ECLI:CZ:US:2023:3.US.3542.22.1
sp. zn. III. ÚS 3542/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Svobodové, zastoupené JUDr. Zuzanou Pechtorovou, advokátkou se sídlem Dřevařská 855/12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2022 č. j. 7 As 227/2022-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozhodnutím Městského úřadu Židlochovice ze dne 16. 4. 2021 č. j. MZi-2020/530945-9 byla stěžovatelka uznána vinnou z přestupku provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), tím, že jako provozovatelka motorového vozidla tov. zn. Ford Mondeo, reg. zn. X, nezajistila, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, konkrétně došlo k tomu, že tím, že dne 13. 10. 2020 v čase 16:14 v Holasicích v ulici Brněnská, blíže nezjištěný řidič překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 20 km/h a více. Za uvedený přestupek byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Krajský úřad Jihomoravského kraje odvolání stěžovatelky zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta Krajským soudem v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2022 č. j. 41 A 6/2022-34; následná kasační stížnost byla zamítnuta v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že formalistickým přístupem všech dotčených rozhodujících orgánů veřejné moci došlo k jejímu postihu v rozporu s ústavními principy. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě nebyla příslušná zákonná ustanovení aplikována s přihlédnutím na konkrétní skutek, v rozporu s předloženými důkazy a zejména v rozporu se smyslem zákonné úpravy. Stěžovatelka v řízení před správními soudy dokládala, že řidičem vozidla, kterému byla naměřena rychlost 80 km/hod v obci, byl její bývalý manžel, a proto namítá, že s ohledem na to, že správní orgány měly důkazy o totožnosti řidiče, neměla být aplikována zákonná úprava o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Stěžovatelka brojí proti zužujícímu výkladu odvolacího správního orgánu, podle kterého je objektivní odpovědnost provozovatele vozidla vyloučena pouze v případě odcizení vozidla či přepisu vozidla na jinou osobu. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v řízení před jiným správním orgánem, ve kterém šlo o skutkově velmi podobnou věc a ve kterém se hájila obdobným způsobem, bylo řízení zastaveno. S ohledem na uvedené správní orgány dle stěžovatelky porušily zásadu předvídatelnosti rozhodování. Závěrem stěžovatelka rozporuje skutečnost, že správní soudy aprobovaly zmatečnosti v rozhodnutích správních orgánů s tím, že se jedná o marginálie.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry správních orgánů a správních soudů. Správní soudy se však se všemi jejími námitkami již vypořádaly. Zejména stěžovatelce vysvětlily, že ze spisového materiálu vyplývá, že správní orgány neměly dostatečné množství podkladů pro zahájení řízení o přestupku se stěžovatelkou označenou osobou, ostatně ani stěžovatelka nedokázala s jistotou tvrdit, že řidičem v danou chvíli byl právě její manžel. Manžel stěžovatelky na výzvu správního orgánu odpověděl, že si není vědom, kdo v uvedený okamžik vozidlo řídil. Dále správní soudy stěžovatelku upozornily, že odpovědnost stěžovatelky za přestupek provozovatele vozidla je důsledkem nastavení platné právní úpravy, která byla Ústavním soudem označena za ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16). Ačkoliv tedy stěžovatelka považuje dosavadní výklad tohoto ustanovení za přehnaně formalistický, nelze s ohledem na uvedené tuto argumentaci přijmout. Ústavní soud shledává závěry správních soudů přesvědčivě odůvodněnými a z ústavního hlediska zcela udržitelnými.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu