ECLI:CZ:US:2023:3.US.471.23.1
sp. zn. III. ÚS 471/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2022 č. j. 126 Co 128/2022-111, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) L. B. a 2) nezletilé S. Ch. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 18. 10. 2022 č. j. 0 Nc 29249/2022-95 nařídil předběžné opatření, kterým uložil matce povinnost předat nezletilou otci každý lichý týden v roce od pátku 15:00 hodin do neděle 18:00 hodin, kdy si otec nezletilou převezme a opět předá matce v místě jejího bydliště, a každý sudý týden v roce ve středu od 13:00 hodin do 18:00 hodin, kdy si otec nezletilou převezme ve škole, a v případě, že se nezletilá nezúčastní školního vyučování, tak v bydlišti matky, kde ji také opět předá matce. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že se matka s nezletilou odstěhovala ze společné domácnosti v červnu 2022, poté nezletilá nastoupila do 1. třídy základní školy v A a bydlí s matkou v B. Mezi rodiči není shoda o uspořádání poměrů nezletilé, kdy matka požaduje svěření nezletilé do své péče, otec navrhuje její svěření do péče střídavé. Protože nelze předjímat rozhodnutí ve věci samé, byl návrh otce na nařízení předběžného opatření o svěření nezletilé do péče matky a úpravě styku stěžovatele s nezletilou v lichém týdnu od pondělí do středy a od pátku do neděle a v sudém týdnu od středy do pátku zamítnut. Okresní soud však zjistil naléhavou potřebu zatímně upravit poměry ohledně styku otce s nezletilou, aby nedošlo k narušení jejich vzájemného vztahu a odcizení, proto stanovil styk nezletilé s otcem každý lichý týden od pátku 15:00 hodin do neděle 18:00 hodin a každý sudý týden ve středu od 13:00 hodin do 18:00 hodin.
3. Proti usnesení okresního soudu podal otec odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho názorem, že z obsahu spisu je zřejmá naléhavá potřeba zatímně upravit poměry účastníků řízení a jsou tedy dány podmínky pro nařízení předběžného opatření o úpravě styku nezletilé s otcem bez návrhu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu, který nevyhověl jeho návrhu na rovnoměrnou úpravu styku s nezletilou, pominul odvolací námitky i ústavněprávní argumentaci stěžovatele, a s odůvodněním, že je toliko zapotřebí, aby nedošlo k narušení vztahu nezletilé se stěžovatelem, rozhodl v podstatě tak, že nezletilá bude trávit s matkou 83,3 % a se stěžovatelem 16,7 % z celkového času. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že po dobu, kdy běží soudní řízení, nezletilé přísluší toliko omezený styk se stěžovatelem, ke kterému má úzkou citovou vazbu a jehož práva na stejnou péči a výchovu se obnoví až po uplynutí mnoha dalších měsíců, případně let, než soud ve věci pravomocně rozhodne.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
7. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)], předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Ve své judikatuře Ústavní soud již vícekrát vyslovil v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ústavní soud přitom setrvale judikuje, že ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takového výkladu účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud ostatně v minulosti řadu rozhodnutí o předběžných opatřeních rozporných s tímto závěrem zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)].
8. Podle své dosavadní rozhodovací praxe však Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu, které shodně konstatovaly, že je dána naléhavá potřeba zatímně upravit poměry ohledně styku otce s nezletilou, aby nedošlo k narušení jejich vzájemného vztahu a odcizení.
10. Podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Ve stěžovatelem poukazovaném nálezu ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 (N 81/94 SbNU 104) Ústavní soud konstatoval, že z hlediska péče o dítě a jeho výchovy je zpravidla v nejlepším zájmu dítěte co nejrovnoměrnější uspořádání péče, odchylky od takového uspořádání, tedy výrazná disbalance mezi oběma rodiči v péči o dítě a styku s ním, musí být vždy odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte; přičemž v řízení musí být prokázány konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá.
12. Krajský soud v napadeném usnesení s výše uvedeným nijak nepolemizoval, uvedl pouze, že tato stěžovatelem citovaná judikatura se vztahuje k řízení ve věci samé, poukázal na specifika řízení o předběžném opatření oproti řízení ve věci samé, a s odkazem na nález ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279) akcentující použití předběžného opatření upravujícího styk s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i nepečujícímu rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, konstatoval, že vztah nezletilé (žijící s matkou) a stěžovatelem je nutné udržovat, rozvíjet a podporovat, je tedy více než žádoucí, aby styk otce s nezletilou dcerou nadále do budoucna pravidelně probíhal podle stanovených pravidel a v určitém režimu, než bude soudem rozhodnuto ve věci samé, nedohodnou-li se rodiče dříve jinak.
13. Ústavní soud má za to, že krajský soud těmto požadavkům dostál, když stanovil styk stěžovatele s nezletilou v rozsahu jednoho víkendu v lichý týden a středy od 13 do 18 hodin v sudý týden, tedy v dostatečném rozsahu pro to, aby se jejich vzájemný vztah mohl rozvíjet, a nedošlo ke vzájemnému odcizení. Domáhal-li se stěžovatel širšího styku (v rozsahu de facto střídavé péče v režimu 2:2:3), krajský soud odůvodnil, že stěžovatel neosvědčil skutečnosti, které by potřebu nařízení předběžného opatření s takovým obsahem osvědčily. Ústavní soud k tomu dodává, že ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 618/05 by předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem, nikoli "kvazidefinitivním" rozhodnutím, které nelze doplnit či nahradit novým, které lépe vystihuje ochranu základního práva. Nelze také předjímat, jak činí stěžovatel, že by okresní soud ve věci samé z důvodu zachování stability výchovného prostředí do budoucna ponechal rozsah styku nastavený předběžným opatřením; ostatně nejlepší zájem dítěte nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí bez dalšího [viz nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637)].
14. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry krajského soudu, který se danou věcí podrobně zabýval, a v odůvodnění svého usnesení srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí krajského soudu nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a nikoli v rozporu se stěžovatelem uváděnou nálezovou judikaturou.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu