelní. V takových věcech Ústavní soud zastává názor, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Jako vhodné se proto jeví poukázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. V případech bagatelních sporů je ústavní stížnost zpravidla vyloučena, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecných soudů, která výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11). Stěžovatel v posuzované věci brojí proti rozsudku obvodního soudu, proti němuž není přípustné odvolání (viz §202 odst. 2 občanského soudního řádu). O to více je zřejmé, že nebylo záměrem zákonodárce, aby Ústavní soud nahrazoval roli další přezkumné instance. Přitom však platí, že hodnocení, zda jde o tzv. bagatelní věc, je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně v kontextu tvrzeného porušení základních práv.
11. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal významné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatele a odůvodňovaly tak zásah Ústavního soudu. Ústavní stížnost představuje pouhou pokračující polemiku s právními závěry obvodního soudu v rovině práva podústavního.
12. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že ačkoli se jedná o bagatelní částku, obvodní soud se věcí řádně zabýval, právní závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnil, včetně nákladového výroku, rozhodnutí obsahuje stěžejní úvahy soudu, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupoval. Po provedeném dokazování obvodní soud učinil závěr, že stěžovatel byl v předmětné době vlastníkem vozidla, v této době neuzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou tímto vozidlem, a proto byl dle §4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla povinen zaplatit vedlejší účastnici příspěvek za každý den porušení povinnosti dle §1 odst. 2 uvedeného zákona, tj. za každý den, kdy bylo vozidlo bez sjednaného pojištění. V řízení bylo prokázáno, že stěžovateli byla do domovní schránky na adresu uvedenou stěžovatelem v registru silničních vozidel doručena výzva k úhradě příspěvku do garančního fondu vedlejší účastnice. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že stěžovatel uzavřel na předmětné vozidlo kupní smlouvu, v níž si strany ujednaly povinnost kupujícího změnit vlastníka v evidenci držitelů motorových vozidel, k čemuž však nedošlo a stěžovatel tak byl stále veden jako provozovatel/vlastník vozidla.
13. Obvodní soud se rovněž věnoval vznesené námitce promlčení, když v řízení bylo prokázáno, že výzva k zaplacení příspěvku byla doručena dne 26. 2. 2021 do domovní schránky stěžovatele, a to na adresu, kterou vedlejší účastnice získala z registru silničních vozidel, a kterou stěžovatel, coby vlastník a provozovatel, do registru uvedl. Námitku promlčení proto shledal nedůvodnou. Námitku, že došlo k prekluzi uplatněného nároku, stěžovatel poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti, proto se jí Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nemohl zabývat.
14. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Právní závěry obvodního soudu mají oporu ve skutkovém stavu, jsou dostatečně odůvodněné a nevykazují prvky interpretační nebo aplikační svévole.
15. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel žádal, aby bylo konstatováno, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny". K projednání takového návrhu není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť se stěžovatel nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje §82 zákona o Ústavním soudu (srov. k tomu přiměřeně usnesení ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 2394/12).
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, rozhodl o návrzích mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že je odmítl dílem pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a dílem pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Akcesorické návrhy na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavních stížností, a proto o nich Ústavní soud samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu