ECLI:CZ:US:2023:3.US.447.22.1
sp. zn. III. ÚS 447/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FIT AG a. s., se sídlem Am Grohberg 1, Lupburg, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Robertem Zugarem, advokátem se sídlem Laubova 1729/8, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021 č. j. 3 A 136/2020-83 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2021 č. j. 1 As 191/2021-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka uzavřela se společností A3/94 Property v. o. s. dne 7. 2. 2020 zástavní smlouvu, kterou zřídila zástavní právo a zákaz zcizení k pozemkům p. č. 2917/33, 2917/34, 2917/35, 2917/36, 2917/37 a 2917/38 zapsaných v k. ú. Ruzyně v hlavním městě Praze. Na základě územního rozhodnutí ze dne 3. 2. 2017 č. j. MCP6 002224/2017 a geometrického plánu č. 3095-17-249-1/2019 byly pozemky rozděleny na nové parcely, a to k žádosti obce Tuchoměřice. Samotné územní rozhodnutí bylo vydáno na návrh Ředitelství silnic a dálnic ČR, p. o., za účelem povolení umístění stavby nové "Mimoúrovňové křižovatky Aviatická". Vznikly tak pozemky, resp. parcely, parc. č. 2917/116 (z původního pozemku parc. č. 2917/34), parc. č. 2974/16 (z původního pozemku parc. č. 2917/37) a parc. č. 2917/113, 2917/114, 2974/12, 2974/13 (z původního pozemku parc. č. 2917/38). V důsledku zaměření a rozdělení pozemků se snížila jejich výměra, a tedy hodnota zástavy. Stěžovatelka proto podala žalobu k Městskému soudu v Praze, neboť namítala nezákonnost zásahu v nedostatečnosti územního rozhodnutí k zápisu geometrického plánu, v nevyznačení plomby k zápisu rozdělení pozemků a v rozdělení pozemků na základě žádosti neoprávněné osoby. Společnost A3/94 Property v. o. s. podala samostatnou žalobu proti nezákonnému zásahu, která je vedena u městského soudu pod sp. zn. 6 A 122/2020.
3. Městský soud žalobu odmítl s tím, že zástavní věřitel se nemůže v tomto případě úspěšně domáhat deklarace nezákonného zásahu, neboť přímé dotčení veřejných subjektivních práv je schopen tvrdit pouze vlastník pozemků, kterých se změna týká. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud výše citovaným rozsudkem zamítl z důvodu chybějící aktivní legitimace stěžovatelky v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že došlo k zásahu do jejího základního práva tím, že správní soudy odmítly její žalobu, neboť je osobou zjevně neoprávněnou. Tento postup odepřel stěžovatelce, která je v postavení zástavního věřitele, uplatnění procesních práv určených k uplatnění jejích majetkových práv. Nesouhlasí s restriktivním výkladem §82 s. ř. s. Nejvyšším správním soudem.
5. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instance.
6. Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo městského soudu.
7. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními §46 odst. 1 a §82 soudního řádu správního, která upravují pravidla pro odmítnutí zásahové žaloby, a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny, přičemž v napadených rozhodnutích odkázaly na dosavadní judikaturu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005 č. j. 2 Aps 1/2005-65, ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, ze dne 9. 1. 2013 č. j. 1 Aps 10/2012-20).
8. Z odůvodnění rozsudků správních soudů vyplývá, že rozdělením předmětných pozemků nedošlo ke změně zástavního práva váznoucího na původních pozemcích (nově vzniklé pozemky byly zatíženy zástavním právem v rozsahu, který koresponduje původní výměře rozdělovaných pozemků). Přímo dotčen tvrzeným zásahem by tak hypoteticky mohl být pouze vlastník předmětných pozemků, nikoliv zástavní věřitel (tedy stěžovatelka), přičemž vlastník pozemků již svá majetková práva hájí v soudním řízení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly základní práva stěžovatelky, neboť zásahová žaloba není univerzálním prostředkem ochrany proti jakémukoliv úkonu správního orgánu, kterým se stěžovatelka subjektivně cítí být dotčena na svých právech.
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu