ECLI:CZ:US:2023:3.US.497.23.1
sp. zn. III. ÚS 497/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Petra Štaidla, zastoupeného Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem se sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2022 č. j. 14 Co 219/2022-339 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. 8. 2022 č. j. 10 C 44/2021-316, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se u obecných soudů domáhal proti obci Domažlice nároku na náhradu škody ve výši 17 850 Kč s příslušenstvím, přičemž částka 9 150 Kč měla představovat škodu na pneumatice osobního automobilu BMW způsobenou uvolněnou dlažební kostkou na okraji parkovacího zálivu místní komunikace a částka 8 700 Kč náklady na znalecký posudek, které stěžovatel vynaložil, když mu pojišťovna škodu neuhradila. Okresní soud v Domažlicích v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.) a státu náklady svědečného (výrok III.). Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením odvolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná částka se skládá z nároku na náhradu škody ve výši 9 150 Kč a z nároku na náhradu nákladů za znalecký posudek ve výši 8 700 Kč, což jako účelně vynaložený náklad spojený s uplatněním nároku představuje příslušenství pohledávky, a sama pohledávka tak nepřevyšuje částku 10 000 Kč.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel předně uvádí, že ačkoli se jedná o bagatelní částku, v posuzovaném případě bylo do jeho práv obecnými soudy zasaženo tak flagrantním způsobem, že je důvodnost jeho ústavní stížnosti osvědčena. Dále namítá, že ze strany žalované byly opakovaně vznášeny námitky vůči žalovanému nároku těsně před jednáním soudu, čímž bylo omezeno právo stěžovatele na ně reagovat a došlo ke značnému prodloužení sporu a souvisejícího vzrůstu nákladů řízení. Stěžovatel brojí proti tomu, že nalézací soud přisvědčil námitce nedostatku aktivní legitimace stěžovatele, uplatněné žalovanou až v úplném závěru řízení, aniž by se dostatečně vypořádal se stěžovatelovými protiargumenty a důkazy. Napadený rozsudek nalézacího soudu proto předně trpí nedostatkem odůvodnění. Stěžovatel dále věcně rozporuje závěr o nedostatku své aktivní legitimace.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Úvodem je nutné připomenout, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů moci veřejné Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění svého poslání v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srv. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)].
9. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost odvolání a dovolání obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srv. §202 odst. 2, resp. §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k této problematice přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; dále srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09]. Kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů bude připadat do úvahy pouze zcela výjimečně a v situaci, kdy se obecné soudy dopustily extrémního pochybení. Jedná se zejména o případy, kdy se obecné soudy dopustily zcela zjevné svévole, např. rozhodnutí vůbec neodůvodnily, jejich závěry a odůvodnění byly absolutně nelogické a iracionální nebo byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti a spravedlivého procesu.
10. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 17 850 Kč s příslušenstvím, což lze v duchu judikatury Ústavního soudu považovat za částku bagatelní (srv. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 410/18 ze dne 31. 8. 2018). Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní, natožpak extrémní pochybení v rozhodnutí obecných soudů neshledal. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. V ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které obecné soudy již vypořádaly, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu