ECLI:CZ:US:2023:3.US.440.23.1
sp. zn. III. ÚS 440/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Petrem Hamplem, Ph.D., advokátem, sídlem Bohumínská 1227/98, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 3 Tdo 704/2022-1113, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2023, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 1T 108/2020 uznán vinným pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených zločinů se dopustil pod bodem I. jednáním blíže popsaným ve skutkové větě jako jednatel společnosti A. Deklaroval, že proběhla zdanitelná plnění v celkové výši 20 620 084,17 Kč, ačkoli musel být srozuměn s tím, že stavební práce na penzionu B č. p. X1 a X2 v obci L. v deklarovaném rozsahu neproběhly, neboť obvyklá cena stavebních prací a dodávek provedených v souvislosti s rekonstrukcí uvedeného objektu činila dle znaleckého posudku v předmětném období pouze 2 652 546 Kč. Tímto jednáním se pokusil Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 10, který uplatněné odpočty neuznal, způsobit škodu v celkové výši 3 593 507,64 Kč.
3. Stěžovatel jednáním uvedeným pod bodem II., které směřovalo k vylákání výhody na dani ve značném rozsahu, jako jednatel společnosti A neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně vystavené dodavatelem C (nyní D, v likvidaci), za přenechání dobývacího prostoru v S. nadměrný odpočet DPH ve výši 588 000 Kč, za nákup profi linky na pelety neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně ve výši 1 102 500 Kč, ačkoli k deklarovaným plněním ve skutečnosti nedošlo, neboť mělo dojít k odstoupení od smluv a k vrácení finančních prostředků, o čemž správce daně neinformoval, a to ani v průběhu daňové kontroly, když na výzvu k prokázání uskutečnění plnění nereagoval a tímto svým jednáním se pokusil Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 10, který uplatněné odpočty neuznal, způsobit škodu v celkové výši 1 690 500 Kč. Z těchto důvodů stěžovatele podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve spojení s §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání na 2,5 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil výkon trestu na zkušební dobu v trvání 2,5 let.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. 8 To 264/2021 rozhodl o odvoláních stěžovatele a státního zástupce v neprospěch stěžovatele tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu při nezměněném výroku o vině pod bodem II. napadeného rozsudku znovu rozhodl, že obviněného stěžovatele uznal vinným pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil blíže popsaným jednáním ve skutkové větě rozsudku a pokusil se Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 10, který uplatněné odpočty neuznal, způsobit škodu v celkové výši 3 508 016,83 Kč. Za jednání pod bodem I. a II. podle §240 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání na 2,5 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil výkon trestu na zkušební dobu v trvání 2,5 let. Dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložil stěžovateli peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 650 Kč, tedy v celkové výši 130 000 Kč.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu usnesením ze dne 24. 8. 2022 jako zjevně neopodstatněné.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve rekapituluje procesní průběh řízení před obecnými soudy, následně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu vznáší námitky, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že městský soud se nevypořádal v celém rozsahu s podaným odvoláním proti rozsudku obvodního soudu. Dále, že rozsudkem městského soudu byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, protože v odvolacím řízení hodnotil skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, a tímto skutkem nemohl být porušen princip daňové neutrality, neboť všechny zúčastněné daňové subjekty odvedly DPH. Stěžovatel namítá vady důkazního řízení, a to zejména městského soudu, a tvrdí, že odsuzující úvahu založil na zápisu o odevzdání a převzetí díla z 28. 12. 2013 v době rozpracovanosti díla, zatímco obvodní soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Tulpy. Zpochybnil způsob, jakým se vypořádal městský soud se znaleckým posudkem Ing. Huška a v neprovedení znaleckého posudku Ing. Kouby spatřuje opomenutý důkaz. Městský soud učinil závěry ze znaleckého posudku společnosti Montekala s.r.o., přestože nebyl dle jeho tvrzení zástupce znalecké společnosti řádně vyslechnut. Dále odmítl úvahy Nejvyššího soudu k námitce porušení principu daňové neutrality, a to, že byla podstatná absence plnění, která v deklarovaném rozsahu v jednotlivých daňových přiznáních na straně vstupu neproběhla. Nejvyšší soud jen poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu, aniž by ve věci stěžovatele bylo prokázáno, že uplatnění nároku na odpočet DPH bylo vedeno snahou o získání neoprávněného daňového zvýhodnění. Stěžovatel tvrdí, že ani Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil a jen formálně právně konstatoval, že námitku nelze podřadit pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písmeno l) trestního řádu, neboť nejde o případ chybějícího nebo neúplného výroku.
7. Stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že Nejvyšší soud podle jeho názoru dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, ačkoli pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu nálezem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
Posouzení Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
9. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat. To platí o to více, nepředkládá-li k takovému výkladu stěžovatel žádnou kvalifikovanou oponenturu a na první pohled právní názor obecných soudů vychází z výkladu §240 trestního zákoníku, který je zastáván aplikační praxí [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. 7. 1968 sp. zn. 8 Tz 10/68 (publ. jako Rt 25/1968-I. SbSRS)] i odbornou literaturou [srov. např. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2431; SOTOLÁŘ, A.; In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k §240. Citováno podle: ASPI (právní informační systém), bod 22.; či VICHEREK, R. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1953] bez kontroverzí.
10. S Nejvyšším soudem se Ústavní soud ztotožňuje, že žádnou z procesních, skutkových ani právních námitek stěžovatele nebylo možno shledat opodstatněnou; nemohlo dojít ani k naplnění stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze uplatněných dovolacích důvodů trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze "v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání".
11. Ústavní soud přisvědčil závěrům Nejvyššího soudu, že nelze shledat žádný, natož pak zjevný, nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Během hlavního líčení bylo prokázáno, že obviněný jako jednatel společnosti A, poskytl finančnímu úřadu veškeré podklady o úhradě DPH k přiznání nároku na uplatněný nadměrný odpočet DPH, neboť tuto skutečnost nesporuje ani on sám a je usvědčován i dalšími důkazy (např. svědkem K., znaleckým posudkem společnosti Montekala s.r.o., vyhotoveného v rámci insolvenčního řízení). Za nesporný byl v průběhu řízení označen i obsah těchto daňových přiznání. Jedinou podstatnou spornou otázkou, která se tak stala stěžejním předmětem dokazování, tak zůstalo, zda plnění z faktur vystavených údajně v období od listopadu 2010 do května 2012, jež obviněný předkládal jako podklad pro uplatnění odpočtu DPH od února 2014 až do března 2015 v rozsahu jím uplatněného odpočtu DPH, skutečně proběhla. Obviněný však v tomto ohledu v dovolání opakuje stejné námitky, které uváděl již v průběhu celého trestního řízení a pouze znovu předkládá svou vlastní interpretaci provedených důkazů, když rozporuje způsob zapojení společnosti A do dodavatelského řetězce stavby, jakož i postup stavebních prací v předmětné době. Městský soud se s těmito námitkami přesvědčivě vypořádal v odůvodnění, kde dospěl k závěru o účelovosti všech přefakturací mezi zúčastněným řetězcem spřátelených firem hradícím služby clearigovými poukázkami a vzájemnými zápočty (bod 10.) a podrobně vyložil i tzv. princip daňové neutrality (bod 12).
12. K námitce týkající se údajně nesprávného postupu městského soudu, který měl podle obviněného nepřípustně změnit popis skutku, Nejvyšší soud se s tímto řádně vypořádal a uvedl, že tuto sice lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je tak namítán nesprávný procesní postup při provádění důkazů, nicméně se jedná o námitku nedůvodnou. Poukázal na to, že podle §259 odst. 3 tr. ř. může ve věci městský soud rozhodnout sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, popřípadě na základě důkazů provedených před městským soudem doplněn nebo změněn. Přitom se městský soud může odchýlit od skutkového zjištění nalézacího soudu jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Městský soud po tom, co znovu provedl podstatné listinné důkazy, upravil popis skutku, avšak změna jeho popisu spočívá pouze v jeho zpřesnění, a to zejména v úpravě výše škody způsobené trestným činem, která byla mírně ponížena. Snížení škody způsobené trestným činem sice nemělo vliv na právní kvalifikaci skutku, byla tak ale snížena jeho společenská škodlivost, což je bezpochyby změnou ve prospěch stěžovatele.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá pouze nesouhlasný právní názor k právnímu názoru zastávanému Nejvyšším soudem, který je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, to však samo o sobě není způsobilé vyvolat kasační zásah Ústavního soudu. Je třeba připomenout, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží především obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219); nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357); nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857); či nález ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1524/15 (N 229/83 SbNU 575)].
14. Za těchto okolností tak ani uplatněné námitky nemohly založit důvod napadené usnesení zrušit. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež ve shodě s §125 trestního řádu vyložily, které skutečnosti vzaly obecné soudy za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud rovněž nemá jakoukoli pochybnost o tom, že ve stěžovatelově věci bylo ve vztahu k jeho osobě jednoznačně prokázáno naplnění objektivní i subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil blíže popsaným jednáním ve skutkové větě rozsudku.
15. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti, protože posuzovaná věc stěžovatele byla přezkoumána ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, stěžovatel se ústavní stížností dovolává další revize provedeného dokazování v řízení před Ústavním soudem.
V.
Závěr
16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1T 108/2020 dospěl k závěru, že napadeným usnesením ani postupem předcházejícím jeho vydání nebyla v napadeném rozsahu ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu