ECLI:CZ:US:2023:3.US.434.22.1
sp. zn. III. ÚS 434/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Marvana, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2021 sp. zn. 20 Cdo 2420/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2021 č. j. 16 Co 139/2021-88, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jiřiny Marvanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 11. 2018 č. j. 43 C 34/2018-46 vypořádal zaniklé společné jmění manželů - vedlejší účastnice a stěžovatele tak, že nařídil prodej bytové jednotky a rozdělení výtěžku mezi účastníky rovným dílem. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 č. j. 28 Co 74/2019-86 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a doplnil, že se nařizuje prodej ve veřejné dražbě.
3. Vedlejší účastnice podala dne 3. 10. 2019 návrh na nařízení exekuce prodejem nemovité věci ve veřejné dražbě. Obvodní soud pověřil vedením exekuce JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5. Částečným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 30. 10. 2020 č. j. 147 EX 1082/19-40 soudní exekutor rozhodl tak, že určil výši nákladů vedlejší účastnice jako oprávněné částkou 26 700 Kč, které je povinen uhradit stěžovatel jako povinný (výrok I), a dále tak, že určil výši nákladů exekuce částkou 731 100,03 Kč, které je povinen uhradit stěžovatel (výrok II.).
4. Usnesením soudního exekutora ze dne 25. 2. 2021 č. j. 147 EX 1082/19-77 byla rozdělena podstata ve výši 4 450 000 Kč mezi vedlejší účastnici a stěžovatele tak, že se přiznává z rozvrhované podstaty vedlejší účastnici částka 2 225 000 Kč a stěžovateli částka 1 467 199,97 Kč (výrok I.) a dalšími výroky bylo rozhodnuto, že z rozdělované podstaty se uspokojuje pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 731 100,03 Kč a pohledávka vedlejší účastnice ve výši 26 700 Kč.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Shledal, že náklady exekuce a vedlejší účastnice byly pravomocně určeny v příkaze k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 10. 2020, který nabyl právní moci dnem 12. 1. 2021. Stěžovatel proti němu podal námitky, avšak toliko co do částky 3 859,90 Kč, která odpovídala vyúčtování za provedenou inzerci plánované držby. Exekuční soud o nich rozhodl usnesením ze dne 30. 12. 2020 sp. zn. 67 EXE 3217/2019 jejich zamítnutím. Městský soud uzavřel, že exekutor nepochybil, pokud o pravomocně přiznané náklady exekuce a náklady vedlejší účastnice zkrátil částku připadající stěžovateli získanou při prodeji společné věci.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Vyšel ze své judikatury, podle níž podkladem pro zahrnutí nákladů soudního exekutora do rozvrhového usnesení může být pouze pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce a pokud s ním účastníci nesouhlasí, mají možnost vznést proti příkazu v zákonné lhůtě námitky, které přezkoumá soud. V rámci rozvrhového řízení proto soudnímu exekutorovi a soudu již nepřísluší přezkoumávat výši nákladů či otázku, kdo je povinen je hradit. Závěr odvolacího soudu tak shledal správným.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že exekutor svým svévolným a ničím neodůvodněným postupem ohledně určení povinnosti hradit náklady exekuce zkrátil jeho podíl na výtěžku prodeje předmětné nemovitosti. Má za to, že pokud soudy nepřipustily možnost přezkumu nákladů exekučního řízení v rámci odvolání proti usnesení o rozvrhu dražebního výtěžku, podústavní právo užily vadně. Uvádí, že řada autorů v případech exekuce prodejem nemovité věci dovozuje nezbytnost rozhodnout o nákladech exekuce až v usnesení o rozvrhu výtěžku. Má za to, že požadavek stanovený judikaturou Nejvyššího soudu, aby před vydáním rozvrhového usnesení existoval pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, o který se Nejvyšší soud v napadeném usnesení opírá, tak nemůže vyloučit možnost přezkumu nákladů exekuce v rámci odvolání proti usnesení o rozvrhu výtěžku. Zásadu oddělenosti jednotlivých fází exekučního řízení lze dle názoru stěžovatele prolomit, obdobně jako lze dle judikatury Ústavního soudu prolomit zásadu oddělenosti nalézacího a vykonávacího řízení. Zjevnou nespravedlnost stěžovatel spatřuje v samotném chybném určení povinnosti k úhradě nákladů exekuce i v okolnostech, které vydání a přezkum příkazu k úhradě nákladů exekuce provázely. Stěžovatel poukazuje na to, že v příkazu chybí odůvodnění určení povinnosti, který z účastníků má náklady hradit, byl vydán v době, kdy byl stěžovatel ve vazbě, přičemž exekuční soud nepřezkoumal exekuční příkaz nad rámec podaných námitek. Podle přesvědčení stěžovatele měly soudy rozpoznat zjevnou nespravedlnost založenou svévolným odchýlením exekutora od zásady sdílení nákladů a měly se přiklonit k ústavně konformní interpretaci procesních ustanovení. Tím, že tak neučinily, porušily právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 a §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatele a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Jak již bylo zdůrazněno výše, není povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí soudy odvolací a dovolací.
11. Ústavní soud připomíná, že interpretace podústavního práva a sjednocování judikatury obecného soudnictví je především věcí Nejvyššího soudu. Toho si byl Nejvyšší soud vědom i v posuzované věci, kdy shledal dovolání stěžovatele přípustným, neboť ve své rozhodovací praxi doposud neřešil otázku možnosti přezkumu nákladů exekuce a nákladů účastníka exekučního řízení, které byly pravomocně stanoveny příkazem k úhradě nákladů exekuce, v řízení o rozvrhu rozdělované podstaty.
12. Lze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovité věci do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek, přičemž jednotlivé fáze jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto. Exekuce prodejem nemovité věci končí rozvrhem rozdělované podstaty, kdy soudní exekutor rozhoduje, v jakém pořadí a výši budou uspokojeny jednotlivé pohledávky, včetně pohledávky soudního exekutora na nákladech exekuce a pohledávky oprávněného na nákladech řízení.
13. O nákladech exekuce a nákladech účastníků soudní exekutor rozhoduje v příkazu k úhradě nákladů exekuce, na jehož podkladě ho poté vymáhá [viz §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekutorské činnosti (exekuční řád)]. Proti příkazu lze podat ve lhůtě do 8 dnů od doručení námitky. Nevyhoví-li soudní exekutor námitkám, rozhodne o nich exekuční soud, proti jehož rozhodnutí již není přípustný opravný prostředek (viz §88 odst. 3 a 4 exekučního řádu). Podkladem pro zahrnutí nákladů soudního exekutora do rozvrhového usnesení tedy může být pouze pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce.
14. Nesouhlasil-li stěžovatel s určením nákladů exekuce, měl možnost vznést proti příkazu v zákonné lhůtě námitky. Této možnosti stěžovatel využil, avšak námitky podal toliko co do částky 3 859,90 Kč, která odpovídala vyúčtování za provedenou inzerci plánované dražby. Exekuční soud o nich rozhodl usnesením ze dne 30. 12. 2020 sp. zn. 67 EXE 3217/2019. Jestliže stěžovatel s rozhodnutím exekučního soudu nesouhlasil, měl možnost se proti němu bránit cestou ústavní stížnosti, neboť předmětem ústavněprávního přezkumu Ústavního soudu je mimo jiné též rozhodnutí exekučního soudu o námitkách proti exekučnímu příkazu coby rozhodnutí vydanému v samostatné fázi exekučního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 2239/22, ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 141/20, ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2190/19, ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 734/18, ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 2844/18, ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 186/17 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel se však až v nyní podané ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení o rozvrhu rozdělované podstaty snaží svými námitkami zvrátit pro něho nepříznivý výsledek stran uložené povinnosti k úhradě nákladů exekuce, a to za situace, kdy již o jeho povinnosti hradit náklady exekutora a náklady oprávněné bylo pravomocně rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce. Tento pravomocný příkaz přitom je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce samostatným exekučním titulem, který mohl za splnění dalších podmínek zrušit pouze exekuční soud v řízení o námitkách nebo Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí soudu o námitkách proti exekučnímu příkazu. Takovou ústavní stížnost však stěžovatel nepodal. S odkazem na právní zásadu vigilantibus iura cripta sunt (práva patří bdělým) nutno uzavřít, že stěžovatel nemůže až v řízení o nyní podané ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv.
15. Lze uzavřít, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval, učinil dostatečná a pro posouzení vymezené věci podstatná skutková zjištění a vyvodil z nich i odpovídající právní závěry. Rovněž odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, na základě nichž bylo dovolání stěžovatele zamítnuto.
16. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu