ECLI:CZ:US:2023:3.US.619.23.1
sp. zn. III. ÚS 619/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti P. P., zastoupené Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2022 č. j. 12 Co 316/2022-513 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. června 2022 č. j. 14 Nc 1469/2019-481, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) J. L. a nezletilých 2) M. L. a 3) M. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 14, čl. 26, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 24 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 14 Nc 1469/2019, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 6. 2022 č. j. 14 Nc 1469/2019-481 byli nezletilí svěřeni pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé výchovy rodičů v České republice tak, že v péči prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") budou oba nezletilí vždy od neděle sudého týdne 17:00 hodin do neděle lichého týdne 17:00 hodin a v péči stěžovatelky (dále také jen "matka") budou oba nezletilí vždy od neděle lichého týdne 17:00 hodin do neděle sudého týdne 17:00 hodin (I. výrok), soud otci uložil povinnost hradit na výživu nezletilého M. částku 4 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částku 3 500 Kč měsíčně (II. výrok), matce soud uložil povinnost hradit na výživu nezletilého M. částku 2 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částku 1 500 Kč měsíčně (III. výrok). V uvedených výrocích Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 č. j. 12 Co 316/2022-513 rozsudek obvodního soudu potvrdil, změnil pouze navazující výroky týkající se styku o letních, vánočních, jarních, velikonočních a podzimních prázdninách. Obvodní soud podle městského soudu nepochybil, pokud nezletilé svěřil do střídavé výchovy rodičů v České republice. Městský soud konstatoval, že z provedeného dokazování vyplývá, že rodiče i nezletilí jsou občany České republiky, nezletilí v České republice mají nejenom oba rodiče, ale i prarodiče (kteří mají zájem na styku s nezletilými) a další příbuzné, nyní dokonce už i polorodého bratra, v České republice mají na rozdíl od Holandska kamarády, a že změna bydliště do jiného státu a s tím související navazující životní změny nezletilých jsou proti jejich zájmu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a poukazuje na v řízení prokázané skutečnosti, z nichž vyplývá, že vztah mezi ní a jejím přítelem panem M. H. je vážný, že jej nezletilí mají rádi, že se nezletilí učí holandsky a anglicky, že jim stěžovatelka zajistila řádnou školní výuku (školu, školku i výuku českého jazyka v Holandsku, jakož případně i výuku v České republice po dobu holandských prázdnin), že stěžovatelka bude mít v Holandsku do budoucna zajištěn vlastní nemovitý majetek a tím i bydlení pro nezletilé, a že má v Holandsku lepší možnost pracovního uplatnění a s tím spojeného finančního ohodnocení než v České republice. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy svěřením nezletilých do střídavé péče na území České republiky znemožnily jí a dětem realizovat život v Holandsku za lepších podmínek, než je tomu v České republice, nadto soudy nebraly v úvahu její návrhy na řešení otázky styku např. skrze platformy skype či whatsapp, nebyla vzata v potaz ani možnost řešení prázdnin způsobem, který by umožnil svěření nezletilých do asymetrické či klasické střídavé péče rodičů tak, aby bylo umožněno nezletilým a stěžovatelce žít v Holandsku. Stěžovatelka uvádí, že se oba nezletilí vyjádřili, že chtějí žít v Holandsku, nezletilý M. od počátku uvádí, že nechce být ve střídavé péči, ale že by byl schopen akceptovat asymetrickou péči, pokud by mohl žít v Holandsku. Stěžovatelka také poukazuje na závěry znaleckého posudku PhDr. Karla Humhala, podle nichž má nezletilý M. silné vazby na stěžovatelku, znalec střídavou péči u obou nezletilých nepovažoval za vhodnou a při svém výslechu poukazoval na to, že by s nezletilými mohla naopak otřást skutečnost, že do Holandska nepojedou. Stěžovatelka má za to, že soudy pod různými záminkami znemožnily, aby s ní nezletilí mohli žít v Holandsku, stejně tak opatrovník se pod záminkou, že se stěžovatelka nesnažila o maximální kontakt dětí s Holandskem (což nebylo v období Covidu možné) vyslovil proti tomu, aby mohli být nezletilí svěřeni do péče stěžovatelky v Holandsku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale stojí na stanovisku, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů či jakým způsobem bude tento styk realizován, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
6. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
7. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy při svém rozhodování nepřihlédly k souhrnu skutečností prokazujících, že život v Holandsku by byl pro nezletilé "lepší" než v České republice, a nevzaly v úvahu názor znalce ani nezletilých. Nic takového nebylo z vyžádaného soudního spisu zjištěno.
8. Obvodní soud postavil své závěry na řádně a rozsáhle provedeném dokazování, z něhož vyplynulo, že na straně obou rodičů jsou v zásadě stejné schopnosti k výchově nezletilých a nezletilí mají kladný vztah k oběma rodičům. Obvodní soud vycházel z premisy, že zájmem dětí je, aby byly především v péči obou rodičů, pokud jsou oba rodiče způsobilí děti vychovávat a oba mají o jejich výchovu zájem, a dospěl k závěru, že podmínky svěření nezletilých do střídavé péče rodičů jsou splněny. Při posuzování, zda by byla pro nezletilé vhodná střídavá výchova Česká republika - Holandsko, vzal soud v úvahu, že se jedná o velmi vzdálená místa, a že střídavá péče v krátkém intervalu např. týden a týden by nebyla v zájmu nezletilých, střídavá výchova v intervalu delším např. 14 dnů, měsíc nebo déle, by též nebyla ideální volbou s tím, že by kontakt s druhým rodičem byl na velmi dlouhou dobu omezen. Pro střídavou péči na území České republiky hovoří naopak současná krátká vzdálenost mezi bydlišti rodičů. Obvodní soud přihlédl také k tomu, že stěžovatelka nemá v Holandsku zajištěno pracovní místo se stálým příjmem, zajištění bydlení je opřeno pouze o příslib partnera, který v České republice nechce žít, nechce se přestěhovat z důvodu jazykové bariéry a svého zaměstnání v Holandsku. Podle obvodního soudu nelze do budoucna odhadnout, jak by se stěžovatelka s dětmi zařadila do jiné společnosti v rámci jiné kultury, ani jak by se děti zařadily do kolektivu dětí v Holandsku, nelze jednoznačně odhadnout, jak by se rozvíjel další vztah stěžovatelky s přítelem či vztah dětí s přítelem stěžovatelky.
9. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že by soud jí uváděné skutečnosti nebral v úvahu, naopak, soud se jimi zabýval, ale hodnotil je z pohledu nejlepšího zájmu nezletilých, a dovodil, že touha stěžovatelky žít se svým přítelem v Holandsku přenesená na nezletilého M., který ovlivňuje podle názoru soudu (i znalce) mladšího M., je vyústěním zjištěného sklonu stěžovatelky k unáhleným rozhodnutím. Obvodní soud přihlédl taktéž k jazykové bariéře mezi nezletilým M. a partnerem stěžovatelky, s nímž se M. řádně nedomluví. Nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
10. Jde-li o závěry znaleckého posudku, znalec konstatoval, že nezletilý M. projevil přání být svěřen do střídavé péče rodičů s intervalem střídání po jednom týdnu, M. si představuje, že by byl s maminkou. Není pravdou, jak uvádí stěžovatelka, že by znalec neshledal střídavou péči vhodnou, znalec pouze ve znaleckém posudku uvedl, že v případě "nutnosti volby mezi výchovou v péči matky a v péči otce" je pro nezletilé momentálně vhodnější svěření do péče matky, a to zejména s ohledem na nízký věk nezletilých. Uvedené znalec potvrdil i ve výpovědi při jednání před obvodním soudem s tím, že ani jeden z nezletilých neřekl jednoznačně, že by si přál bydlet v Holandsku. V dodatku ke znaleckému posudku znalec uvedl, že nezletilí si své postoje zachovali, znalec na otázku, zda je pro děti vhodnější stěhování do Holandska nebo setrvání v České republice odpověděl, že stěhování stěžovatelky s dětmi do Holandska je "jakousi formou dobrodružného hazardu matky bez záruky na úspěch", nicméně za předpokladu, že rodiče ukončili vzájemné soužití, lze pohlížet na odchod stěžovatelky do Holandska jako šanci pro děti získat cenné zkušenosti s životem v zahraničí.
11. Namítá-li stěžovatelka, že obvodní soud nepřihlédl k názoru nezletilých, Ústavní soud stojí ve své judikatuře na stanovisku, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, body 57-59, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedeným způsobem obvodní soud postupoval, když konstatoval, že vzhledem k věku nezletilých (5 a 8 let) nejsou obě děti schopny domyslet dopad změny, která by nastala v rámci střídavé výchovy Česká republika - Holandsko, ani jedno z dětí delší dobu v Holandsku spolu s přítelem matky nepobývalo. Tento závěr obvodního soudu koresponduje s názorem znalce, který při výslechu před obvodním soudem uvedl, že v době vypracování znaleckého posudku byly nezletilým šest a tři roky, nyní jsou o dva roky starší, ani jeden z nich není schopen domyslet následky takové změny. Shodně opatrovník ve svém závěrečném návrhu konstatoval, že jak rodiče, tak děti nejsou schopni představy budoucího žití v cizí zemi, navrhoval proto svěření nezletilých do střídavé péče rodičů v České republice.
12. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilých byl ve věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím znaleckého posudku, jeho dodatku, opakovaného výslechu znalce a zpráv opatrovníka. Obvodní soud také vycházel z vyjádření nezletilého M. bezprostředně podaného (bez přítomnosti rodičů a právních zástupců) při jednání dne 11. 11. 2021, kdy uvedl, že naposledy byl v Holandsku na začátku prázdnin, chtěl by být střídavě dva měsíce v Holandsku a jeden měsíc s tátou. Jde-li o nezletilého M., ten není podle názoru znalce schopen vést samostatně rozhovor, byl úzkostný v době vypracování znaleckého posudku i nyní, pravděpodobně z důvodu snížené schopnosti adaptovat se.
13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obvodní soud důkladně zkoumal, zda je změna bydliště nezletilých do jiného státu a s tím související navazující životní změny v jejich nejlepším zájmu. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obvodního soudu, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je řádně podložena provedeným dokazováním. Uvedené platí i pro závěry městského soudu, který vyšel z judikatury Ústavního soudu týkající se kritérií, která musí soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, a zdůraznil, že vzhledem ke svému věku nejsou nezletilí schopni domyslet dopad změny, která by v rámci střídavé výchovy Česká republika - Holandsko nastala.
14. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v řízení před městským soudem prokázala, že jí byla učiněna konkrétní nabídka získat zaměstnání v Holandsku, stejně tak není důvod pochybovat, že by neměla zajištěno pro sebe a nezletilé ubytování v nemovitosti svého přítele, nicméně městský soud s poukazem na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva zdůraznil zásadu minimalizace zásahu do soukromého života dítěte, jakožto unikátního jedince s vlastní identitou, tvořenou mimo jiné jeho národností, náboženským vyznáním či kulturní a jazykovou afiliací, a změnu bydliště do jiného státu a s tím související navazující životní změny nezletilých shledal z tohoto pohledu proti jejich zájmu, navíc za situace, kdy rodiče jsou stále ještě manželé, a nezletilí nemají k Holandsku žádný rodinný či jiný vztah. Městský soud se zabýval také kritériem míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě úpravy jeho výchovy nastíněném v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte, a která tedy kontaktu dítěte s takovými osobami nebude bránit. Podle zjištění městského soudu to byla stěžovatelka, která otci od konce roku 2019 znemožnila plnohodnotně se na výchově nezletilých podílet. Z vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka obě nezletilé děti přihlásila jako obyvatele v městě H. v rozporu s jejími rodičovskými povinnostmi, když tento zásadní krok učinila bez vědomí a souhlasu otce, z obsahu její výpovědi je přitom zřejmé, že tak učinila vědomě, neboť by s takovým postupem otec nesouhlasil.
15. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněné závěry obecných soudů bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť vycházejí z relevantních zákonných ustanovení a judikatury Ústavního soudu, jejich skutkové i právní závěry jsou v napadených rozhodnutích srozumitelně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Domáhá-li se stěžovatelka, aby Ústavní soud zakázal obvodnímu soudu a městskému soudu dále v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelky pokračovat, takový výrok je Ústavní soud oprávněn učinit pouze v případě vyhovění ústavní stížnosti, spočívá-li porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody v jiném zásahu (nikoli rozhodnutí) orgánu veřejné moci [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu