ECLI:CZ:US:2023:3.US.3576.22.3
sp. zn. III. ÚS 3576/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, evropským hostujícím advokátem zapsaným u Slovenské advokátní komory, sídlem Potočná 650/135B, Trenčín, a zástupcem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 12 VSOL 334/2022-136, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci z důvodu tvrzeného porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání této ústavní stížnosti, Krajský soud v Brně ("krajský soud") ve věci vedené pod sp. zn. 32 ICm 358/2022 (KSBR 31 INS 25648/2014) projednává žalobu pro zmatečnost stěžovatele jako dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ("vrchní soud") ze dne 11. 11. 2015, č. j. 2 VSOL 931/2015-A-101 (KSBR 31 INS 25648/2014), kterým tento soud rozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-51, o nařízení předběžného opatření. O žalobě pro zmatečnost rozhodl krajský soud usnesením ze dne 21. 3. 2022, č. j. 32 ICm 358/2022-44 (KSBR 31 INS 25648/2014), a to tak, že ji zamítl, přičemž k odvolání stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 14. 7. 2022, č. j. 13 VSOL 205/2022-64, 32 ICm 358/2022 (KSBR 31 INS 25648/2014), zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podáním ze dne 22. 8. 2022 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudce krajského soudu JUDr. Jaroslava Pospíchala.
3. Vrchní soud nyní napadeným rozhodnutím o této námitce rozhodl tak, že soudce JUDr. Jaroslav Pospíchal není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 32 ICm 358/2022 (KSBR 31 INS 25648/2014). Podle vrchního soudu totiž nejsou dány žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod pochybovat o nepodjatosti či důvod k vyloučení jmenovaného soudce.
4. Stěžovatel namítá, že nastala situace, kdy v rámci insolvenčního řízení vedeného proti němu bylo vydáno rozhodnutí o předběžném opatření, jímž krajský soud omezil stěžovatele v nakládání s jeho majetkem. Uvedené rozhodnutí o předběžném opatření následně bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 2 VSOL 931/2015-A-101. Toto usnesení vrchního soudu stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost, v rámci které vznesl výše specifikovanou námitku podjatosti shora jmenovaného soudce, a to z důvodu stěžovatelem tvrzeného nekonzistentního rozhodování o žalobě pro zmatečnost. Podle stěžovatele však byla tato námitka podjatosti předložena k posouzení stejnému senátu Vrchního soudu v Olomouci, který rozhodoval již v rámci řízení o stěžovatelově žalobě pro zmatečnost. Zjednodušeně řečeno tak údajně došlo k tomu, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a spravedlivý proces, neboť senát vrchního soudu posuzoval žalobu pro zmatečnost, která ale směřovala proti rozhodnutí tohoto senátu.
5. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti jako nepřípustné opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však řízení nebylo ukončeno, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení. Takto Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutím (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2236/22 ze dne 19. 9. 2022 a tam citovaná judikatura; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jimiž je v průběhu soudního řízení - stejně jako v nyní posuzovaném případě - rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.
6. Tento právní názor potvrdilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (vydanému v nyní posuzované věci): "Ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." V odůvodnění stanoviska plénum mj. zdůraznilo, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce přitom soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu proto otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)].
7. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
8. V případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudce nicméně tyto podmínky nejsou splněny, jelikož (1.) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele (toho může zasáhnout teprve rozhodnutí meritorní, resp. kvazimeritorní, v jehož důsledku bude např. odsouzen v trestním řízení anebo mu bude pravomocně uložena nějaká povinnost), a současně platí, že (2.) tuto námitku může uplatňovat i v dalším řízení (o řádném či mimořádném opravném prostředku a v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti, brojící proti konečnému rozhodnutí, resp. rozhodnutí kvazimeritornímu - např. rozhodnutí o vazbě, předběžné opatření apod.).
9. Na druhou stranu i v případech, směřuje-li ústavní stížnost proti dílčímu procesnímu usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudce obecného soudu není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat, se může uplatnit výjimka obsažená v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Je však věcí samotného stěžovatele, aby v ústavní stížnosti tento "přesah vlastních zájmů" řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury vyložil.
10. Uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu je v navazujícím řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti III. senát Ústavního soudu vázán a proto na ně v plném rozsahu odkazuje. Tato okolnost konkrétně znamená, že z důvodu principu subsidiarity je ústavní stížnost, brojící proti rozhodnutí, kterým soudce obecného soudu nebyl vyloučen pro podjatost, nepřípustná.
11. Nad tento rámec proto Ústavní soud pouze uvádí, že závěry pléna, obsažené v jeho stanovisku, nejsou zpochybněny ani argumentací, kterou stěžovatel předložil v návaznosti na rozhodnutí o přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci plénu Ústavního soudu v doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 1. 2023.
12. Odkazuje-li totiž stěžovatel na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021 sp. zn. 27 Cdo 65/2021 (www.nsoud.cz), podle něhož jsou podle §14 odst. 3 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali, konstatuje Ústavní soud, že nijak nezpochybňuje podmínky či důvody případného vyloučení soudců, jak se podávají ze zákonné úpravy a jak je vyložila judikatura. Podstata právního názoru Ústavního soudu, plynoucí z citovaného stanoviska pléna, totiž spočívá v tom, že eventuální porušení principů souvisejících s právem na zákonného soudce a spravedlivý proces má být primárně napraveno v řízení před obecnými soudy. To je ostatně zcela v souladu i se stěžovatelem odkazovaným postojem Evropského soudu pro lidská práva, že vadu v nestrannosti soudu (soudce) nelze napravit jen tím, že rozhodnutí poznamenané nedostatkem nestrannosti přezkoumá v řízení o opravném prostředku k tomu příslušný soud; rozhodnutí ovlivněné nedostatkem nestrannosti soudce tak musí být naopak v řízení o opravném prostředku zrušeno.
13. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud rovněž uvádí, že stěžovatel svoji doplňující argumentaci nevyužil k tomu, aby přesvědčivě tvrdil přesah vlastních zájmů v souladu s §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než stěžovatelovu ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj