ECLI:CZ:US:2023:3.US.446.23.1
sp. zn. III. ÚS 446/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Kirchnera, zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 91 Co 226/2022-147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. května 2022 č. j. 18 C 12/2022-106, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 33 223 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2022 č. j. 18 C 12/2022-106 uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 6 645 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku, tj. co do částky 26 578 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobou uplatněný nárok představoval regres vedlejší účastnice řízení vůči stěžovateli za pojistné plnění vyplacené Janě Hlavaté z havarijního pojištění vozidla, když škoda byla způsobena v důsledku dopravní nehody, jejímiž účastníky byli stěžovatel a Jana Hlavatá. Po provedeném dokazování stanovil obvodní soud míru spoluzavinění stěžovatele, který na kole vjel na přechod pro chodce, aniž by dal přednost přijíždějícímu vozidlu řízenému Janou Hlavatou, na 20%, a v tomto rozsahu mu uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení jako pojistitelce poškozené řidičky škodu z celkové výše vyplaceného pojistného plnění. Hlavní příčinu škody spatřoval obvodní soud na straně řidičky Jany Hlavaté, která porušila svoje povinnosti zakotvené v §4 písm. a) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neboť nepřizpůsobila své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích a nevěnovala se plně řízení vozidla.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2022 č. j. 91 Co 226/2022-147 rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Změnil jej částečně ve výroku II. tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení ještě částku ve výši 19 933 Kč s příslušenstvím; jinak jej potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu. Stejně jako obvodní soud nevyhověl návrhům stěžovatele na doplnění dokazování (účastnickým výslechem stěžovatele a svědeckou výpovědí Jitky Šůrové). Na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že hlavní příčinou vzniku škody bylo porušení právní povinnosti stěžovatelem, který na jízdním kole vjel na přechod pro chodce, což je zakázáno (srov. §54 zákona o silničním provozu) a navíc tak učinil přesto, že vozidlo řidičky Jany Hlavaté viděl z pravé strany přijíždět, což uvedl i do protokolu sepsaného policií. Tímto jednáním porušil své povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích [§4 písm. a) a c) zákona o silničním provozu]. Zavinění spatřoval městský soud i na straně řidičky Jany Hlavaté, která porušila prevenční povinnost podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když mohla a měla před přechodem pro chodce zpomalit, byť jí to dopravní značení ani zákon neukládaly. S ohledem na výše uvedené stanovil městský soud míru zavinění řidičky vozidla Jany Hlavaté na škodě na 20% a zavinění stěžovatele v rozsahu 80% a tomu adekvátně změnil i povinnost k plnění.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení. Soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, avšak návrhy vedlejší účastnice řízení vyslyšely. Městský soud pak nevzal na vědomí základ celé události, že řidička Jana Hlavatá nesledovala provoz před sebou, takže mohla srazit chodce stejně jako cyklistu. Městský soud navíc chování stěžovatele povrchně paušalizoval, čímž jednostranně a nepřijatelně nahrával vedlejší účastnici řízení. Stěžovatel rovněž namítá absenci poučení, když do poslední chvíle nevěděl, jak městský soud rozhodne, čímž došlo k porušení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a k vydání překvapivého rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku celkem ve výši 26 578 Kč s příslušenstvím z titulu regresního nároku za vyplacené pojistné plnění. V prvé řadě je třeba poukázat na to, že stěžovateli uložená povinnost k plnění (26 578 Kč) se blíží samé hranici bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. V bagatelních věcech Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], leda by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení, jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci je totiž Ústavní soud veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele a jeho majetkové poměry.
8. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikaturních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec, viz výše). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Takový případ nastane zejména tehdy, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" rozměr. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.
9. I pokud by Ústavní soud nepovažoval rozhodnutí obecných soudů za bagatelní (i napadenými rozsudky uložená povinnost k zaplacení totiž může představovat významný zásah do majetkové sféry účastníka řízení), nelze přehlédnout, že stěžovatel jednak žádnou závažnou újmu na svých majetkových právech netvrdí, jednak se jeho argumentace pohybuje v poloze pouhé polemiky s právním hodnocením míry zavinění na škodné události, čímž staví Ústavní soud do role další rozhodovací instance, která mu, jak si je stěžovatel sám dobře vědom, nepřísluší.
10. K tomu Ústavní soud podotýká, že objektivní míru účasti jednotlivých účastníků dopravní nehody na vzniklé škodě je třeba dovozovat nejen z míry zavinění, nýbrž i ze všech ostatních okolností vzniku škody na obou stranách. V tomto směru se obecné soudy (a v případě měnícího rozsudku městský soud) vypořádaly se všemi okolnostmi, které je vedly k závěru o rozložení míry účasti na škodě. Z pohledu Ústavního soudu se nejeví jako excesivní závěr městského soudu, že větší míru zavinění na vzniklé škodě lze spatřovat na straně stěžovatele, který vjel na jízdním kole na přechod pro chodce, aniž by dal přednost přijíždějícímu vozidlu.
11. Rovněž nelze přisvědčit námitce, že jde o rozhodnutí překvapivé, neboť městský soud přezkoumal meritorní rozsudek obvodního soudu v návaznosti na odvolací argumentaci vedlejší účastnice řízení, která nesouhlasila především s posouzením otázky spoluzavinění řidičky vozidla Jany Hlavaté na dopravní nehodě obvodním soudem a naopak prosazovala plné zavinění stěžovatele, který při výjezdu ze stezky pro cyklisty nedal na přechodu pro chodce přednost přijíždějícímu vozidlu. Byl-li stěžovatel s touto argumentací seznámen (přičemž v ústavní stížnosti netvrdí opak), nelze v odlišném právním posouzení věci městským soudem spatřovat překvapivé rozhodnutí. Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. v sobě nezahrnuje poučení o tom, jakým způsobem soud skutečně rozhodne.
12. Ústavní soud konečně nesdílí ani námitku opomenutých důkazů. Za opomenuté důkazy jsou považovány obvykle takové, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně takové, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2736/19]. V nyní posuzované věci obvodní soud a následně i městský soud vysvětlily, proč neprovedly jak důkaz účastnickým výslechem stěžovatele, když rozhodné skutečnosti stěžovatel vylíčil policii při podání vysvětlení a byly obsaženy i v jeho písemných podáních, tak i důkaz svědeckým výslechem Jitky Šůrové, která měla být přítomna na místě nehody. V řízení bylo totiž prokázáno (i samotným tvrzením řidičky Jany Hlavaté), že stěžovatele neviděla; v opačném případě by totiž musela stěžovatele srazit úmyslně, což však ani stěžovatel sám netvrdil.
13. Ústavní soud konstatuje, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu