ECLI:CZ:US:2023:3.US.61.23.1
sp. zn. III. ÚS 61/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Achse, zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 2959/2022-317, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 72 Co 85/2022-296, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně došlo k narušení základních principů zakotvených v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin vyplývá, že stěžovatel si zakoupil osobní automobil dovezený ze zahraničí v hodnotě 705 000 Kč, který byl ve správním řízení vedeném před Městským úřadem Kolín, odbor dopravy, uznán technicky způsobilým. Na základě tohoto řízení byl k vozidlu vydán technický průkaz silničního vozidla. Dne 1. 11. 2010 byl stěžovatel zaregistrován jako vlastník vozidla. Stěžovatel předmětný automobil užíval až do dne 1. 3. 2012, kdy byl povinen jej předat Policii České republiky, neboť bylo zjištěno, že automobil je kradený. Automobil byl následně usnesením Policie České republiky ze dne 24. 9. 2012, č. j. ORIV-16889-129/TČ-2011-001493 vydán společnosti Komunálna poisťovna, a.s.
3. Stěžovatel se obrátil se žalobou na Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), po kterém se domáhal náhrady škody ve výši 705 000 Kč, způsobené nesprávným úředním postupem úředníka Městského úřadu Kolín (dále jen "správní orgán"), kterého se měl dopustit zejména tím, že předmětnému vozidlu vydal osvědčení o registraci, které bylo následně shledáno nesprávným. Obvodní soud dovodil, že správní orgán sice nemá povinnost provádět fyzickou prohlídku vozidla, nicméně nesmí rezignovat na svou odpovědnost za správnost veřejné listiny (technického průkazu). Pokud proto správní orgán vydal technický průkaz k vozidlu, způsobil tím stěžovateli škodu. Protože stěžovatel vzal žalobu ohledně částky 120 000 Kč zpět, obvodní soud v tomto rozsahu řízení zastavil a ve zbytku stěžovateli vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit mu částku 585 000 Kč s příslušenstvím.
4. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudek obvodního soudu v jeho vyhovujícím výroku změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. Městský soud totiž dospěl k závěru, že se postup úředníka správního orgánu sice promítl do vydaného rozhodnutí o technické způsobilosti vozidla a věc je potřeba posuzovat jako odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí. Jelikož však neexistuje žádné rozhodnutí, které by bylo pro jeho nezákonnost zrušeno, nelze považovat nárok stěžovatele za opodstatněný.
5. Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí městského soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které však Nejvyšší soud odmítl, neboť podle něj nesplnilo podmínky vymezené v §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř.
6. Stěžovatel ve velmi stručně koncipované ústavní stížnosti napadá rozhodnutí městského soudu, který se podle něj odchýlil od judikatury Ústavního soudu a svůj postup řádně neodůvodnil. Dále však své námitky nerozvádí. Jakého konkrétního pochybení se měl Nejvyšší soud dopustit, totiž stěžovatel nepopisuje, když pouze vágně uvádí, že Nejvyšší soud dovolání odmítl a neuvedl k tomu žádné konkrétní důvody. Stěžovatel prý spatřoval splnění zákonných podmínek přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Ani tuto námitku však nijak nespecifikoval a pouze zcela obecně uvedl, že "nic nevyvazuje soudy z povinnosti respektovat právo a aplikovat právo tak, aby konečný výsledek sporu vedl ke spravedlivému výsledku. Spravedlnost by měla být přítomna i v procesu, aby obecný soud aplikoval právo jako hodnotový činitel."
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, přičemž návrh splňuje i další náležitosti vymezené zákonem č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je nutné rozdělit do dvou rovin, a to ve vztahu k rozhodnutí městského soudu a rozdílně ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu.
9. Hned úvodem je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například též relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je přitom uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu vůbec žádný konkrétní relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušeného základního práva a shora citovaného zcela obecného tvrzení o nutnosti hledat spravedlivý výsledek soudního řízení.
10. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení Nejvyššího soudu věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co hodnotit.
11. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud uvádí, že se zabýval ve zcela obecné rovině pouze tím, zda tento soud zcela zjevně a excesivně nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil tak své rozhodnutí nepřípustnou libovůlí.
12. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. S nároky na dovolací řízení pak souvisí i povinné zastoupení advokátem, který by měl být obeznámen s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a měl by zvážit, zda jsou v jeho věci pro podání dovolání splněny všechny předpoklady. Je totiž povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
13. Zaprvé tedy musí dovolatel uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Zadruhé, co do vymezení předpokladů přípustnosti, jde o výběr jedné ze čtyř situací upravených v §237 o. s. ř. V dovolání proto musí být uvedeno, o kterou z těchto situací jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li současně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř.; dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, musí označit rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu. Obdobné platí, jde-li o nejednotnou judikaturu Nejvyššího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, musí být patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou Nejvyšším soudem.
14. Podrobněji se otázkou přípustnosti dovolání Ústavní soud zabýval v plenárním stanovisku [ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.]. V něm Ústavní soud přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud, vycházeje z právních závěrů právě citovaného stanoviska a za absence jakékoliv konkrétní stížnostní argumentace, dospěl k závěru, že Nejvyšší soud postupoval ústavně konformním způsobem. Srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora). V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že pouhý nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu přípustnost dovolání založit nemůže. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
16. Ústavní soud dále uvádí, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná.
17. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že je subsidiárním prostředkem k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.
18. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi procesní i materiální. Procesní dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.
19. Jak bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. V již citovaném plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 přitom zdejší soud výkladem §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem, a v takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - za nepřípustnou.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu