ECLI:CZ:US:2023:3.US.3531.22.1
sp. zn. III. ÚS 3531/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022 č. j. 23 Cdo 3119/2022-462, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022 č. j. 55 Co 115/2022-398 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2021 č. j. 21 C 209/2019-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z dalších přiložených listin plyne, že stěžovatel se v průběhu řízení domáhal určení vlastnictví k nemovitým věcem - pozemku parc. č. X1 (zastavená plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. X2 - bydlení), pozemku parc. č. X3 (zahrada), pozemku parc. č. X4 (ostatní plocha), pozemku parc. č. X5 (ostatní plocha) v obci P., katastrální území K., Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha na LV č. X6. Po skutkové stránce bylo v řízení prokázáno následující - dne 12. 5. 2016 uzavřel stěžovatel s žalovanou společností ADREAL STAV s. r. o. kupní smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti. Dále v dodatku č. 1 ke kupní smlouvě bylo mezi stranami ujednáno, že kupní cena 10 000 000 Kč bude částečně složena do notářské úschovy a částka ve výši 2 394 941,50 Kč bude uhrazena jako zápůjčka k vyplacení exekutorských zástavních práv na předmětných nemovitostech. Podmínkou pro vyplacení části kupní ceny z notářské úschovy byl podle smlouvy o notářské úschově výmaz zápisu o exekuci v evidenci katastru nemovitostí (pozn.: exekuce vedena pro dlužné výživné na nezletilou dceru žalobce), resp. doložení splnění této podmínky notáři v dohodnutém termínu. Dne 20. 2. 2017 oznámil notář vydání peněz z úschovy zpět žalované pro nesplnění smlouvy. Dne 13. 3. 2017 podala žalovaná návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí; návrh byl zamítnut kvůli chybějícím údajům a dokumentům, a to chybějícímu dodatku č. 1 ke smlouvě a chybě v plné moci, v níž absentoval údaj o pozemku parc. č. X1. Dne 22. 3. 2017 podala žalovaná druhý návrh na vklad, k němuž byla přiložena kupní smlouva ze dne 12. 5. 2016, včetně plné moci ze dne 3. 5. 2016 ve stejné podobě, jako v případě prvního podání, dále plná moc datovaná 3. 5. 2016 označující pozemek parc. č. X1 (uznání podpisu zmocnitele na plné moci dne 21. 3. 2017) a byl přiložen též dodatek č. 1 ke kupní smlouvě (cenové a peněžní ujednání ke kupní smlouvě) a protokol o přijetí peněz do notářské úschovy. Na základě tohoto podání katastrální úřad vklad do katastru provedl.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Postupně se vyjádřil ke všem žalobním námitkám, a to 1) neplatnost kupní smlouvy z důvodu porušení generálního inhibitoria, 2) neplatnost kupní smlouvy z důvodu jejího zániku, neboť šlo o smlouvu závislou, 3) neplatnost kupní smlouvy z důvodu porušení integrity listin, 4) neplatnost kupní smlouvy pro zamítnutí zápisu do katastru nemovitostí, 5) neplatnost kupní smlouvy z důvodu neuhrazení kupní ceny, 6) tvrzení stěžovatele o komplikované exekuci.
4. Soud v rozsudku dospěl k závěru, že žalovaná jednala v souladu s účelem generálního inhibitoria, když exekuční řízení, uvedená na příslušném listu vlastnictví v době uzavření smlouvy, byla nakonec opravdu ukončena úhradou provedenou z finančních prostředků žalované, představující část kupní ceny (pozn.: k výmazu exekucí zatěžujících předmět koupě ve stanovené lhůtě skutečně došlo, a proto mohla žalovaná podat návrh na vklad do katastru nemovitostí). K námitce neplatnosti kupní smlouvy, resp. jejímu zániku z důvodu závislosti, soud konstatoval, že se jednalo o tři samostatné smlouvy - ujednání o ceně bylo v samostatném dodatku č. 1 ke kupní smlouvě, protokol o složení do notářské úschovy byl rovněž samostatnou smlouvou, nadto uzavřenou mezi jinými subjekty, a proto kupní smlouva nemohla v důsledku zániku notářské úschovy pozbýt platnosti. K tvrzené neplatnosti kupní smlouvy v důsledku absence zmocnění (pozemek parc. č. X1) soud dovodil, že z jednání smluvních stran byl prokazatelný úmysl prodat, resp. koupit všechny v kupní smlouvě uvedené nemovitosti. Jednalo se tak pouze o formální chybu, když faktické zmocnění existovalo a plyne z úhrady kupní ceny zahrnující danou nemovitost. Ke dalšímu (třetímu) bodu námitek soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná zasahovala do kupní smlouvy; antedatovaná plná moc byla k druhému návrhu na vklad předložena samostatně vedle kupní smlouvy obsahující původní plnou moc, dodatek č. 1 a protokol o notářské úschově. Vzhledem k tomu, že žalovaná takto doložila potřebné dokumenty, nenastal případ, kdy by bylo zapotřebí uzavřít kupní smlouvu novou (pro její vady). Proto žalovaná podala nový návrh na vklad do katastru nemovitostí bez toho, aby zasahovala do původní kupní smlouvy. K neplatnosti kupní smlouvy nedošlo ani na základě neuhrazení kupní ceny, když žalovaná své povinnosti stran jejího složení do notářské úschovy a částečné výplaty na úhradu exekucí splnila. Závazek žalované zanikl složením kupní ceny do notářské úschovy, naopak stěžovatel nesplnil řádně podmínky pro její výplatu. Vrácení částky zpět složiteli pro nesplnění podmínek pro výplatu adresátovi nezakládá neplatnost kupní smlouvy ex tunc a nadto zánik notářské úschovy části kupní ceny neznamená zánik práva stěžovatele na doplatek kupní ceny. Na platnosti kupní smlouvy podle soudu nic nemění ani tvrzení stěžovatele stran komplikovanosti exekuce; byl to podle zjištění soudu stěžovatel, kdo neposkytl součinnost a neinformoval žalovanou ani notáře o zrušení zákazu nakládat s majetkem (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 22. 12. 2016).
5. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil - poté, co se řádně vypořádal s námitkou stěžovatele o podjatosti všech členů senátu. Konstatoval, že není možné dovozovat vzájemnou závislosti všech tří uzavřených smluv. Smlouva o notářské úschově má podle závěrů soudu zcela samostatné postavení a neexistuje propojení se smlouvou kupní v tom smyslu, že by neplněním smlouvy o notářské úschově došlo k zániku kupní smlouvy. Jde pouze o způsob platby, nadto v daném případě žalovaná podmínky notářské úschovy splnila. Nic stěžovateli nebránilo domáhat se zaplacení kupní ceny i přesto, že notářská úschova byla pro nesplnění podmínek na straně stěžovatele vrácena zpět žalované. Jako novou skutečnost označil odvolací soud tvrzení stěžovatele, že smlouvu uzavřel v tísni pod tlakem exekučního řízení; exekuční řízení však nejsou pro daný případ relevantní, stejně jako "osobní tíseň vyvolaná vysokým zadlužením". Námitka stran nepoměru mezi kupní cenou a reálnou hodnotou pozemků rovněž podle soudu nemohla obstát. Stěžovatel totiž zaměňoval tržní cenu stavebních pozemků a pozemků, které byly předmětem kupní smlouvy - tedy pozemků neurčených k zástavbě. Dále odvolací soud dodal, že stěžovatel prokazatelně disponoval s částkou odpovídající čtvrtině kupní ceny, uhradil prostřednictvím této částky dluhy a žalované tuto částku přes přesvědčení o neplatnosti kupní smlouvy nevrátil. V řízení rovněž nebylo ani tvrzeno, že by smluvená kupní cena nebyla cenou odpovídající hodnotě pozemků (toto ani stěžovatel nijak neprokazoval).
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel podle zjištění soudu nevymezil, v čem se odvolací soud měl odchýlit od ustálené judikatury a tím nesplnil jeden z předpokladů přípustnosti dovolání, a to ve vztahu k otázce podmínek úplatného nabytí věcného práva ve smyslu §984 odst. 1 občanského zákoníku. Dále stěžovatel namítal odklon od ustálené rozhodovací praxe stran posuzování otázky závislosti smluv; dovolací soud ale žádné pochybení odvolacího soudu v této otázce nedovodil. Naopak, za daných okolností odvolací soud správně uzavřel, že posuzované smlouvy na sobě nebyly ve smyslu §1727 občanského zákoníku závislé, neboť i v případě zániku smlouvy upravující způsob placení části kupní ceny trvalo právo žalobce požadovat po žalované doplacení zbytku kupní ceny, a placení kupní ceny žalovanou tak mělo pro žalobce nadále hospodářský smysl. Pochybení odvolacího soudu neshledal ani v případě námitky zániku kupní smlouvy pro zamítnutí zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jde o zpochybňování závěru odvolacího soudu o obsahu právního úkony, přičemž odvolací soud se nedopustil pochybení stran nevyužití příslušné výkladové metody či chyby v logice. Nejvyšší soud jako důvodnou neshledal ani námitku nepřezkoumatelnosti a nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů v rámci stále stejného okruhu námitek a pokračuje tak v polemice s jejich závěry. Namítá, že žalovaná zneužila jeho tísně a uzavřela kupní smlouvu, ve které bylo její plnění v hrubém nepoměru k plnění stěžovatele. Dále argumentuje závislostí kupní smlouvy a smlouvy o notářské úschově a rovněž neplatností kupní smlouvy pro zamítnutí zápisu vkladu do katastru nemovitostí. Porušení základních práv spatřuje primárně v nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí; obecné soudy podle něj nevypořádaly všechna podstatná tvrzení. Rovněž namítá, že dovolací soud nesprávně odmítl jeho doplnění podání pro opožděnost. Podle zjištění Ústavního soudu však i doplnění podání obsahuje obdobnou argumentaci, kterou stěžovatel uplatňoval již v odvolacím řízení a snaží se ji uplatňovat i nyní. Zásah do vlastnického práva stěžovatel spatřuje v postupu soudů, které se řádně nezabývaly jeho námitkami a neposkytly mu adekvátní právní ochranu. V tomto směru však stěžovatel uplatňuje námitky obsahově spadající pod čl. 36 Listiny, jakkoliv dopady rozhodnutí bezpochyby směřují do jeho majetkové sféry.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Ústavní soud opakovaně traktuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Právo na spravedlivý proces (též na spravedlivost řízení) se skládá z řady komponentů, resp. dílčích práv, jež pokrývají celé řízení od přístupu k soudu přes kritéria přezkumu dokazování až po požadavky na konečné rozhodnutí; nevyhýbají se ani výkonu rozhodnutí. Při posuzování spravedlivosti řízení je třeba dbát nejen na to, zda orgány veřejné moci dodržely zákonný postup řízení, ale zejména akcentovat praktickou a účinnou ochranu práv jeho účastníků. Jednotlivé vady řízení přitom nemusí vyvolat nezbytnost zrušení rozhodnutí (konečného či v rámci vedení řízení), je-li řízení spravedlivé jako celek (tzv. komplexní argument). Principům subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu odpovídá též zásada, podle níž má přednost přezkum dodržování procesních záruk ochrany práv účastníků před přezkumem hmotněprávním, resp. materiálním. Komponentem základního práva na spravedlivý proces je též právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku musí především vyplývat vztah mezi náležitými skutkovými zjištěními včetně úvah při hodnocení důkazů a odpovídajícími právními závěry.
11. Podle zjištění Ústavního soudu jsou však rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Již soudy prvních dvou instancí se námitkami stěžovatele zabývaly a své závěry promítly do textu rozhodnutí. Nelze jim nadto v posuzovaném řízení upřít ani srozumitelnou koncepci úvah, které je k předmětným závěrům vedly. Naopak stěžovatel v průběhu řízení opakovaně předestírá vlastní náhled na hodnocení důkazů a snaží se prosadit vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění a právní hodnocení. Nesouhlas stěžovatele s rozhodováním soudů však nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Stěžovatel nadto opakuje stále téže námitky, s nimiž se však dostatečně vypořádal již soud prvního stupně (pozn.: pokud se nejedná o námitky, které uplatnil stěžovatel až v rámci odvolacího řízení). Je totiž zapotřebí připomenout závěr obecných soudů, že stěžovatel v daném případě nebyl krácen na svých (majetkových) právech. Jen a pouze svou vlastní nečinností zapříčinil stav, kdy mu nebyla vyplacena část kupní smlouvy z notářské úschovy. Jak však soudy opakovaně uváděly, neznamená to, že by pozbyl nárok na výplatu zbylé části kupní ceny. Oproti tomu stěžovatel prokazatelně část kupní ceny zužitkoval. Jakkoliv může být situace stěžovatele tíživá, není možné odhlédnout od jeho nečinnosti, která netrvala pouze po krátkou dobu; stěžovatel nadto nikde nezmiňuje, zda na žalované doplatek kupní ceny aktivně vymáhal.
12. Pokud jde o námitky stěžovatele polemizující s postupem Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, pro jehož uplatnění klade platná právní úprava poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)]. Ve vztahu k posouzení přípustnosti jednotlivých dovolacích důvodů Ústavní soud konstatuje, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná vážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)]. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
13. V nyní posuzovaném případě nenastala ani jedna z citovaných situací. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho rozsudku jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Na tom nic nemění ani námitka stěžovatele stran nesprávně dovozené lhůty k doplnění dovolání, které podle zjištění soudy obsahově koresponduje s námitkami, které stěžovatel uplatňoval v průběhu řízení před soudy nižších instancí.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že v závěrech obecných soudů namítaná pochybení neshledal a nepřísluší mu do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu