ECLI:CZ:US:2023:3.US.45.23.1
sp. zn. III. ÚS 45/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti MABA, s.r.o., sídlem Kubelíkova 1656/6, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou, sídlem Hradecká 2526/3, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 23 Cdo 2582/2022-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022 č. j. 14 Co 84/2022-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 21 C 728/2019-97, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti City Park Přerov s.r.o., sídlem Pod kaštany 1106/17, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 1. 2023, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
2. Dne 25. 10. 2016 uzavřely stěžovatelka jako prodávající a vedlejší účastnice jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemku parc. č. 6050/46, jehož součástí je stavba č. p. 358, a pozemku parc. č. 6050/2014 (dále jen "převáděné pozemky"), obou nacházejících se v k. ú. Přerov, obec Přerov, za kupní cenu ve výši 7 000 000 Kč. V čl. V odst. 1 kupní smlouvy stěžovatelka mj. prohlásila, že na převáděných nemovitých věcech neváznou ke dni uzavření smlouvy žádné dluhy, nájemní práva, věcná břemena, práva třetích osob nebo jiné právní povinnosti omezující vlastnické právo, které by nebyly patrny z výpisu z katastru nemovitostí či z této smlouvy, ani neexistují skutečnosti, které by mohly vést k omezení vlastnického práva. Pro případ nepravdivého prohlášení byla v čl. VII odst. 1 písm. b) kupní smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z celkové kupní ceny, z níž by stěžovatelka zaplatila jednu polovinu (tedy 350 000 Kč) vedlejší účastnici a druhou polovinu realitní kanceláři, která kupní smlouvu zprostředkovala.
3. Vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovatelce domáhala zaplacení uvedené smluvní pokuty ve výši 350 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 11. 2021 č. j. 21 C 728/2019-97 bylo žalobě vyhověno a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že na převáděných pozemcích se nachází telekomunikační vedení obchodní společnosti CETIN a.s., které na ně bylo umístěno na základě územního rozhodnutí Městského úřadu Přerov, stavebního úřadu, ze dne 24. 8. 1995 č. 141/95. Obchodní společnost CETIN a.s. stanoví ve svých Všeobecných obchodních podmínkách SEK (rozuměj "sítě elektronických komunikací") omezující podmínky pro případnou stavební činnost na pozemcích, na nichž se tato síť nachází.
4. Podle obvodního soudu vázlo ke dni uzavření kupní smlouvy na převáděných pozemcích věcné břemeno spočívající v umístění telekomunikačního vedení. Pro tento závěr byl rozhodný právní názor vyslovený v nálezu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2498/19 (všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že notifikační povinnost podle §12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000 (dále jen "zákon o telekomunikacích"), nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení. Podle tohoto nálezu to byla samostatná povinnost organizace spojů patřící do obsahu právního vztahu mezi ní a vlastníkem dotčené nemovitosti. Citovaným nálezem byla překonána dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [např. rozsudek ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (68/2017 Sb. NS)]. Podmínka stanovená v §17 odst. 3 zákona o telekomunikacích, že stavby telekomunikačních vedení musí být včas projednány s vlastníky dotčených nemovitostí, které lze vyrozumět buď přímo, nebo oznámením u příslušného místního národního výboru, popřípadě jeho prostřednictvím, byla naplněna tím, že o umístění stavby bylo pravomocně rozhodnuto na základě územního řízení stavebního úřadu. Právě na základě územního rozhodnutí vzniklo i věcné břemeno podle §12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích. Obvodní soud uzavřel, že vzhledem k věcnému břemenu, které vázne na převáděných pozemcích, bylo prohlášení stěžovatelky obsažené v čl. V odst. 1 kupní smlouvy nepravdivé. Vedlejší účastnici tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty. I kdyby však umístění telekomunikačního vedení na těchto pozemcích nemělo podobu věcného břemene, podle obvodního soudu by bylo vždy dáno alespoň faktické omezení vlastnického práva vedlejší účastnice spočívající ve stanovení omezujících podmínek při plánované stavební činnosti, vyplývající z Všeobecných obchodních podmínek SEK obchodní společnosti CETIN a.s. Uvedené prohlášení stěžovatelky se ukázalo jako objektivně nepravdivé.
5. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek obvodního soudu potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 4. 2022 č. j. 14 Co 84/2022-136. Tento soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu učiněnými s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 2498/19, podle nichž jsou předmětné nemovitosti zatíženy věcným břemenem podle §12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích. Toto věcné břemeno vzniklo přímo ze zákona, aniž by bylo podstatné, zda byla splněna notifikační povinnost podle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Městský soud neuznal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že v době podpisu kupní smlouvy platila odlišná judikatura. Nález Ústavního soudu je pro obecné soudy závazný, přičemž se uplatní zásada incidentní retrospektivy změny judikatury. Na vznik věcného břemene podle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích by nemělo vliv ani případné porušení povinnosti podle §17 odst. 3 zákona o telekomunikacích. Městský soud se ztotožnil i se závěrem obvodního soudu, že je v podstatě lhostejno, zda na předmětných nemovitostech vázne věcné břemeno. Z hlediska porušení povinnosti stěžovatelky podle čl. V odst. 1 kupní smlouvy postačí, že vlastnické právo mohlo být fakticky omezeno. Tato podmínka je splněna již tím, že na předmětných nemovitostech se nachází telekomunikační vedení znamenající omezení vlastnického práva vedlejší účastnice, zejména při realizaci stavební činnosti.
6. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2022 č. j. 23 Cdo 2582/2022-164. Podmínky přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nemohly být naplněny již z toho důvodu, že závěr městského soudu o nepravdivosti prohlášení podle čl. V odst. 1 kupní smlouvy byl odůvodněn nejen tím, že na předmětných pozemcích vázne věcné břemeno telekomunikačního vedení, nýbrž také souvisejícím faktickým omezením vlastnického práva vedlejší účastnice. Stěžovatelka přitom ve vztahu k tomuto důvodu nepravdivosti prohlášení neuplatnila dovolací důvod. Nejvyšší soud dále uvedl, že při výkladu časových účinků vývoje judikatury platí coby východisko incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě použije "nesprávný" právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově prosadivších názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. Tak tomu ale v posuzované věci není. Jak vyplývá z nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19, výklad zákona o telekomunikacích, jehož se stěžovatelka dovolává, byl založen na nepřípustné libovůli nerespektující jednoznačně znějící právní normu.
III.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že v době uzavření kupní smlouvy neexistovalo žádné věcné břemeno telekomunikačního vedení, které by zatěžovalo převedené nemovitosti, a v rozporu s ústavními předpoklady pro omezení vlastnického práva je konstituoval teprve rozsudek městského soudu. Tehdejší právní teorie i praxe vylučovaly vznik věcného břemene bez splnění podmínek stanovených v §12 a 17 zákona o telekomunikacích a stěžovatelce v tomto ohledu svědčila dobrá víra. Odlišné posouzení je v rozporu s tehdejší judikaturou. Pokud by obecné soudy rozhodovaly tento spor před nálezem sp. zn. III. ÚS 2498/19, podle stěžovatelky by jejich posouzení vzniku a existence věcného břemena bylo s velkou pravděpodobností totožné s jejím právním názorem. Tento nález má potenciál způsobit neoprávněný zásah do vlastnického práva neomezeného počtu soukromoprávních subjektů v pozici "slabší strany". Ústavní soud se v něm překvapivě postavil na stranu silnějšího. Judikatura by se měla měnit jen předvídatelným způsobem nenarušujícím oprávněná očekávání adresátů právních norem, a nikoli při dobré víře v neexistenci věcného břemena, kdy nález byl navíc vydán 17 měsíců po podání žaloby vedlejší účastnice.
8. K závěru obecných soudů, které dovodily nepravdivost prohlášení podle čl. V odst. 1 kupní smlouvy také z důvodu samotného faktu umístění telekomunikačního vedení na převáděných pozemcích, stěžovatelka uvedla, že toto umístění ji může omezovat při případné stavební činnosti nebo jakémkoli výkonu vlastnického práva pouze z titulu věcného břemene. CETIN a.s. by nemohl uplatňovat žádná práva, neměl-li by k tomu právní titul. Dovolací soud se ale s tímto tvrzením nevypořádal. Místo toho učinil závěr, že stěžovatelka vůbec nezpochybnila faktické umístění telekomunikačního vedení a konstatoval nepřípustnost dovolání. V posuzované věci sice šlo o plnění z titulu smluvní pokuty za nepravdivé tvrzení uvedené stěžovatelkou v kupní smlouvě, otázka vzniku věcného břemena je však rozhodná pro výsledek sporu.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
9. Soudce zpravodaj si podle §42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 21 C 728/2019 a vyzval účastníky i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 9. 2. 2023 shrnul důvody, pro které dovolání nebylo přípustným. Stěžovatelka v dovolání nenapadla provedený výklad ujednání čl. V odst. 1 kupní smlouvy, že k jeho porušení postačí "faktické omezení vlastnického práva" uložením telekomunikačního vedení. Za této situace nemůže žádný další dovolací důvod zpochybňující právo vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty obstát. Stěžovatelka netvrdila ani žádné výjimečné okolnosti, pro které by se v její věci neměly uplatnit závěry vyplývající z nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19. Její tvrzení, že byla v daném smluvním vztahu s jinou obchodní korporací "slabší stranou", neodpovídá skutečnosti.
11. Městský soud a obvodní soud ve svých vyjádřeních ze dne 13. 1. 2023 a 12. 1. 2023 odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků.
12. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 9. 2. 2023 navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Podle jejího názoru stěžovatelka z velké části opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy. Zejména namítá, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro vznik věcného břemene podle §12 odst. 3 zákona o telekomunikacích a rozporuje zásadu incidentní retrospektivy. Z ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem mělo být zasaženo do jejích ústavních práv. Její polemika s právními závěry obecných soudů je navíc zjevně nesprávná. Uvádí-li stěžovatelka, že v době uzavření kupní smlouvy analyzovala dostupné podklady se závěrem o neexistenci věcného břemene, tak to znamená pouze to, že v kontextu aktuální judikatury tehdy posoudila otázku existence věcného břemene nesprávně.
13. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která nevyužila možnosti na ně ve stanovené lhůtě reagovat.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, který byl podán oprávněnou navrhovatelkou. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
15. Nepřípustnou je ústavní stížnost v části, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků městského soudu a obvodního soudu. Dovolání sice bylo odmítnuto pro nepřípustnost, nikoli však z důvodu závisejícího na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatelka totiž dovoláním řádně nezpochybnila jeden ze dvou (na sobě nezávislých) důvodů vyhovění žaloby, který spočívá v tom, že nárok na zaplacení smluvní pokuty podle čl. VII odst. 1 písm. b) kupní smlouvy vznikl již vzhledem k umístění telekomunikačního vedení na převáděných pozemcích, aniž by bylo podstatné, zda vzniklo věcné břemeno podle §12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích. Bez zpochybnění tohoto právního závěru nepřicházelo v úvahu, aby bylo dovolání shledáno přípustným podle §237 občanského soudního řádu (podrobně k objektivní nepřípustnosti takovéhoto dovolání, viz usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1844/19, bod 18). Nebylo-li dovolání uplatněno řádně, ústavní stížnost je v uvedené části nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K věcnému přezkumu rozsudků městského soudu a obvodního soudu by mohl Ústavní soud přistoupit pouze tehdy, zjistil-li by v řízení o ústavní stížnosti, že přípustnost dovolání nebyla dovolacím soudem posouzena správně. Teprve zrušením napadeného usnesení dovolacího soudu by se otevřel prostor pro věcný přezkum rozsudku městského soudu jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
17. Pro posouzení věci bylo rozhodné, zda Nejvyšší soud neodmítl dovolání jako nepřípustné, aniž by k tomu byly dány zákonem stanovené podmínky. Takovýto postup Nejvyššího soudu by měl za následek porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Podle §237 občanského soudního řádu, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu v dovolání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a občanského soudního řádu) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
20. Ústavní soud konstatuje, že městský soud shledal vznik nároku vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty podle čl. VII odst. 1 písm. b) kupní smlouvy ze dvou důvodů. První důvod spočíval v existenci tzv. zákonného věcného břemene podle §12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích, které s ohledem na umístění telekomunikačního vedení na základě územního rozhodnutí zatěžovalo převáděné pozemky. Při posouzení, zda věcné břemeno vzniklo, byl zohledněn závazný právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19. Druhým důvodem byla samotná skutečnost, že se telekomunikační vedení na těchto pozemcích nachází, aniž by bylo podstatné, zda zákonné věcné břemeno vzniklo. Stěžovatelka totiž v čl. V odst. 1 kupní smlouvy prohlásila, že neexistují skutečnosti, které by mohly vést k omezení vlastnického práva vedlejší účastnice k převáděným pozemkům.
21. Z dovolání vyplývá, že stěžovatelka zpochybňuje především závěr o vzniku tzv. zákonného věcného břemene podle §12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích. V dovolání je nicméně uvedena také její námitka, že "umístění telekomunikačního vedení na pozemcích a v budově ve vlastnictví žalobkyně ji může omezovat při případné stavební činnosti pouze z titulu věcného břemene". Jinými slovy, stěžovatelka nesouhlasí s tím, že samotné umístění telekomunikačního vedení na pozemcích mohlo založit "faktické omezení vlastnického práva", které je v rozporu s jejím prohlášením podle čl. V odst. 1 kupní smlouvy. V této souvislosti ale neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, ani nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Z rozsudku městského soudu je přitom zřejmé, že zpochybňované "faktické omezení vlastnického práva" představuje samostatný důvod, pro který městský soud shledal nárok vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty. Zpochybnila-li tedy stěžovatelka dovoláním řádně pouze jeden ze dvou důvodů vyhovění žaloby, ačkoli k vyhovění postačoval i jen jeden z nich, pak nelze závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z ústavněprávních hledisek nic vytknout. Dovolání zjevně nemohlo být přípustné podle §237 občanského soudního řádu, nebyla-li v něm řádně uplatněna jedna ze dvou právních otázek, na jejichž řešení závisel rozsudek městského soudu. Za této situace se Ústavní soud nemusel zabývat otázkou, zda věcné břemeno podle §12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích vzniklo. Lze se však ztotožnit s právními závěry obecných soudů týkajícími se použitelnosti právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19 v řízeních zahájených před jeho vyhlášením [k zásadě incidentní retrospektivy změny judikatury podrobně např. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373)].
22. Obecnými soudy zjištěné "faktické omezení vlastnického práva" mělo spočívat "ve stanovení omezujících podmínek při plánované stavební činnosti, jak vyplývá ze Všeobecných obchodních podmínek SEK CETIN a.s.". Odůvodnění napadených rozsudků městského soudu a obvodního soudu nerozvádějí obsah tohoto omezení. Ústavní soud proto s ohledem na námitku stěžovatelky, že jakékoli rozhodné omezení musí mít povahu tzv. zákonného věcného břemene, považuje za vhodné závěrem uvést, že i kdyby nebylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch vlastníka telekomunikačního vedení [nyní sítě elektronických komunikací ve smyslu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů], nic by to nezměnilo na skutečnosti, že telekomunikační vedení bylo na převáděných pozemcích umístěno na základě územního rozhodnutí, samotné není součástí těchto pozemků (§104 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích) a jeho vlastníkem je jiná osoba než vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice je již tímto omezena ve využití převáděných pozemků, které musí přizpůsobit telekomunikačnímu vedení, např. s ohledem na zákonem stanovené ochranné pásmo (§102 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích). Omezení vlastnického práva vedlejší účastnice jako vlastníka převáděných pozemků proto nemusí mít jen povahu tzv. zákonného věcného břemene. Ústavní soud ovšem z důvodu, že tato námitka nebyla řádně uplatněna v dovolání, neposuzoval, zda a v jakém rozsahu bylo takovéto (jiné) omezení vůči vedlejší účastnici skutečně dáno.
23. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbylé části rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu