ECLI:CZ:US:2023:3.US.617.23.1
sp. zn. III. ÚS 617/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem Náměstí 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2022, č. j. 10 Cmo 3/2020-145, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 40 Cm 1/2019-98, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2014, č. j. 24 K 15/2002-3424, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2015, č. j. 1 Ko 15/2014-3848, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť namítá, že jimi byla porušena její práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, neboť tvrdila, že Krajský soud v Brně byl při vydání usnesení ze dne 1. 9. 2014, č. j. 24 K 15/2002-3424, nesprávně obsazen; za zmatečné považovala rovněž usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2015, č. j. 1 Ko 15/2014-3848. Krajský soud v Brně však nyní napadeným usnesením řízení o žalobě pro zmatečnost zastavil, neboť shledal, že o téže věci již probíhá u soudu jiné řízení. Toto usnesení následně k odvolání stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesením, rovněž napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a vysvětluje, v čem spatřuje pochybení konkrétních soudkyň a asistentky soudce, zakládající jejich podjatost. Pokud soudy dospěly k závěru, že v předmětné věci již je vedeno jiné soudní řízení, mělo dojít ke spojení věcí a nikoliv k zastavení řízení.
3. Stěžovatelka výslovně uvádí, že ústavní stížnost podává "z opatrnosti", jelikož usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2022, č. j. 10 Cmo 3/2020-145, napadla rovněž dovoláním podle poučení, kterého se jí v napadeném usnesení dostalo.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. V daném případě z výše uvedeného vyplývá, že proti nyní napadenému usnesení vrchního soudu bylo dovolání přípustné a o této možnosti byla stěžovatelka také řádně poučena a sama uvádí, že dovolání skutečně podala.
7. Za dané situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovatelce běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím, která jsou dovoláním napadena. Byla-li by totiž ústavní stížnost věcně (popř. kvazimeritorně) posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
9. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že napadená usnesení obecných soudů obsahují rovněž výroky, týkající se nákladů řízení. Tyto výroky mají v této souvislosti k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv je si proto Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, když by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti i tehdy, byl-li by samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení (což se však v daném případě nestalo), již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť jen nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší.
10. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj