ECLI:CZ:US:2023:3.US.447.23.1
sp. zn. III. ÚS 447/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022 č. j. 25 Cdo 1991/2022-257, výroku I., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022 č. j. 22 Co 18/2022-211, výroku I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 10. 2021 č. j. 11 C 268/2020-172 a žádosti o odklad vykonatelnosti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022 č. j. 22 Co 18/2022-211, takto:
Ústavní stížnost a žádost se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 17 odst. 1, 2, podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, výše citovaným rozsudkem obvodní soud vyhověl žalobě co do omluv za tvrzení stěžovatele, že žalobkyně "nechala dceru K. odložit do ústavu" a "chce svou dceru K. udržet, ne že by k ní měla vztah, ale ono to přináší určité slušné příjmy, mít dítě postižené" (výrok I), přiznal žalobkyni částku 50 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu (výrok II), zamítl žalobu co do omluv za tvrzení, že žalobkyně "nechala dceru K. zbavit svéprávnosti" (výrok III), a pro částku 150 000 Kč (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). Městský soud potvrdil výrok I. rozsudku obvodního soudu ve správném znění (výrok I.), co do uložení povinnosti uvést v omluvách "Lituji nepravdivosti tohoto prohlášení a jeho dopadů." Rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II) rozsudek ve výroku II. potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.) Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (přičemž břemeno tvrzení i břemeno důkazní v civilním sporném řízení leželo na vedlejší účastnici), uložily stěžovateli povinnost, která není v daném případě podle právního řádu přípustná, a zasáhly do práva stěžovatele na svobodu projevu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí ESLP.
4. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je však Ústavní soud oprávněn zasáhnout, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti. Takový postup v dané věci však Ústavní soud neshledal.
5. Svoboda projevu představuje konstitutivní znak pluralitní společnosti a jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce [nález sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 44/64 SbNU 521), bod 19]. Svobodný projev lze omezit pouze v případě, že se dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti). Všechna omezení svobodného projevu provedená obyčejným zákonem je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu samotné.
6. Jakýkoli zásah do svobody projevu musí být vždy posuzován z hlediska jeho proporcionality, pokud jde o dosažení jím sledovaného cíle. Ochrana osobnostních práv je v obecné rovině legitimním cílem takovéhoto zásahu již z toho důvodu, že slouží realizaci jiného ústavně zaručeného základního práva. Rovněž není pochyb, že omluva a případné zadostiučinění v penězích představují vhodné prostředky k dosažení tohoto cíle a že v úvahu nepřichází ani šetrnější prostředek, kterým by bylo lze této ochrany dosáhnout. Řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny tak závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci.
7. Ústavní soud již v minulosti určil následující obecnější východiska (nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 a nález ze dne 5. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2617/15). Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha projevu, resp. výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud či hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev politický, umělecký, či naopak komerční), 3. forma výroku (nakolik je předmětný výrok expresivní nebo dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (zejména zda jde o osobu veřejně činnou, osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala", jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak činí (jaké měl či mohl mít autor projevu v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Zde Ústavní soud odkazuje především na odůvodnění v rozsudku nalézacího soudu, který se podrobně věnoval všem výše uvedeným faktorům. Každý z těchto faktorů hraje roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
8. V nyní posuzovaném případě obecné soudy Ústavním soudem stanovený test proporcionality provedly, resp. obsahově zohlednily a dospěly k závěru, že převáží právo žalobkyně na ochranu osobnosti, neboť výroky stěžovatele uveřejněné v celostátních médiích byly hrubě urážející a znevažující vztah mezi matkou a postiženou dcerou, přičemž odvolací soud mj. konstatoval, že si lze jen těžko představit více urážející výrok ve vztahu k matce postiženého dítěte. Ústavní soud dospěl k závěru, že posouzení obecných soudů je ústavně souladné ve vztahu k hodnocení zásahu do osobnostních práv žalobkyně, který nelze pokládat za přípustný a nelze jej ospravedlnit ochranou práva na svobodu projevu.
9. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, neboť obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro případný kasační zásah.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V této procesní situaci návrh podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (jako návrh akcesorický) sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti. O tomto návrhu Ústavní soud nevydával samostatné rozhodnutí, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době poté, co ji obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu