ECLI:CZ:US:2023:3.US.3468.22.1
sp. zn. III. ÚS 3468/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Lucií Diasovou Vejvodovou, advokátkou, sídlem Na Hřebenech II 1062, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 101 Co 211/2022-262 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. června 2022 č. j. 42 Nc 82/2022-159, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení a 1) M. J. a 2) nezletilé A. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 90 Ústavy, v čl. 32 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byla nezletilá svěřena pro dobu trvání manželství rodičů do péče matky (I. výrok), a stěžovateli (dále také jen "otec") bylo uloženo s účinností od 1. 4. 2022 přispívat na výživu nezletilé částkou 3 500 Kč měsíčně (II. výrok) a zaplatit dlužné výživné za období od 1. 4. 2022 do 30. 6. 2022 ve výši 1 500 Kč (III. výrok). Dále soud svěřil nezletilou pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky (IV. výrok) a stěžovateli uložil přispívat na výživu nezletilé částkou 3 500 Kč (V. výrok). Styk stěžovatele s nezletilou stanovil soud v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 15.00 hodin do neděle do 19.00 hodin se speciální úpravou pro období velikonočních, jarních, letních, podzimních a vánočních prázdnin (VI. výrok). Soud taktéž udělil souhlas za stěžovatele k přijetí a docházce nezletilé do Základní školy X (VII. výrok) a vyslovil předběžnou vykonatelnost tohoto výroku (VIII. výrok).
3. Okresní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů v intervalu jednoho týdne, neboť dospěl k závěru, že jakkoli jsou oba rodiče způsobilí o nezletilou pečovat a mají o její výchovu zájem, nepostačují tyto podmínky, neboť rodiče objektivně nejsou schopni bezproblémové kooperace a vzájemné komunikace, jejich vzájemné vztahy jsou stále narušeny, mají vztahové problémy, na péči o nezletilou se nejsou schopni dohodnout. Stěžovatelem podaný návrh na střídavou péči se soudu jevil spíše jako reakce na odchod matky ze společné domácnosti, kdy stěžovatel aktuálně usiluje o navrácení nezletilé do posledního společného bydliště založeného na základě souhlasu obou rodičů, tedy do obce Ž., což by fakticky znamenalo i navrácení matky nezletilé do tohoto bydliště. Toto však soud neshledává reálným, matka obnovení společného soužití se stěžovatelem či společné bydlení zcela vylučuje.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil v I., IV. a VI. výroku tak, že nezletilá se svěřuje do rozvodu a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do asymetrické střídavé péče rodičů tak, že do péče otce se svěřuje v každém prvním, druhém a posledním týdnu v kalendářním měsíci od pátku od 12.30 hodin do neděle do 17.00 hodin; dále upravil rozsah péče o nezletilou v průběhu pololetních, jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdnin. Krajský soud uložil otci přispívat na výživu nezletilé částkou 3 500 Kč měsíčně a matce uložil přispívat na výživu nezletilé částkou 1 000 Kč měsíčně. Krajský soud vyšel ze závěrů nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21, a skutečnosti, že nezletilá, ač má navázaný vztah s oběma rodiči, mírně preferuje matku, v jejíž péči si přeje nadále vyrůstat a s otcem být v pravidelných kontaktech o víkendech jednou za 14 dnů. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu jako nejlepší z možných variant zvolil model tzv. asymetrické střídavé péče, a to především s ohledem na nutnost zachovat nezletilé jednu základní školu a kontinuitu logopedické péče.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu, že nejlepším uspořádáním v zájmu nezletilé je asymetrická střídavá péče, a to pouze z důvodu nutnosti zachovat docházku do jedné základní školy. Jakkoliv si stěžovatel uvědomuje náročnost docházky do dvou vzdělávacích institucí, nemá za to, že by se jednalo o překážku nepřekonatelnou či neúměrně náročnou pro všechny zúčastněné včetně nezletilé. Stěžovatel zdůrazňuje, že to byla matka, která svým náhlým a necitlivým rozhodnutím způsobila, že nezletilá byla a stále je vytržena ze svých dosavadních sociálních vazeb. Krajský soud však tuto skutečnost vyhodnotil způsobem, kterým de facto posvětil protiprávní jednání matky. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ačkoliv jde o asymetrickou střídavou péči, fakticky je nezletilá v jeho péči pouze o jeden víkend více, než stanovil původní rozsudek okresního soudu, celkem je nezletilá v péči stěžovatele jen zhruba jednu čtvrtinu z celkového rozsahu péče. Tato nerovnost pak není kompenzována ani v průběhu prázdnin, které jsou upraveny vyjma pololetních (jeden den) a podzimních (dva dny) rovnoměrně mezi oba rodiče. Stěžovatel má za to, že jak soud prvé instance, tak zejména krajský soud rozhodly překvapivě a vnitřně nekonzistentně, když na jedné straně potvrdily protiprávnost jednání matky, které označily jako jednání v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, na druhé straně však z tohoto jednání nevyvodily žádné důsledky a fakticky je svým rozhodnutím posvětily. S ohledem na výše uvedené a z důvodu nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí je stěžovatel přesvědčen, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu, a to předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud tak není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkající se řízení ve věcech nezletilých dětí setrvale judikuje, že mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13(N 176/74 SbNU 529)]. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), bod 25; nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, zejména body 18 a 26; a nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13; či bod 67 Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte, citovaný výše v bodě 25 tohoto nálezu].
11. Z judikatury Ústavního soudu tedy plyne, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů. V prvé řadě musí být splněno subjektivní kritérium, tj. oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem, rodič však musí rovněž naplnit i základní objektivní kritéria citovaná výše v bodě 10 tohoto usnesení. Střídavá péče tak podle Ústavního soudu není vyžadována ve všech případech, kdy oba rodiče projeví o svěření dítěte do péče zájem. Článek 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří toliko presumpci ve prospěch střídavé péče, pokud o ni mají oba rodiče zájem a zároveň oba naplňují shora uvedená kritéria ve zhruba stejné míře. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody.
12. V nyní posuzované věci krajský soud shledal, že jsou naplněna první tři kritéria pro realizaci střídavé péče (mezi nezletilou a oběma rodiči existuje pokrevní pouto, v zájmu zachování identity nezletilé a jejich rodinných vazeb je, aby byla v péči obou rodičů, oba rodiče jsou schopni zajistit řádný vývoj nezletilé a mají k tomu vytvořeny vhodné podmínky), pokud však jde o kritérium čtvrté, tj. přání dítěte, nezletilá před okresním soudem uvedla, že si přeje k tátovi jezdit pouze každý druhý týden. Krajský soud, který vydal napadený rozsudek 21. září 2021, tedy bezprostředně po zahájení školní docházky nezletilou, přihlédl k tomu, že nezletilá si krátce po nástupu do 1. třídy začíná vytvářet sociální vazby se spolužáky i učitelkou, navíc jde o dítě, které vyžaduje pravidelnou logopedickou péči, v případě střídání dvou škol by byla kontinuálnost logopedické péče omezena, a to i za situace, kdy by nezletilá dojížděla do školy na půl cesty, jak navrhoval stěžovatel, navíc by musela dojíždět každý den zhruba jednu hodinu (vzdálenosti mezi bydlišti rodičů činí dvě hodiny).
13. Ústavní soud nemá tomuto závěru krajského soudu z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud zdůrazňuje, že konstantně považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud setrvale judikuje, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, současně však zdůraznil, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. Obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit zásadním vodítkem až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci krajský soud nastíněným kritériím dostál, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založil na upřednostnění zájmu nezletilé, podloženého jejím přáním i doporučením opatrovníka.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly k tomu, že k dané situaci došlo v důsledku nezákonného postupu matky. Krajský soud konstatoval, že matka změnila bydliště nezletilé bez souhlasu stěžovatele a rovněž nezletilou do této školy přihlásila bez jeho souhlasu, nicméně současně zohlednil stanovisko nezletilé, která při pohovoru uvedla, že se jí v současné škole líbí, nedovede si představit současnou docházku do jiné (další) základní školy. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Uvedeným způsobem krajský soud postupoval, když vzal v úvahu konkrétní okolnosti posuzované věci a řádně odůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje za vhodné svěřit nezletilou do střídavé péče rodičů s intervalem střídání jednoho týdne. Na řečeném nic nemění ani odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, podle které nástup dítěte do první třídy automaticky nevylučuje střídavou péči.
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně opakuje, že podle §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte přitom nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to učinil krajský soud v projednávané věci.
16. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry krajského soudu, který se danou věcí podrobně zabýval, a v odůvodnění svých usnesení srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí krajského soudu nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a nikoli v rozporu se stěžovatelem uváděnou nálezovou judikaturou.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu