ECLI:CZ:US:2023:3.US.3481.22.1
sp. zn. III. ÚS 3481/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Sabiny Langové, zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 23 Co 249/2022-118, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. V řízení o náhradu újmy na zdraví ve formě ztížení společenského uplatnění se stěžovatelka (žalobkyně) po vedlejší účastnici řízení domáhala zaplacení částky ve výši 5 772 110 Kč s příslušenstvím, která představovala rozdíl mezi vedlejší účastnicí řízení mimosoudně vyplacenou částkou 8 227 890 Kč a stěžovatelkou celkově požadovanou částku ve výši 14 000 000 Kč. Stěžovatelka byla se svojí žalobou úspěšná, když Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. října 2022 č. j. 23 Co 249/2022-118 změnil jemu předcházející částečně zamítavý (co do částky 2 000 000 Kč) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 3. 2022 č. j. 57 C 177/2021-85 tak, že stěžovatelce zcela vyhověl (výrok II.) a co do vyhovující částky ve výši 3 772 110 Kč rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Výrokem IV. uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 45 524 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení na rozdíl od obvodního soudu, který vycházel z tarifní hodnoty 5 772 110 Kč (tedy ze stěžovatelce přiznané částky), městský soud vyšel ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 05. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 a za tarifní hodnotu ve věci nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, považoval částku 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Ústavní stížností brojí výslovně pouze proti výroku městského soudu o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí se stanovením tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v částce 50 000 Kč. Jakkoliv si je vědoma závěrů vyplývajících z výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, nepovažuje jejich aplikaci za spravedlivou, když jsou dány mimořádné okolnosti, které umožňují soudům rozhodujícím v její věci tyto závěry nepoužít. Nadto se domnívá, že je třeba samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu revidovat. Vyslovuje přesvědčení, že odměna za právní zastoupení měla být vypočtena podle §7 bodu 6 advokátního tarifu, tedy z tarifní hodnoty odpovídající přiznané částce, čemuž odpovídala i předchozí judikatura Nejvyššího soudu. Rovněž namítá, že bylo zasaženo do jejího legitimního očekávání jako účastníka řízení, a to ohledně částek, které jí soud může v případě jejího úspěchu přiznat (či v případě neúspěchu uložit k náhradě). Na závěr poukazuje na aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. 25 Cdo 77/2021, v němž byla stanovena tarifní hodnota v řízení o nárocích na bolestné a ztížení společenského uplatnění podle §7 bodu 6 advokátního tarifu, tedy z přisouzené částky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání přípustné. Ústavní soud současně dotazem u obvodního soudu ověřil, že dovolání nebylo ve lhůtě podáno ani vedlejší účastnicí řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, čehož si je stěžovatelka vědoma, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
7. Těžiště ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se stanovením tarifní hodnoty za úkon právní služby (u náhrady nemajetkové újmy na zdraví), které učinil městský soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, z něhož vyplývá, že se při náhradě nemajetkové újmy na zdraví postupuje podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, podle kterého činí tarifní hodnota 50 000 Kč. Jak již bylo naznačeno shora, rozhodnutí o tom, podle jakých ustanovení je třeba stanovit tarifní hodnotu sporu, spadá pod výklad podústavního práva, který nenáleží Ústavnímu soudu, nýbrž obecným soudům. Namítala-li stěžovatelka, že měl být použit §7 bod 6 advokátního tarifu, opomíjí, že toto ustanovení nereflektuje povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka, neboť v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, závisí-li určení výše náhrady na posouzení soudu podle mnoha kritérií. Na tyto případy je, obdobně jako v řízeních ve sporech o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 nebo ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1791/2015), přiléhavé použít §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, jež ostatně podle výslovného znění na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, dopadá. Tento závěr shledal Ústavní soud jako ústavně souladný (srov. usnesení ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2217/21 nebo ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 203/22) a není důvod se od něj odchýlit ani v této věci.
8. Ústavní soud rovněž není povolán zkoumat míru racionality eventuálně si konkurujících právních názorů (viz stěžovatelkou uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 77/2021). Možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda právní názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný [nález ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 3497/13 (N 75/73 SbNU 341)]. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Sjednocovací roli v tomto ohledu sehrává Nejvyšší soud, přičemž Ústavní soud ji nemůže suplovat jen proto, že je z rozhodnutí zákonodárce nákladová problematika z dovolacího přezkumu vyloučena.
9. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu