ECLI:CZ:US:2023:3.US.3466.22.1
sp. zn. III. ÚS 3466/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, č. j. 7 Tdo 747/2022-23985, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 2 To 78/2021-23771, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2021, č. j. 2 T 19/2020-23516, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve formě spolupachatelství. Této trestné činnosti se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení v obchodních korporacích a družstvech na dobu pěti let. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o nárocích poškozených na náhradu škody; rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných.
3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 2 To 78/2021-23771, zrušil napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti stěžovatele.
4. Navazující dovolání odmítl Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nyní rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Vysvětlil přitom, proč rozsudek odvolacího soudu netrpí namítanými vadami, odmítl i námitku nedostatečného hodnocení provedených důkazů, ze kterých nižší soudy dovodily zavinění stěžovatele, a vysvětlil rovněž, proč neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ze kterých nižší soudy vycházely.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatky při provádění či dokonce absence hodnocení důkazů nalézacím soudem; zejména co do vědomosti stěžovatele o probíhající trestné činnosti ostatních odsouzených, na níž se měl údajně podílet. Dle stěžovatele není zřejmé, jakými úvahami byl soud veden, když dovodil, že byla naplněna skutková podstata trestného činu, za který byl odsouzen, zejména tedy subjektivní stránka trestného činu. V rozsudku krajského soudu jsou dle stěžovatele pouze konstatovány přepisy odposlechů a jedné emailové zprávy, aniž by soud uvedl, jaké závěry z nich dovozuje, a které okolnosti má díky nim za prokázané.
6. Chybějící hodnocení důkazů a jeho absenci v odůvodnění rozsudku namítl stěžovatel již v podaném odvolání, zároveň ke každému z odposlechů uvedl, čeho se rozhovor týká a vyjádřil se k tomu, co obsah každého ze zachycených rozhovorů znamená. Vrchní soud však měl pouze bez dalšího konstatovat, že hodnocení důkazů proběhlo, odkázat na rozhodnutí prvoinstančního soudu a zcela tak rezignovat na přezkum rozhodnutí předchozí instance, aniž by se vypořádal s argumentací stěžovatele.
7. Dle přesvědčení stěžovatele se tedy obecné soudy nevypořádaly s otázkou, zda se svým vlastním jednáním úmyslně podílel na zkrácení daně, ani v jakém konkrétním jednání stěžovatele jeho trestná činnost spočívá, která konkrétní daň byla zkrácena a v jakém rozsahu, a z čeho plyne závěr o úmyslném zavinění stěžovatele zahrnující jak jeho vědomostní složku, tj. že stěžovatel měl povědomí o tom, že se svým jednáním podílí na protiprávním snižování daňové povinnosti, tak volní, tj. že s takovým výsledkem byl srozuměn.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Konkrétně je pak možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
11. Ústavní soud připomíná, že každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život, musí být takový zásah velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny.
13. Má-li stěžovatel pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty shora zmíněného trestného činu, Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze trestní soud. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě excesů při hodnocení důkazů.
14. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy naplnily výše uvedené podmínky, když provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Namítá-li stěžovatel opak, pak Ústavní soud odkazuje na napadený rozsudek vrchního soudu a taktéž napadené usnesení Nejvyššího soudu, ve kterých se s totožnou námitkou tyto soudy podrobně vypořádaly. Pokud například stěžovatel opakovaně uvádí, že mu není známo, z čeho soudy dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu, lze (obdobně jako vrchní soud) odkázat na bod 549 rozsudku krajského soudu, který se zde vyjádřil k naplnění úmyslu přímého, v bodech 488, 500, 520, 531, 542 pak stejný soud vyložil, z čeho dovodil, že byl stěžovatel do obchodů zasvěcen a na podvodech se podílel.
15. Navzdory nesouhlasu stěžovatele tak lze dle Ústavního soudu považovat zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Pokud na základě (dle Ústavního soudu dostačujícího) hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata uvedeného trestného činu v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího soudu, soudu vrchního a ani soudu krajského ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a rozhodnutích dovolacího, vrchního ani krajského soudu, a to ani pokud jde o provádění hodnocení důkazů či naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu krajským soudem, tedy nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
17. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu