ECLI:CZ:US:2023:3.US.661.23.1
sp. zn. III. ÚS 661/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. D., t. č. ve Vazební věznici Brno, P.O.BOX 99, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022 č. j. 7 Tdo 1024/2022-1247, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. 4 To 78/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021 č. j. 43 T 7/2019-830, vždy ve vztahu ke stěžovateli, co do výroku o trestu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, výše citovaným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 2 000 000 Kč, vyměřený jako 500 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 4 000 Kč, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních a kontrolních orgánech obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl a následné dovolání Nejvyšší soud odmítl. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
3. Stěžovatel ústavní stížností napadá výroky rozhodnutí obecných soudů ve vztahu ke stěžovateli co do trestu, ne do výroku o vině. V ústavní stížnosti namítá, že extrémně dlouhá a nepřiměřená délka trestního řízení, které trvalo sedmnáct let, z velké části prokazatelně způsobená průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, by v daném případě měla být (i vzhledem k dalším okolnostem dané věci a poměrům pachatele - dosavadní bezúhonnost před spácháním trestného činu a po jeho spáchání, náhrada škody, uhrazení peněžního trestu) kompenzována mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 trestního zákoníku.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
5. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
6. K námitce stěžovatele o neuplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková situace ve stěžovatelově věci nenastala.
7. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let odpovídající samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené za příslušný zvlášť závažný zločin podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kdy způsobil v součinnosti s dalšími osobami škodu ve výši 171 mil. Kč. Čin byl spáchán vysoce sofistikovaným způsobem, přičemž stěžovatel se na něm podílel ve všech fázích jeho páchání.
8. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že se trestní soudy nedostatečně vypořádaly s možností výjimečného postupu podle §58 odst. 1 trestního zákoníku, resp. že nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí o tom, že v případě stěžovatele takový postup není na místě. Ústavní soud odkazuje primárně na body 56-60 rozsudku odvolacího soudu, kde dostatečně srozumitelně, po předchozím podrobném rozboru příčin průtahů v řízení, vysvětlil důvody, pro které nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody.
9. Aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku je toliko na volné úvaze soudu, jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít. Obecné soudy shodně rozhodly, že mimořádná okolnost případu v podobě nedůvodných průtahů v řízení, na nichž nenesl stěžovatel žádnou vinu, pro kterou by bylo možno v jeho případě postupovat podle §58 odst. 1 trestního zákoníku, mu nesvědčila pro jeho podíl na průtazích v řízení i s ohledem na jeho míru zavinění či výši způsobené škody, přičemž délku trestního řízení kompenzoval nalézací soud uložením trestu odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu