ECLI:CZ:US:2023:3.US.685.23.1
sp. zn. III. ÚS 685/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti F. D., M. D. a R. D., zastoupených Mgr. Vítem Pavkem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 191/18, Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 6 To 190/2022-409, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 T 89/2021 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 T 89/2021-373 ze dne 9. 3. 2022 byl K. T. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti. Tohoto přečinu se měl dopustit ve zkratce tím, že jako řidič motorového vozidla při couvání v areálu restaurace po účelové komunikaci nedbal zvýšené opatrnosti a nezajistil si bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, v důsledku čehož srazil tříletou Janu B. (jedná se o pseudonym), která jela na plastovém odstrkovadle, čímž jí způsobil zranění neslučitelná se životem. Okresní soud dále odkázal poškozené včetně stěžovatelů s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem prvostupňové rozhodnutí zrušil a obžalovaného zprostil obžaloby, neboť v žalobě označený skutek není trestným činem. Také krajský soud poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatelé - otec a prarodiče Jany B. - ústavní stížností argumentačně brojí proti výroku o vině, přičemž namítají, že krajský soud bez provedení dokazování a za tím účelem, aby mohl obžalovaného zprostit obžaloby, vytvořil nelogický skutkový konstrukt, že si obžalovaný nemohl být vědom pohybu dětí bez dozoru odpovědných osob. Stěžovatelé oproti tomu tvrdí, že si obžalovaný této skutečnosti vědom být musel. Zejména v této souvislosti upozorňují, že stěžovatel sám vypověděl, že před svým odjezdem kontroloval prostor za vozem kvůli hračkám, odrážedlům apod. Vozem přitom do areálu přijel pouhých patnáct minut předtím, je tedy podle stěžovatelů zřejmé, že o možnosti pohybu dětí věděl.
Podle stěžovatelů obžalovaný mohl couvat nižší rychlostí, měl důrazně upozornit přítomné, že odjíždí, a měl přizvat kvalifikovanou osobu, jak vyžaduje §24 odst. 3 zákona o silničním provozu. Stěžovatelé si jsou vědomi nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 5. 2016, domnívají se však, že skutková situace v nyní posuzované věci byla odlišná. Obžalovaný musel vědět, že existuje riziko pohybu nehlídaných dětí, přesto dle krajského soudu nebyl povinen postupovat dle §24 odst. 3 zákona o silničním provozu, ačkoli zjevně neměl plný výhled. Pokud ani v těchto případech neexistuje povinnost přizvat si poučenou osobu, pak dle stěžovatelů postrádá §24 odst. 3 zákona o silničním provozu jakýkoli význam.
Ústavní soud úvodem poznamenává, že si je vědom nejednotnosti vlastní judikatury v otázce, zda se osoby vystupující v postavení poškozených mohou ústavní stížností domáhat zrušení zprošťujícího rozsudku trestního soudu. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1412/20 ze dne 6. 10. 2020 Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel, který vystupoval v trestním řízení v roli poškozeného, byl účastníkem pouze řízení adhezního, nikoli již účastníkem řízení o vině a trestu, přičemž taková "procesní konstelace zabraňuje tomu, aby se stěžovatel mohl domáhat zrušení výroku o vině". Oproti tomu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1993/21 ze dne 26. 4. 2022 Ústavní soud k ústavní stížnosti poškozené přistoupil ke zrušení zprošťujícího rozsudku, a to aniž by nález sp. zn. III. ÚS 1412/20 jakkoli reflektoval. Zamýšlel-li by proto III. senát Ústavního soudu nyní posuzované ústavní stížnosti vyhovět tak, že by napadené rozhodnutí zrušil, musel by v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a §23 zákona o Ústavním soudu postoupit věc plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska k otázce, zda je takový postup vůbec možný. Jelikož však byla ústavní stížnost z dále uvedených důvodů shledána zjevně neopodstatněnou, nebyl nastíněný postup nezbytný.
V tomto směru Ústavní soud podotýká, že i když se tohoto práva stěžovatelé výslovně nedomáhali, klíčovým právem poškozených v rámci trestního řízení je právo na účinné vyšetřování. Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, povinnost účinného vyšetřování vzniká, dojde-li k úmrtí osoby a nelze vyloučit možnost cizího zavinění, byť i ve formě nedbalosti, teoreticky tedy i v případě dopravních nehod. Účinné vyšetřování musí být nezávislé a nestranné, důkladné, rychlé, podrobené veřejné kontrole a umožňující aktivní participaci poškozeného. Z ničeho se nicméně nepodává, že by tyto požadavky nebyly v posuzované věci splněny.
Sami stěžovatelé, jak už bylo řečeno, relevantní argumentaci v tomto ohledu nepředkládají a místo toho se zaměřují na prostou polemiku se závěrem krajského soudu stran naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to navíc za situace, kdy se krajský soud řídil právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 2065/15, podle kterého nelze dovodit povinnost řidiče motorového vozidla zajistit couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby (ve smyslu §24 odst. 3 zákona o silničním provozu), případně signalizovat jinak svůj záměr vycouvat z parkovacího místa tak, aby byla naplněna potřebná míra opatrnosti, jež je kritériem nedbalostního zavinění, nemá-li řidič důvod se domnívat, že by při couvání mohl ohrozit osoby, které se nacházejí na pozemní komunikaci.
Stěžovatelé poukazují na dílčí rozdíly mezi jejich věcí a věcí řešenou citovaným nálezem, nicméně i dle názoru Ústavního soudu jsou závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 2065/15 na nynější věc přenositelné. V posuzované věci nebylo prokázáno, že obžalovaný věděl o přítomnosti dětí předškolního věku v době jeho odjezdu z areálu restaurace, natožpak o tom, že nad nimi není vykonáván náležitý dohled. V souladu s nálezem sp. zn. III. ÚS 2065/15 tak nemohlo dojít k trestněprávnímu postihu jeho jednání. Na uvedeném závěru pak ve světle všech okolností případu, jak je krajský soud v napadeném rozhodnutí rozvádí, nic nemění ani to, že obžalovaný před odjezdem dle svých slov kontroloval prostor za vozidlem, zda se tam nenacházejí hračky.
Namítají-li stěžovatelé, že krajský soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl, aniž by sám provedl dokazování, tak důvodem ke zproštění obžalovaného bylo odlišné právní posouzení (viz bod 28 napadeného rozsudku), a to za situace, kdy možnosti dalšího dokazování již byly vyčerpány. Jinými slovy, to, co se stalo, bylo řádně objasněno a jedinou otázkou zůstalo, zda si za daných okolností jednání obžalovaného zasluhuje trestněprávní postih. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že tomu tak není, byl zprošťující výrok logickým výsledkem.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu