ECLI:CZ:US:2023:3.US.364.23.1
sp. zn. III. ÚS 364/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Fakultní Thomayerovy nemocnice se sídlem Vídeňská 800, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem se sídlem Apolinářská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022 č. j. 25 Cdo 1737/2022-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, žalobkyně se žalobou domáhala proti stěžovatelce ochrany osobnosti v souvislosti s lékařskou zprávou stěžovatelky ze dne 1. 6. 2020. Domáhala se po stěžovatelce písemné omluvy, neboť zpráva nepravdivě popisuje chování žalobkyně v nemocničním zařízení a vliv tohoto jednání na nezletilého syna. Důvodem vystavení lékařské zprávy bylo její použití před orgány veřejné moci, konkrétně v opatrovnickém řízení, přičemž účelem byla dehonestace žalobkyně. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 9 2021 č. j. 16 C 315/2020-102 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 2. 2022 č. j. 22 Co 19/2022-147 připustil změnu žaloby (výrok I), změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že žalovaná je povinna zaslat žalobkyni prostřednictvím držitele poštovní licence datovanou písemnou omluvu podepsanou osobou oprávněnou jednat za stěžovatelku následujícího znění: Dne 1. 6. 2020 zpracovala lékařka MUDr. Višňovská epikrízu ohledně pacienta E. S., ve které mimo jiné uvedla tvrzení: "V den propuštění 1. 6. 2020 na pokoj č. 1 bez ohlášení mimo dobu návštěv vtrhla žena (matka nezletilého)." Fakultní Thomayerova nemocnice se paní D. S., nar. X, za toto dehonestující tvrzení omlouvá. (výrok II), ve zbytku požadované omluvy zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nezohlednil při svém rozhodování místo, kde k jednání došlo (nemocniční pokoj), pracovní zařazení osoby, která tvrzení napsala (lékařka), i celkovou situaci, po které lékařka posuzované tvrzení napsala. Odvolací soud se zabýval pouze tím, zda tvrzení uvedená ve výroku jsou skutková, hodnotící či hybridní a zda mají skutkový základ, přičemž Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud výše uvedené skutečnosti nepochybně zohlednil.
4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
5. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatelka stejně jako v průběhu celého řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jí podaných opravných prostředků zabývaly Městský soud v Praze a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými.
6. V nyní posuzovaném případě stěžovatelka brojí proti postupu odvolacího soudu, který při posuzování výroku lékařky zaznamenaném v epikríze nezletilého dospěl k závěru, že formulace "bez ohlášení" a "vtrhla" je nepravdivá a objektivně stěžovatelku urážející. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud určil, do jaké míry má tvrzení žalované skutkový základ a přihlédl k celkovému tónu sporného výroku i k okolnostem případu. Stěžovatelka navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
7. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky, neboť obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro případný kasační zásah.
8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu