ECLI:CZ:US:2023:3.US.419.23.1
sp. zn. III. ÚS 419/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. Q. C., zastoupeného JUDr. Bc. Marcelou Oškrdovou, advokátkou se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 9 Azs 158/2022-33, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2022, č. j. 16 Az 4/2022-21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že v jeho případě došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, a současně byl porušen i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky (dále jen "Vietnam"). V roce 2017 stěžovatel opustil Vietnam a střídavě pobýval v Polsku a České republice. V roce 2019 byl v České republice shledán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v rozsahu 30 měsíců a zároveň mu byl uložen trest vyhoštění v délce trvání 10 let. Stěžovatel byl z výkonu trestu propuštěn dne 3. 10. 2021. Dne 13. 10. 2021 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany (dále jen "žádost").
3. Ministerstvo vnitra jako vedlejší účastník o žádosti stěžovatele rozhodl dne 1. 2. 2022 pod č.j. OAM-859/ZA-ZA11-HA13-2021, a to tak, že: "Mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o azylu"), se neuděluje."
4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). V žalobě stěžovatel namítal, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je nezákonné, neboť neobsahuje žádné procesní ustanovení, dle kterého správní orgán v řízení o žádosti postupoval. Rozhodnutí tak neobsahuje esenciální náležitosti podle §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád"), a tato absence činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dle stěžovatele formulace výroku "mezinárodní ochrana se neuděluje" nemá oporu v zákoně, kdy zákon toliko vedlejšímu účastníkovi přiznává pravomoc mezinárodní ochranu udělit, nikoliv však opak. Krajský soud žalobu stěžovatele nyní napadeným rozsudkem zamítl, když uzavřel, že z výrokové části vedlejšího účastníka, jakož i z odůvodnění jeho rozhodnutí, je zcela zřejmé, dle jakých ustanovení při posuzování žádosti postupoval.
5. Stěžovatel následně podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Rozsah přezkumu rozhodnutí vymezil jedinou námitkou, a to absencí náležitostí dle §68 odst. 2 správního řádu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost dle §104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. V odmítavém usnesení uvedl, že vedlejší účastník v rozhodnutí označil příslušná ustanovení zákona č. 325/1999 Sb., zákon o azylu (dále jen "zákon o azylu"), dle kterých žádost posuzoval, a následně rozhodl. Neztotožnil se s názorem stěžovatele, který tvrdí, že vedlejší účastník nemá pravomoc rozhodnout o žádosti negativně.
6. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se vymezuje rovněž jedinou námitkou. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci došlo k porušení základních principů právního státu; zejména stěžovatel vyzdvihuje porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Porušení této zásady spatřuje stěžovatel v tom, že vedlejší účastník rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany, přičemž takový postup údajně nemá v zákoně o azylu podklad. Dále stěžovatel v postupu vedlejšího účastníka spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť v rozhodnutí neuvedl ustanovení, dle kterého v řízení postupoval.
7. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť v případě vyhovění ústavní stížnosti by byl jeho návrat do České republiky značně komplikovaný a finančně náročný.
8. Nejprve Ústavní soud posoudil splnění procesních požadavků a uzavřel, že ústavní stížnost je podána včas osobou oprávněnou a k jejímu projednání je zdejší soud příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Jak opakovaně Ústavní soud připomíná, přezkum rozhodnutí napadených ústavní stížností se omezuje toliko na ústavně právní rovinu. Je pravdou, že orgány veřejné moci jsou povinny vykonávat svou činnost pouze v mezích zákona. Platí tak, že nesmí jakkoliv překračovat své zákonné kompetence. V případě, že by orgány postupovaly na základě vlastní libovůle, došlo by k porušení ústavního pořádku [HUSSEINI, Faisal. Čl. 2 (Povaha státu, uplatňování jeho moci a postavení jednotlivce v jeho rámci). In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod - komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 39.]. Takové porušení však v nyní posuzovaném případě nebylo shledáno.
11. Stěžovatele zmíněná zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí je zakotvena v čl. 2 odst. 2 Listiny. Její role je v rozhodování orgánů veřejné moci velmi podstatná. Žádný orgán veřejné moci nesmí v rámci své činnosti vybočit ze zákonných mezí. Listina tak zakazuje, aby jakýkoliv orgán vykonávající veřejnou moc postupoval mimo své svěřené pravomoci.
12. Svěřuje-li ovšem zákon o azylu vedlejšímu účastníkovi pravomoc rozhodovat o udělení mezinárodní ochrany, vymezuje k tomu postup v řízení a kritéria, dle kterých probíhá posuzování žádosti, bylo by absurdní a nelogické, nemohl-li by tento státní orgán při nesplnění zákonných podmínek vydat rozhodnutí negativní. Zákon o azylu v §12 vymezuje podmínky, které musí být splněny pro udělení mezinárodní ochrany, a pokud splněny nejsou, nelze mezinárodní ochranu udělit. Pro řešení nyní posuzované věci je proto podstatné, že zákon o azylu obsahuje kompetenční normu, která vedlejšímu účastníkovi přiznává pravomoc rozhodovat o žádosti o mezinárodní ochranu. Přitom rozhodnutí, vydávané na základě této kompetenční normy, může být logicky buď pozitivní či negativní, a nelze přijmout značně formalistický výklad stěžovatele, že vedlejší účastník je oprávněn vydávat pouze rozhodnutí pozitivní. V tomto ohledu tak nelze krajskému soudu, a potažmo Nejvyššímu správnímu soudu nic vytknout. Ze samotného zákona o azylu ostatně vyplývá, že je v pravomoci vedlejšího účastníka mezinárodní ochranu neudělit. Tato možnost je výslovně uvedena v jeho §2 odst. 1 písm. e).
13. Stěžovatel rovněž zpochybňuje formulaci výroku: "mezinárodní ochrana se neuděluje." K tomu Ústavní soud uvádí, že právní úprava zpravidla neobsahuje přesnou formulaci výroku, nýbrž pouze stanoví jeho podstatné náležitosti. S touto stížnostní námitkou se ostatně uspokojivě vypořádal již krajský soud v bodu 14 odůvodnění napadeného rozsudku, když zdůraznil, že vedlejší účastník má povinnost zhodnotit, zda je možné žadateli udělit azyl podle jednotlivých ustanovení zákona o azylu a neshledá-li zákonné důvody pro udělení, vydá rozhodnutí o jejím neudělení. Z předmětného rozhodnutí vedlejšího účastníka je přitom dostatečně seznatelné, podle kterých zákonných ustanovení rozhodoval a toto rozhodnutí i řádně odůvodnil. Tento závěr, potvrzený následně i Nejvyšším správním soudem, shledává zdejší soud ústavněprávně plně akceptovatelný.
14. Na závěr proto Ústavní soud shrnuje, že vedlejší účastník ve výroku rozhodnutí zcela jasně uvedl, dle kterých ustanovení rozhodoval, přičemž své závěry a úvahy dále specifikoval v odůvodnění rozhodnutí. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mělo dojít (výrokem správního rozhodnutí) k zamítnutí žádosti či k jinému procesnímu postupu, nelze s ním souhlasit, neboť zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany slouží zcela jinému institutu, který je uveden v §16 zákona o azylu (zjevně nedůvodná žádost).
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. S ohledem na okolnost, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně po jejím podání, již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu