ECLI:CZ:US:2023:3.US.36.23.1
sp. zn. III. ÚS 36/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, č. j. 6 Tdo 460/2022-2869, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2021, č. j. 10 To 180/2021-2692, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 3. 2021, č. j. 2 T 141/2019-2574 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho základní práva zaručená čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným pro dílčí útoky uvedené pod body 1. až 12. skutkové věty výroku o vině účastenstvím jako organizátor ke zločinu krádeže jako pokračujícího trestného činu; v případě dílčího skutku pod bodem 9. ukončeného ve stadiu pokusu.
3. Této trestné činnosti se stěžovatel dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou roků a osmi měsíců, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci - motorového vozidla, trest zákazu činnosti v podobě samostatné výdělečné činnosti v oboru opravy a údržby motorových vozidel, výroba motorových vozidel, přívěsů a návěsů a silniční nákladní doprava a výkon funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech se stejným nebo obdobným předmětem podnikání na čtyři roky. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o nárocích poškozených na náhradu škody. Rozhodnuto bylo současně i o vině a trestu dalších obviněných.
4. Krajský soud nyní rovněž napadeným rozsudkem zrušil napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o všech uložených trestech, a to pouze z důvodu nápravy pochybení okresního soudu, který užil nesprávného ustanovení při uložení trestu zákazu činnosti. Krajský soud tedy sice rozhodl nově, ale ve své podstatě totožně, jako soud okresní.
5. Navazující dovolání odmítl Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nyní rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Vysvětlil přitom, proč rozsudek nalézacího ani odvolacího soudu netrpí namítanými vadami, vypořádal se s namítanou kolizí zájmů jednotlivých obviněných, odmítl námitky proti skutkovým zjištěním, uvedl, proč neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ze kterých nižší soudy vycházely, a nakonec vyhodnotil jako neopodstatněné rovněž námitky stran nedostatečné konkretizace u jednotlivých dílčích skutků a organizátorské role stěžovatele jako takové.
6. Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou částí, přitom první z nich se vztahuje k tvrzenému porušení stěžovatelova práva na obhajobu. Stěžovatel si totiž v řízení zvolil stejného obhájce, který již vykonával obhajobu spoluobviněného a následně pak převzal i obhajobu další spoluobviněné. Stěžovatel tvrdí, že obhájce vykonával obhajobu dvou (resp. tří) spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporovaly, a to v průběhu celého trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení tuto kolizi zájmů zcela pominuly, ignorovaly a bagatelizovaly, ačkoliv byla zřejmá už od počátku stěžovatelova trestního stíhání. Stěžovatel uvádí, že obhajoba jednotlivých obviněných nemohla být objektivně založena a vedena stejným či obdobným a navzájem si neodporujícím způsobem. Naopak, dle stěžovatele byla zjevná nutnost zcela jiné strategie vedení obhajoby. Samotná okolnost, že společně zastoupení usilovali o stejný výsledek řízení, přitom není dle stěžovatele podstatná. Stěžovatel připomíná, že opomenutí postupu podle §37a odst. 2 tr. řádu zakládá jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jednak jde o zásah do práva na obhajobu a spravedlivý proces. Je to totiž primárně stát, který musí obviněnému zajistit právo na spravedlivý proces a na obhajobu, vyloučení obhájce měl proto soud učinit i bez návrhu, a je nerozhodné, že obvinění sami takový návrh neučinili.
7. Druhou část svých námitek zaměřil stěžovatel na nedostatky při zjišťování skutkového stavu, zejména upozornil, že nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval jeho účast na jednotlivých dílčích skutcích a není zřejmé, u kterých konkrétních krádeží mělo zapojení stěžovatele proběhnout. Podle stěžovatele nemůže soud vystačit pouze s obecným popisem jednání stěžovatele jako organizátora trestné činnosti, aniž by každou jednotlivou účast stěžovatele na každém jednotlivém skutku prokázal. Stěžovatel tvrdí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, a která jsou uvedena pod body 1 - 12 prvoinstančního rozsudku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a zároveň, že je mezi těmito skutkovými zjištěními a provedenými důkazy extrémní rozpor. Organizátorství podle stěžovatele směřuje ke konkrétnímu skutku, nelze ho tedy pojímat obecně. Není-li jeho účast ve vztahu ke každému skutku konkretizována a založena na procesně použitelných důkazech, není ani právní kvalifikace jednání správná, tzn. včetně výroku o vině.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud připomíná, že každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem, reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život, musí být takový zásah velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny.
11. Dále je vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Rozporuje-li stěžovatel skutkové závěry obecných soudů či odlišně hodnotí provedené důkazy, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Je to totiž obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
12. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení, se kterou se však již soudy dostatečným způsobem vypořádaly, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nepřísluší. V podrobných závěrech obecných soudů Ústavní soud žádné ústavněprávní pochybení neshledal, a proto na ně lze pro stručnost odkázat. To platí zejména u námitek, ve kterých stěžovatel toliko opakuje svůj vlastní náhled na právní a skutkové okolnosti věci, aniž by přitom zohlednil argumentaci obsaženou v odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Nelze například souhlasit s tvrzením stěžovatele, že nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval jeho účast na jednotlivých dílčích skutcích. Jak totiž konstatoval v napadeném rozsudku nalézací (tzn. okresní) soud, účastenství ve formě organizátorství spočívalo jednak ve fázi schůzek obžalovaných před každou jednotlivou krádeží, kdy se určovalo, na jaké místo se pojede krást, jednak v podstatě u všech navazujících činností, kdy stěžovatel obžalované M. R. a O. M. kontroloval při rozebírání vozidel, poskytoval jim k tomu své podnikatelské prostory, rozhodoval o tom, kam bude který náhradní díl uložen, a především sám řídil veškerý prodej náhradních dílů, potažmo předání vozidel odcizených na objednávku - měl tedy rozhodující slovo v podstatě při všech dalších jednáních, která krádeže provázela. To vyplynulo mimo jiné i z výpovědi spoluobviněného O. M. (viz. bod 2 str. 21 napadeného rozsudku nalézacího soudu), jehož považoval - s odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie - nalézací soud za osobu věrohodnou, pravdivost výpovědi byla současně potvrzena prověrkou na místě činu, činnost stěžovatele dokládaly i výpovědi svědků potvrzujících distribuci použitých náhradních dílů apod.
15. Jak již bylo uvedeno výše, tytéž námitky stěžovatele vypořádal odvolací soud, který shledal hodnocení důkazů nalézacím soudem úplným a dostatečně odůvodněným, což konkrétně rozvedl v bodech 13-15 napadeného rozsudku. Uzavřel-li pak následně i dovolací soud, že v posuzované věci neshledal zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci, což rovněž řádně odůvodnil, Ústavní soud nemá proti postupu obecných soudů výhrad. Navzdory nesouhlasu stěžovatele tak lze dle Ústavního soudu považovat zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem.
16. Nejvyšší soud se vypořádal i se stěžovatelovou námitkou nesplnění podmínek nutné obhajoby. Otázkou, zda si zájmy spoluobviněných mohly odporovat (§37a odst. 2 tr. řádu), se přitom dovolací soud zabýval velmi podrobně (body 25-30 odůvodnění). Nejprve shrnul judikaturu Ústavního soudu k této problematice a následně vyhodnotil konkrétní okolnosti případu - například že obviněný M. R., zastoupený stejným advokátem, hovořil (a to pouze v procesně nepoužitelné výpovědi) o účasti stěžovatele na rozebírání odcizených vozidel a prodeji takto získaných dílů, nikoli tedy o jednání, které by mělo charakter organizování, pro které byl stěžovatel uznán vinným.
17. Nutno upozornit, že obecně není vyloučeno, aby tentýž advokát zastupoval v jedné trestní věci více obžalovaných (§38 odst. 2 tr. řádu), je to však možné pouze tehdy, je-li splněna podmínka, že jejich zájmy si neodporují. Je pravdou, že vyjde-li v průběhu trestního řízení najevo, že obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobžalovaných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu, nebo v přípravném řízení soudce, o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce podle §37a odst. 2 tr. řádu. Jak ale Nejvyšší soud příhodně připomenul, aplikace ustanovení §37a odst. 2 tr. řádu přichází v úvahu toliko za situace, kdy si zájmy dvou nebo více spoluobviněných skutečně odporují, nesmí tedy jít o pouhou předpokládanou, domnělou či (stěžovatelem uvedenou) možnou a hrozící kolizi zájmů. Tu totiž nelze chápat jako paušální nemožnost zastupování více obžalovaných v trestním řízení týmž advokátem.
18. Ústavní soud se s dovolacím soudem shoduje v závěru, že podstatné je, že obhajoba spoluobviněných byla vedena takovým způsobem, že zájmy stěžovatele a dalších obviněných zastoupených týmž obhájcem, navzájem nekolidovaly, což na počátku hlavního líčení uvedl také sám obhájce a ani jeden z přítomných obviněných neměl k tomuto prohlášení výhrady.
19. Ochrana základního práva obviněných na obhajobu je totiž posílena i §19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, který ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Podle §20 odst. 1 zákona o advokacii je advokát za takové situace povinen od smlouvy o poskytování právních služeb odstoupit, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Českou advokátní komoru o určení jiného advokáta. Advokát naopak může převzít zastoupení dalšího spoluobžalovaného až po velmi pečlivém zkoumání, zda není mezi spoluobžalovanými rozpor zájmů, neboť rozpor mezi spoluobžalovanými není vždy patrný již při převzetí obhajoby a může se projevit teprve na základě později zjištěných skutečností. Důslednost při posuzování eventuálního střetu zájmů mezi spoluobžalovanými plyne i z §37a odst. 2 věty druhé tr. řádu, neboť obhájce, který byl z uvedeného důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obžalovaných.
20. Ačkoliv se stěžovatel domnívá, že přes veškeré tyto záruky bylo jeho základní právo porušeno, Ústavní soud tento jeho názor nesdílí, a pouze pro úplnost dodává, že spoluobvinění, kteří přes rizika možného budoucího konfliktu zájmů ke společné obhajobě přistupují, musí následně nést i důsledky tohoto rozhodnutí. Ty mohou spočívat jak ve vyloučení jejich advokáta z projednávání věci (tedy v zásahu do jejich práva na volbu obhájce), pokud se riziko později materializuje a projeví se mezi nimi konflikt zájmů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1283/13), tak pochopitelně i naopak v nevyloučení advokáta v případech, kdy soudy nebudou sdílet (zde navíc až dodatečný) názor obviněných o existenci reálného konfliktu zájmů.
21. Pokud však reálná kolize zájmů ve smyslu §37a odst. 2 tr. ř. neexistovala, nezbylo obecným soudům, než respektovat volbu obviněných a do práva na obhajobu těchto osob nezasahovat.
22. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího soudu, krajského ani okresního soudu ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě Ústavní soud neshledal ani žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a rozhodnutích dovolacího, krajského ani okresního soudu tedy nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
23. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu