ECLI:CZ:US:2023:3.US.619.22.1
sp. zn. III. ÚS 619/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. RNDr. Jiřího Matyáška, CSc., zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2021, č. j. 21 Cdo 1748/2021-343, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2020, č. j. 15 Co 20/2017-274, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2016, č. j. 49 C 60/2011-150, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň tvrdí, že obecné porušily i jeho "základní právo na práci" podle čl. 26 Listiny a čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Stěžovatel v prvé řadě rekapituluje podstatu věci a průběh řízení před obecnými soudy. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že jeho pracovní poměr u žalované (Masarykova univerzita) trvá i po dni 31. 1. 2011. Jeho žaloba však byla soudem I. stupně zamítnuta, k jeho odvolání pak bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno a konečně i dovolání stěžovatele bylo odmítnuto Nejvyšším soudem.
3. Kromě zmíněné určovací žaloby (rozhodnutí, o níž jsou předmětem přezkumu v této věci) stěžovatel podal dne 31. 3. 2011 speciální určovací žalobu podle ustanovení §39 odst. 5 zákoníku práce, avšak tuto žalobu vzal v řízení před soudem I. stupně zpět ještě před vynesením meritorního rozhodnutí. Žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila. Řízení Městského soudu v Brně o stěžovatelově speciální určovací žalobě vedené pod sp. zn. 49 C 66/2011 pak bylo usnesením tohoto soudu pravomocně zastaveno.
4. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3323/14 (http://nalus.usoud.cz), stěžovatel tvrdí, že souhlas žalované zaměstnavatelky se zpětvzetím stěžovatelovy speciální určovací žaloby a potažmo se zastavením řízení vedeného pod sp. zn. 49 C 66/2011 (a nepodání své vlastní speciální určovací žaloby) je zřetelným projevem její vůle nedomáhat se soudního určení, že byly splněny zákonné podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou a svým obsahem a významem se fakticky neliší od situace, kdy zaměstnavatel buď sám opomene podat speciální určovací žalobu, anebo ji podá a následně vezme zpět.
5. Ve vztahu k předmětnému řízení stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vzaly za prokázaný skutkový stav, který však byl zcela pokřiven a neodpovídal objektivní realitě. Stěžovatel setrvale tvrdil, že v práci pro univerzitu hodlal pokračovat i po dni 31. 1. 2011, v práci též reálně pokračoval a zaměstnavatelka mu neoznámila, že by v práci pokračovat neměl, resp. mu nezakázala pokračovat ve zkoušení studentů.
6. Specificky ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že jde o rozhodnutí nepřípustně formalistické a že po stěžovateli nebylo možno spravedlivě požadovat, aby dovolací důvod označil jako právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z podstaty věci a její logiky totiž nebylo možno takto dovolací důvod formulovat, a požadavku zákona bylo učiněno zadost, když stěžovatel srozumitelně skutkově vylíčil opomenutí důkazů a jejich procesní význam pro (ne)úspěch stěžovatele ve věci samé.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy (vyjádření, zaslané Městským soudem v Brně neobsahuje informace nebo argumenty, které by nebyly obsaženy ve vyžádaném spise, a proto je zdejší soud nezasílal stěžovateli k případné replice).
8. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout rovněž z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se stěžovatelovým návrhem zabývaly řádně a pečlivě. Jejich právní posouzení se opíralo o důsledně zjištěný skutkový stav a právní závěry samotné nelze z ústavního hlediska považovat za excesivní. Ke konkrétním dílčím problémům Ústavní soud uvádí pro stručnost následující.
12. V prvé řadě se Ústavní soud věnoval námitce stěžovatele, podle níž v důsledku zastavení řízení o žalobě podle ustanovení §39 odst. 5 zákoníku práce se v jeho případě jednalo o pracovní poměr na dobu neurčitou. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3323/14, "oznámí-li zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami §39 zákoníku práce, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a není-li ani zaměstnancem, ani zaměstnavatelem podána speciální žaloba ve zmíněné dvouměsíční lhůtě, pak nelze uzavřít jinak, než že se v konkrétním případě jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Pro právě projednávaný případ to znamená, že neinicioval-li ani zaměstnanec, ani zaměstnavatel řízení o určení (ne)splnění podmínek pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou - když podání stěžovatelovy žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je v tomto ohledu irelevantní - pak se pracovní poměr změnil tak, jak předpokládá §39 odst. 5 zákoníku práce."
13. Ústavní soud však nemůže přitakat tvrzení stěžovatele, podle něhož souhlas žalované zaměstnavatelky se zpětvzetím stěžovatelovy speciální určovací žaloby a potažmo se zastavením řízení sp. zn. 49 C 66/2011 (a nepodání své vlastní speciální určovací žaloby) je zřetelným projevem její vůle nedomáhat se soudního určení, že byly splněny zákonné podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou a svým obsahem a významem se fakticky neliší od situace, kdy zaměstnavatel buď sám opomene podat speciální určovací žalobu, anebo ji podá a následně vezme zpět. V této věci totiž obě procesní strany (stěžovatel i žalovaná zaměstnavatelka) vyvíjely procesní aktivitu směřující k určení, zda byly dány podmínky ke sjednání pracovního poměru na dobu určitou ve smyslu ustanovení §39 odst. 2 až 4 zákoníku práce. Žalovaná konec konců podala i dovolání proti (pro ni) nepříznivému výsledku řízení před soudy prvních dvou stupňů, Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a v dalším řízení soudy zavázal právním názorem, který by vedl k zamítnutí žaloby stěžovatele. Teprve za tohoto stavu vzal stěžovatel svou žalobu zpět.
14. Taková situace je ovšem podstatně odlišná od situace předvídané v právě citovaném nálezu Ústavního soudu ("není-li ani zaměstnancem, ani zaměstnavatelem podána speciální žaloba ve zmíněné dvouměsíční lhůtě"). Základní práva stěžovatele tudíž v tomto ohledu nebyla porušena, ba ani dotčena, závěrem obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích, podle něhož tvrzeným způsobem nedošlo ke vzniku (transformaci) pracovního poměru na dobu neurčitou.
15. Ústavní soud pak nemá ústavněprávních námitek ani proti postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, potažmo formulaci o něj opřených právních závěrů. Klíčovou skutkovou otázkou totiž bylo, zda stěžovatel pokračoval v práci i po 31. 1. 2011 "s vědomím zaměstnavatele". Obecné soudy přitom dospěly po provedení a hodnocení důkazů k závěru, že tomu tak nebylo.
16. Obecné soudy zejména odmítly argument stěžovatele, podle něhož vědomí zaměstnavatele o pokračování v práci založila okolnost, že v listopadu 2010 zadával do informačního systému termíny zkoušení mj. i na únor 2011. S ohledem na průběh zkoušení na Katedře biologie soudy dospěly k závěru, že samotné zadání zkoušky do systému neznamená, že zadavatel bude na onom termínu rovněž zkoušet, neboť na těchto termínech mohou zkoušet i jiní zaměstnanci. E-mailovou korespondenci mezi stěžovatelem a jeho nadřízenou pak obecné soudy vyhodnotily tak, že z ní plynulo srozumění stěžovatele se skončením pracovního poměru. Na základě svědecké výpovědi stěžovatelovy nadřízené pak obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel hodlal pouze dokončit rozdělanou práci (resp. to tak alespoň prezentoval své nadřízené). Kromě toho byl stěžovatel e-mailem vyzýván, aby si vyzvedl výstupní list, vrátil knihy apod.
17. Ústavní soud po podrobném studiu vyžádaného spisu sp. zn. 49 C 60/2011 dospěl k závěru, že obecné soudy provedené důkazy hodnotily korektně, mohly na jejich základě učinit skutkové závěry, jaké učinily, a nejedná se o situaci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, v níž by Ústavní soud teprve mohl a měl zasáhnout kasačním nálezem.
18. Ústavní soud navíc považuje za výstižné konstatování odvolacího soudu, jenž na základě provedených důkazů konstatoval, že se stěžovatel zcela promyšleně, účelově a ve vztahu k zaměstnavatelce "skrytě" snažil dosáhnout naplnění podmínek transformace pracovního poměru na dobu neurčitou. Soud prvního stupně pak - dle Ústavního soudu rovněž přiléhavě - konstatoval, že se ze strany stěžovatele jedná o případ zneužití práva, resp. jeho výkon v rozporu s dobrými mravy.
19. V tomto ohledu lze odkázat např. na skutečnost, že stěžovatel se svou přímou nadřízenou vědomě komunikoval zavádějícím způsobem (a to i komunikací neformální, založenou na dřívějších přátelských vztazích). Jeho nadřízená na základě této komunikace oprávněně dospěla k závěru, že pouze dokončuje rozdělanou práci a s dalším trváním pracovního poměru nepočítá. Nejedná se tedy o případ, kdy by se zaměstnanec jako slabší účastník právního vztahu domáhal ochrany proti zvůli zaměstnavatele, nýbrž spíše o situaci, v níž se zaměstnanec domáhá ochrany tvrzeného práva, jež chtěl nabýt účelovým a nepoctivým způsobem.
20. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy postupovaly v řízení o stěžovatelově návrhu ústavně konformně. Na základě provedených důkazů dospěly k ústavně konformním závěrům o skutkovém stavu a na jeho základě formulovaly odpovídající závěry právní, které logicky a racionálně odůvodnily. K dotčení či dokonce porušení základních práv stěžovatele proto nedošlo.
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu