ECLI:CZ:US:2023:3.US.3613.22.1
sp. zn. III. ÚS 3613/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Vondrušky, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, advokátem se sídlem Ludvíka Podéště 1883/5, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 2324/2022-241, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2021, č. j. 71 Co 271/2021-149, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 C 377/2019-67, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti, se stěžovatel žalobou u okresního soudu domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení náhrady škody ve výši 900 000 Kč, přičemž požadoval 450 000 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu a 450 000 Kč z důvodu nezákonného soudního rozhodnutí. Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem tuto žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud následně k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud nyní ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje postup obecných soudů. Argumentuje, že ve vztahu k náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím měly obecné soudy před rozhodnutím ve věci samé zkoumat i předchozí řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 18 Ad 57/2016 a sp. zn. 38 Ad 45/2013, a ve vztahu k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem obecné soudy špatně vyhodnotily stěžovatelovo podání a nevyzvaly jej k odstranění vad. Stěžovatel však svá tvrzení obsažená v ústavní stížnosti neopírá o jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a pouze konstatuje porušení výše označených ústavních práv.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutí krajského a okresního soudu) podle č. 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Ústavní soud dále připomíná, že jeho rozhodování probíhá podle principu kasace, kdy je nutno ústavní stížností napadnout též rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. To stěžovatel učinil, když napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu.
7. Pro to, aby byla ústavní stížnost důvodná, však nepostačuje toto usnesení pouze čistě formálně napadnout petitem návrhu. Stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je přitom zmíněno již výše, stěžovatel ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv a rekapitulace předchozího řízení. Přitom lze očekávat, že za situace, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné a nezabýval se jím meritorně, bylo namístě tento závěr ústavněprávně zpochybnit a vyložit, z jakých důvodů Nejvyšší soud pochybil. Nic takového však stěžovatel neučinil.
8. Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení Nejvyššího soudu věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co hodnotit. Proto je ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
9. Za této situace, kdy závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost stěžovatel obsahově nezpochybnil a je proto z ústavněprávního hlediska akceptovatelný, Ústavní soud nemůže za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ("Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."), přezkoumávat ani ústavnost napadených rozhodnutí krajského a okresního soudu, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužil procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práv připouští. Stručně řečeno, nepodal věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu