ECLI:CZ:US:2023:3.US.607.23.1
sp. zn. III. ÚS 607/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Braškové, zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem Tyršova 1902, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022 sp. zn. 20 Cdo 1954/2022 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2020 sp. zn. 18 Co 92/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem přezkumu před Ústavním soudem má být řízení, v němž bylo vydáno usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 19. 5. 2020 č. j. 098 EX 00163/06-914, podle kterého se "z rozdělované podstaty ve výši 593 750 Kč uspokojí přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši: 1) pohledávka soudního exekutora na nákladech exekučního řízení ve výši 91 197,70 Kč, k hotovému placení, 2) jako další pohledávka se uspokojí pohledávka oprávněných k částečnému uspokojení ve výši 502 552,30 Kč a tím je rozdělovaná podstata vyčerpána". Stěžovatelka v tomto řízení vystupovala v postavení povinné, oprávněnými byli manželé Veselých.
3. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil výše citované usnesení soudního exekutora. Neshledal, že by exekuční řízení bylo postiženo vadami, které by bránily vydání usnesení o rozvrhu a rozhodnutí soudního exekutora označil jako zcela správné, v souladu s příslušnými právními předpisy. Jako nedůvodné označil námitky stěžovatelky, která od samého počátku tvrdí, že exekuce byla nařízena na základě nepřezkoumatelného, nevykonatelného a nicotného rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 12. 2003 č. j. 8 C 1754/98-261, takže za dané situace neměla proběhnout ani dražba a neexistující pohledávky oprávněných proto nelze v rámci rozvrhu zařadit do žádné skupiny.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jelikož stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila jeho přípustnost. Konstatoval, že exekuční soud neshledal žádné mimořádné okolnosti svědčící o zásadních vadách exekučního řízení, proto se ve věci uplatní obecně přijímaná zásada, že ve vykonávacím řízení již není prostor k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud postavil vykonávané rozhodnutí. Námitky stran nezastavení exekuce již byly v řízení před soudem řešeny, přičemž ani dovolací soud (usnesením ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3707/2018) ani Ústavní soud (usnesením ze dne 5. 11. 2019 č. j. III. ÚS 369/19) pochybení nezjistily. Za nemístný považuje Nejvyšší soud poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3198/18, jelikož se jedná spíš o výjimku z jinak uznávaného pravidla o nepřezkoumatelnosti skutkových zjištění v rámci řízení vykonávacího.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů, avšak v textu stížnosti absentuje ústavněprávní argumentace, snad s výjimkou poukazu na závěry Nejvyššího soudu o "nemístnosti" odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18. Její argumentace směřuje proti skutkovým zjištěním soudů v rámci celého exekučního řízení a jejich následným rozhodnutím.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud ve věci prostudoval napadená rozhodnutí obecných soudů, avšak pochybení na jejich straně neshledal. Obecné soudy zcela akceptovatelně odmítly přezkum skutkových zjištění v rámci vykonávacího (exekučního) řízení. Zejména Nejvyšší soud podrobně uvedl, z jakých důvodů vydal odmítavé usnesení a objasnil úvahy, které jej k daným závěrům vedly. Ústavní soud nadto není oprávněn přezkoumávat vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Předmětem přezkumu Ústavního soudu může být pouze to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem, přičemž kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, kdyby rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12). Taková pochybení se však z rozhodnutí Nejvyššího soudu nepodávají. Námitky stěžovatelky, týkající se nalézacího řízení, totiž nelze uplatňovat v rámci vykonávacího řízení - nadto ve fázi rozhodnutí o rozvrhu podstaty.
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019 (N 44/93 SbNU 119), kterým stěžovatelka argumentuje, se Ústavní soud nejprve vyjádřil k otázce, zda a v jakých případech je v exekučním řízení možné zkoumat věcnou správnost exekučního titulu. Těmito výjimkami se přitom ve své judikatuře zabýval nejdříve v kontextu exekucí vedených na základě rozhodčího nálezu. V těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že obecné soudy mohou v exekučním řízení zkoumat, zda byla uzavřena řádná rozhodčí smlouva, jakož i to, zda rozhodčí doložka obsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce. Ústavní soud v nich dovodil též to, že smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou či nepřiměřeně vysokou smluvní pokutou je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Ačkoliv se řečené vztahovalo k exekučním titulům vydaným v rozhodčím řízení, právní názor, že v exekučním řízení není možné poskytovat soudní ochranu oprávněnému věřiteli, pokud by výkon rozhodnutí znamenal zjevnou nespravedlnost, platí pro exekuční řízení obecně bez ohledu na to, zda je exekučním titulem rozhodčí nález či soudní rozhodnutí. Po shrnutí další judikatury vztahující se k případům, kdy bylo exekučním titulem soudní rozhodnutí, Ústavní soud učinil závěr, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Jak však bylo již výše zdůrazněno, jedná se o výjimky, nadto v situaci, kdy bylo rozhodováno o návrhu na zastavení exekuce a při zjištění nepřiměřené výše smluvních úroků.
9. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu