ECLI:CZ:US:2023:3.US.496.23.1
sp. zn. III. ÚS 496/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti RNDr. Zdeňka Šafránka, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Semtín 81, budova P9, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2022 č. j. 4 As 127/2022-48 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. dubna 2022 č. j. 52 A 72/2021-60, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Pardubicích, sídlem Čechovo nábřeží 1791, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zásada rovného postavení stran před soudy a právo na nezávislé rozhodnutí ve věci v přiměřené lhůtě, zakotvených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastník řízení (žalovaný) rozhodnutím ze dne 8. 10. 2021 č. j. ZKI PA-O-023/00917/2021-16 zamítl odvolání stěžovatele (žalobce) a potvrdil tak rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice (dále též "správní orgán"), ze dne 21. 6. 2021 č. j. OR-526/2021-606-5 (dále též "prvostupňové rozhodnutí správního orgánu"), jímž bylo podle §66 odst. 1 písm. h) ve spojení s §102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení o opravě chyby v katastrálním operátu vedené podle §36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Důvodem pro zastavení řízení byla skutečnost, že o obsahově shodném předchozím návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu, který podal Vladimír Šafránek, bylo pravomocně rozhodnuto v předchozím řízení, a to rozhodnutím správního orgánu ze dne 6. 2. 2020 č. j. OR-836/2019-606-11 (dále též "původní rozhodnutí"), ve spojení s rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení jako odvolacího orgánu ze dne 30. 4. 2020 č. j. ZKI PA-O-07-00227/2020/11.
3. Správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 4. 2022 č. j. 52 A 72/2021-60 zamítl. Zdůraznil, že mezi účastníky bylo nesporné, že v předchozím řízení bylo o opravě chyby v katastrálním operátu pravomocně rozhodnuto. Z porovnání předmětu obou řízení dospěl krajský soud k závěru, že předmět obou řízení, a tedy obou návrhů na opravu chyby v katastrálním operátu, je zcela shodný, když k oběma návrhům na opravu chyby v katastrálním operátu byl přiložen stejný podklad, tj. stejná listina (odevzdací listina ze dne 1. 7. 1930 č. j. DI 129/30), na jejímž základě se oba navrhovatelé (tedy Vladimír Šafránek i stěžovatel) domáhali zápisu zástavního práva ve prospěch Anny Šafránkové. Stěžovatel neuvedl žádné nové důkazy, které by mohly mít vliv na změnu původního rozhodnutí o opravě chyby v katastrálním operátu. V dané věci nebylo podstatné, jaká byla výše zajištěné pohledávky, ale jaký byl podklad k zápisu zmíněného zástavního práva, které bylo později vymazáno. Výmaz předmětného zástavního práva byl doložen Prohlášením pro evidenci nemovitostí založené pod položkou výkazu změn č. 5036/79, které bylo opatřeno podpisem Anny Šafránkové ze dne 26. 2. 1979, a právě to byl důvod pro zamítnutí návrhu v předchozím řízení o opravě chyby v katastrálním operátu. Ten byl uplatněn navrhovatelem Vladimírem Šafránkem, který byl vedle stěžovatele dalším dědicem po Anně Šafránkové. V předchozím řízení byly uplatněny shodné argumenty a označeny shodné důkazy týkající se zmíněného požadavku na zápis zástavního práva, které uplatnil stěžovatel v nynějším řízení (tvrzení o zfalšování podpisu Anny Šafránkové na zmíněném prohlášení, argumentace týkající se postupu katastrálního úřadu při výmazu zástavního práva v souvislosti s postupem, který se týkal výmazu zástavního práva při komplexním zakládání evidence nemovitostí). Námitkami, kterými stěžovatel v žalobě zpochybňoval skutečnosti týkající se nezapsání zástavního práva, se krajský soud nemohl zabývat věcně, neboť v dané věci byl stěžejním důvodem pro zastavení řízení o návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu jediný důvod, a to že o neevidování zápisu předmětného zástavního práva ve prospěch Anny Šafránkové bylo již pravomocně rozhodnuto v předchozím řízení o opravě chyby v katastrálním operátu.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2022 č. j. 4 As 127/2022-48 rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud v prvé řadě neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů či rozsudek krajského soudu byly nepřezkoumatelnými pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění těchto rozhodnutí je totiž zřejmé, že správní orgány i krajský soud posuzovaly podmínky pro zastavení řízení ve věci zástavního práva zřízeného dle odevzdací listiny ze dne 1. 7. 1930 č. j. DI 129/30, k nemovitostem v této listině označeným. Krajský soud rovněž uspokojivě odůvodnil své závěry o důvodnosti zastavení řízení podle §66 odst. 1 písm. h) ve spojení s §102 odst. 4 správního řádu z důvodu rozhodnutí o totožném návrhu v předchozím správním řízení. Krajský soud pak srozumitelným způsobem vysvětlil, že předmětné zástavní právo bylo z katastru nemovitostí vymazáno na základě Prohlášení pro evidenci nemovitostí podepsaného Annou Šafránkovou dne 26. 2. 1979 (s tímto podkladem byl ostatně stěžovatel seznámen od počátku řízení, neboť jej přikládal k návrhu ze dne 12. 4. 2021). Skutečnost, že takové prohlášení bylo učiněno v rámci šetření právních vztahů, přičemž orgány geodézie zapisovaly do evidence nemovitostí toho, kdo podle výsledků šetření byl oprávněným nebo povinným, vyplývalo ze samotné vyhlášky Ústřední správy geodézie a kartografie č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Jakékoli námitky stěžovatele ohledně počtu různých zástavních práv shledal Nejvyšší správní soud nepřípadnými, neboť, jak bylo již výše vysloveno, správní orgány i krajský soud respektovaly stěžovatelem vymezený předmět správního řízení, které se týkalo právě zástavního práva zřízeného dle odevzdací listiny ze dne 1. 7. 1930 č. j. DI 129/30. Nejvyšší správní soud konečně přitakal správním orgánům, jakož i krajskému soudu, že v projednávané věci stěžovatel nepředložil takové důkazy, které by byly způsobilé zvrátit závěr učiněný správními orgány v předchozím řízení o nedůvodnosti žádosti o opravu chyby v katastrálním operátu dle §36 katastrálního zákona. Nejvyšší správní soud uzavřel, že v souzené věci se nemohl zabývat meritem žádosti o opravu chyby v katastrálním operátu, ale pouze splněním předpokladů pro zastavení tohoto řízení ve smyslu §66 odst. 1 písm. h) ve spojení s §102 odst. 4 správního řádu. Shledal, že tyto předpoklady byly v souzené věci naplněny. Úvahy stěžovatele ohledně nespravedlivého odejmutí dědictví nemají v řízení před správními soudy místo, neboť posouzení otázky existence tvrzené pohledávky zajištěné zástavním právem je v pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel nejprve vymezuje předmět řízení a popisuje jeho dosavadní průběh. Krajskému soudu vytýká, že nevysvětlil, proč odůvodňuje vymazání zástavního práva zánikem pohledávky ve výši 2 800 Kč, když zástavní právo se mělo týkat pohledávky buď ve výši 2 800 Kč s příslušenstvím, anebo pohledávky ve výši 14 000 Kč s příslušenstvím, kterého se nikdo nikdy nevzdal. Zajištěná pohledávka představovala k datu výmazu zástavního práva částku mnohonásobně vyšší než samotná jistina. Dále namítá, že se krajský soud nevyjádřil ke dvěma stěžovatelem předloženým důkazů (sdělení Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 7. 12. 2020 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 32 D 387/2020). Stěžovatel podotýká, že zástavní právo se zajištěnou pohledávkou tvořilo majetkovou podstatu dědictví Anny Šafránkové po zemřelé matce. Vymazáním zástavního práva byla dědička bez jakéhokoliv právního důvodu dědictví zbavena. Nejvyšší správní soud se měl rovněž odchýlit od své vlastní rozhodovací praxe tím, že nevypořádal námitky stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím správních orgánů o zastavení řízení o návrhu stěžovatele na opravu chyby v katastrálním operátu. Ústavní soud předně podotýká, že mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních soudů ve stejném rozsahu, jako učinil v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky opravy chyby v katastrálním operátu (ve smyslu §36 katastrálního zákona).
9. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se zabývaly stěžejními námitkami stěžovatele a potvrdily jako správný závěr správních orgánů o zastavení řízení z důvodu existence předchozího pravomocného rozhodnutí ve věci návrhu na opravu chyby. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pokračováním polemiky (navíc opakované) s jejich právními závěry, avšak jejich opětovné přednesení svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany katastrálního úřadu v předchozím řízení, který zamítl návrh Vladimíra Šafránka na opravu chyby v katastrálním operátu z důvodu výmazu zástavního práva zřízeného ve prospěch Anny Šafránkové. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Napadená rozhodnutí správních soudů nejsou podle hodnocení Ústavního soudu poznamenána žádným pochybením, které by odůvodňovalo jeho zásah; jejich právní závěry se opírají o příslušnou kogentní normu katastrálního zákona, nejsou v rozporu (natož extrémním) se skutkovými zjištěními a jsou dostatečným způsobem odůvodněna.
11. K námitce, že se krajský soud nevypořádal se stěžovatelem předloženými podklady (tj. sdělením Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 7. 12. 2020 a usnesením Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 32 D 387/2020), zaujal stanovisko Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že ačkoliv se k těmto podkladům krajský soud konkrétně nevyjádřil, vypořádal tuto námitku svým závěrem, že stěžovatel nepředložil takové nové důkazy, které by opodstatňovaly zahájení nového řízení. Přitom připomenul, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem bylo vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, což se i z pohledu ústavně zaručeného práva na soudní ochranu stalo.
12. Námitce stěžovatele, že v důsledku výmazu zástavního práva na základě prohlášení pro evidenci nemovitostí došlo k porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud rovněž nepřisvědčil. Jak již Ústavní soud dříve uvedl, zásah do vlastnického práva apriori nemůže v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu nastat [srov. usnesení ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2534/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Smyslem řízení o opravě chyby je uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici. Řešení byť i jen potenciálních sporů mezi vlastníky, resp. oprávněnými či povinnými ze zástavního práva, není v jeho pravomoci.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu