ECLI:CZ:US:2023:3.US.674.23.1
sp. zn. III. ÚS 674/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. Š., zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 52, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022 č. j. 29 Co 314/2022-1917, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její právo na rodičovskou péči o děti zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka je matkou nezletilého M. J. Výchovné poměry k nezletilému byly nejprve upraveny dohodou rodičů, schválenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 10. 2019 č. j. 0 P 360/2017-689, a to tak, že nezletilý byl svěřen do péče stěžovatelky, otec se zavázal přispívat na jeho výživu částkou 5 000 Kč měsíčně a styk nezletilého s otcem byl stanoven v sudém týdnu od pátku do neděle a v lichém týdnu od čtvrtka do pátku; dále byly upraveny i styky o velikonočních svátcích a vánočních svátcích a v období letních měsíců července a srpna.
3. Dne 14. 10. 2020 podal otec návrh na změnu úpravy poměrů z výlučné péče stěžovatelky na symetrickou střídavou péči. Svůj návrh odůvodnil tím, že stěžovatelka nezletilého navádí proti otci, v rozporu s předchozím slibem mu neumožňuje styk mimo rámec schválené dohody (naopak se jej snaží zužovat s odkazem na nemocnost nezletilého), otci nesděluje zásadní informace týkající se např. zdravotního stavu nezletilého, návštěv školky a kroužků a celkově odmítá s otcem komunikovat a umožnit mu tak účast na výchově nezletilého. Nalézací soud ve věci provedl několik ústních jednání, nařídil rodinnou terapii, ustanovil znalce a usnesením ze dne 11. 3. 2021 č. j. 0 P 360/2017-988 nařídil předběžné opatření, dle něhož stěžovatelce uložil povinnost strpět styk otce s nezletilým od středy sudého týdne od 17:00 hodin do pondělí lichého týdne do 17:00 hodin s tím, že otec si převezme nezletilého od stěžovatelky v místě jejího bydliště a stěžovatelka si převezme nezletilého od otce v místě jeho bydliště, a to počínaje dnem vydání usnesení do doby pravomocného skončení řízení o změně úpravy poměrů. Dále soud uložil stěžovatelce povinnost umožnit otci vzdálený kontakt s nezletilým prostřednictvím videohovoru přes aplikaci Skype ve středu lichého týdne a v pondělí sudého týdne vždy od 17:30 hodin do 17:45 hodin, rovněž počínaje dnem vydání usnesení do doby pravomocného skončení řízení o změně úpravy poměrů. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2022 č. j. 0 P 360/2017-1725 pak nalézací soud svěřil nezletilého do symetrické střídavé péče obou rodičů v intervalech jednoho týdne. Dále rozhodl o péči o nezletilého v době jarních, velikonočních, podzimních a vánočních školních prázdnin s tím, že úprava během prázdnin má přednost před běžnou střídavou péčí, otci i stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 6 000 Kč měsíčně a vyslovil, že výrok o péči je předběžně vykonatelný jeho vyhlášením. Nalézací soud konstatoval, že rodiče naplňují základní kritéria stanovená Ústavním soudem při rozhodování o střídavé péči zhruba stejnou měrou. Přestože je mezi rodiči konfliktní situace, které nepomohly ani rodinná terapie, ani individuální terapie, a osobnostní nastavení rodičů jim zřejmě brání ve zlepšení vzájemné komunikace, v souladu s aktuálním nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21 neshledal nalézací soud dostatečně závažný důvod pro vyloučení střídavé péče. Vzdálenost bydlišť rodičů nalézací soud za problém nepovažoval, neboť otec přislíbil přestěhovat se před zahájením povinné školní docházky nezletilého poblíž zvolené základní škole. Zjišťování přání dítěte nalézací soud s ohledem na nízký věk nezletilého nahradil znaleckým posudkem.
4. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že nezletilý se svěřuje do výlučné péče otce a stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilého částkou 10 000 Kč měsíčně. Dále odvolací soud upravil styk stěžovatelky s nezletilým, a to tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým každý lichý týden od středy 17:00 hodin do pondělí 8:00 hodin sudého týdne; určil místo předávání nezletilého a upravil styk stěžovatelky v době jarních, velikonočních, podzimních a vánočních školních prázdnin. Odvolací soud dospěl na základě doplněného dokazování a aktualizovaného stanoviska opatrovníka k závěru, že v posuzované věci nebyly naplněny podmínky pro rozhodnutí o střídavé péči, neboť stěžovatelka odmítáním výchovných kompetencí otce fungování této formy péče znemožnila. Za dané situace se jako vhodnější odvolacímu soudu jeví výlučná péče otce, u něhož byla prokázána schopnost vytvořit pro nezletilého stabilnější výchovné podmínky.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí vykazuje zcela zásadní vady činící je v podstatě nepřezkoumatelným. Má za to, že zpráva opatrovníka předložená v odvolacím řízení vykazuje vady a není řádně odůvodněna, za stěžejní považuje stěžovatelka skutečnost, že opatrovník nezjišťoval názor nezletilého. Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací soud nezohlednil kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče stanovené judikaturou Ústavního soudu a své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil. Stěžovatelka zdůrazňuje, že obecný soud nemůže vyloučení střídavé péče zdůvodnit konfliktní komunikací rodičů a konstatováním o jejich vzájemných sporech. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím nebyly zohledněny zájmy nezletilého, neboť odvolací soud se vůbec nezabýval jeho přáním. Stěžovatelka má rovněž za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu se znaleckým posudkem provedeným v řízení před nalézacím soudem, neboť znalec konstatoval, že nezletilému vyhovuje stav s mírnou převahou péče stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že omezení styku nezletilého se stěžovatelkou jako matkou je pro nezletilého neúnosné. Dále stěžovatelka upozorňuje, že odvolací soud nevzal v potaz polorodého bratra D., který je ve výlučné péči stěžovatelky a má s nezletilým výborný vztah.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před obecnými soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, zda soudy věc posoudily individuálně a s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem, a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna.
10. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě ustanovení §907 odst. 2 občanského zákoníku a relevantních mezinárodních smluv vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (srov. komplexně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19-25): 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte. Obecné soudy musí v rámci naplnění podmínek zásady vyšetřovací v každé fázi řízení vážit, které důkazy je třeba provést a zda a do jaké míry je nutné dokazování doplnit. Ačkoliv nejsou návrhy důkazů účastníků vázány, jsou povinny o jejich případném neprovedení rozhodnout; stejně tak nemohou svévolně posuzovat dopad jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí, naopak musí svůj postup při dokazování i hodnocení důkazů řádně odůvodnit (viz nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022).
11. Zároveň Ústavní soud ve svém přístupu k rodinněprávním případům zdůrazňuje, že rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet veškeré dotčené zájmy, zejména zájmy nezletilých dětí.
12. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že výše uvedené ústavní nároky na rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech byly naplněny. Předně je třeba zdůraznit, že celé řízení o změně výchovných poměrů bylo vyvoláno odmítnutím stěžovatelky postupného rozšiřování rodiči dohodnutého styku otce s nezletilým, a to úměrně jeho věku. Odvolací soud ve věci vycházel z podrobného dokazování nalézacího soudu (doplněného o dokazování aktuální situace a skutečností nastalých po rozhodnutí nalézacího soudu), ve kterém se nalézací soud pomocí znaleckého dokazování zabýval zejména tvrzením otce o absenci respektu stěžovatelky k jeho roli v životě nezletilého a jeho úmyslným vytěsňováním z života nezletilého ze strany stěžovatelky. Znalec tvrzení otce potvrdil, byť shledal osobnostní nedostatky i na straně otce. Ve věci je rovněž podstatné, že stěžovatelka otce obvinila ze sexuálního zneužití nezletilého, které žádné vyšetření neprokázalo. V řízení nebyly prokázány ani další tvrzení stěžovatelky o škodlivosti otcovy péče o nezletilého. Lživé obvinění ze sexuálního násilí na dítěti je třeba považovat za velmi závažné provinění, a to jak vůči druhému rodiči, tak i primárně vůči nezletilému. Neprokázaná tvrzení o nedostatečnosti otcovy péče o nezletilého jsou pak zřejmým důkazem stěžovatelčiny snahy o eliminaci otce z výchovy nezletilého. Již z těchto okolností má Ústavní soud za to, že odvolací soud rozhodl správně, když svěřil nezletilého do výlučné péče otce. Po vydání rozhodnutí nalézacího soudu však stěžovatelka navíc prokazatelně zanedbala povinnou předškolní docházku nezletilého, čímž dle názoru odvolacího soudu i opatrovníka prokázala neschopnost zajistit nezletilému stabilní výchovné prostředí. Ústavní soud tento závěr shledává z ústavněprávního hlediska zcela udržitelným. S ohledem na nízký věk nezletilého a aktuální rodinnou situaci neshledal Ústavní soud vadu v tom, že přání nezletilého bylo zjištěno prostřednictvím znalce, a nikoli přímým pohovorem s nezletilým. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že s ohledem na (vzhledem ke zjištěným skutečnostem) poměrně široký styk nezletilého se stěžovatelkou, neshledal důvodnými ani námitky stěžovatelky týkající se nebezpečí absence mateřského prvku v životě nezletilého či přetrhání vztahu nezletilého s polorodým bratrem D.
13. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu