ECLI:CZ:US:2023:3.US.701.23.1
sp. zn. III. ÚS 701/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. Lukáše Blažka, Ph.D., správce Svěřenského fondu Dereka Toombse, 2) Lubomíra Lemona, správce Svěřenského fondu Dereka Toombse, 3) JUDr. Jana Kuklíka, DrSc., správce Svěřenského fondu Dereka Toombse, společně zastoupených JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem K Mohyle 476/3, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2023 č. j. 8 Co 77/2023-486 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 9. 2022 č. j. 6 C 21/2021-305, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 9. 2022 č. j. 6 C 21/2021-426 a opravného usnesení ze dne 12. 10. 2022 č. j. 6 C 21/2021-454, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích.
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh žalobce Lesy České republiky s. p. na vydání předběžného opatření, kterým by soud zakázal stěžovatelům nakládat s nemovitými věcmi - pozemky v katastrálním území Sedlice u Blatné, blíže specifikovanými v napadených usneseních obecných soudů. Žalobce svůj návrh na vydání předběžného opatření odůvodnil potřebou zatímní úpravy poměrů mezi účastníky, a to tak, aby nedošlo k ohrožení vlastnického práva České republiky. Konkrétním důvodem byla obava, aby stěžovatelé ještě před vydáním meritorního rozhodnutí v předmětné věci nepřevedli své sporné vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na třetí osobu - Velkostatek Sedlice s. r. o., jejíž společník má sídlo v Kyperské republice.
3. Právní předchůdci stěžovatelů se v restitučním řízení domáhali vrácení předmětných nemovitostí, přičemž rozhodnutím Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 10. 11. 2020 č. j. SPU 298767/2020 sp. zn. SP1942/2020-505206 bylo určeno, že J. Vlasák a D. Toombs jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Žalobce se však podanou žalobou domáhal nahrazení rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu, resp. určení, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky nemovitostí.
4. Okresní soud ve Strakonicích napadeným usnesením zakázal stěžovatelům s předmětnými nemovitostmi nakládat. Své rozhodnutí odůvodnil splněním podmínek pro nařízení předběžného opatření; žalobce podle soudu doložil svá tvrzení, a to odkazem na probíhající vkladové řízení u katastrálního úřadu a důvodnou obavu z maření předmětu řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem ze strany stěžovatelů vedeném u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 21/2021.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích závěry okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že žalobce již v průběhu správního řízení před pozemkovým úřadem vznášel v obecné rovině relevantní námitky zpochybňující postavení stěžovatelů, respektive jejich právního předchůdce coby oprávněné osoby podle zákona o půdě. Dále uvedl, že jde o základní a zásadní spornou otázku, k níž dále přistupuje i pokus o převod předmětných nemovitostí třetí osobě, čímž se fakticky snažili obejít institut odkladu právní moci správního rozhodnutí v situaci, kdy o restitučním nároku dosud nebylo s konečnou platností rozhodnuto. Tento postup soud označil za procesně nekorektní, když opačný postup, tedy jeho připuštění by potenciálně vnášel nežádoucí nejistotu ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí a zároveň by umožňoval jejich další nekontrolované převody na další osoby. Po stěžovatelích lze podle soudu spravedlivě požadovat, aby s jakoukoliv dispozicí předmětnými nemovitostmi vyčkali do chvíle, kdy se (případně) stanou jejich nezpochybnitelnými vlastníky.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů a zpochybňují jejich závěry. Namítají, že jejich dispoziční práva k předmětným nemovitostem byla nezákonně omezena bez toho, aby se soud náležitě vypořádal s argumentací stěžovatelů. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelů nedostatečně odůvodněna (stran možných hrozících rizik) a z toho důvodu jsou nepřezkoumatelná. Obecné soudy bez dostatečných důvodů poskytly na úkor stěžovatelů ochranu státnímu podniku, což má za následek nutnost nadále nést nepřiměřené náklady na správu předmětných nemovitostí, aniž by s nimi mohli nakládat. Jako nepřiměřené označují neustále zdůrazňování zahraničních vazeb společnosti Velkostatek Sedlice s. r. o. se sídlem v České republice. Na závěr stěžovatelé poukazují též na průtahy, které Krajský soud v Českých Budějovicích vnáší do řízení o určení vlastnictví, když ani po dvou letech nerozhodl o podaném dovolání.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se lze ústavní stížností domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. sp. zn. Pl. ÚS 16/09 nález ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
10. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, jejichž stěžejní ústavněprávní argumentace směřuje proti závěrům obecných soudů o naplnění podmínek pro vydání předběžného opatření. Jde tak primárně spíše o pokračující polemiku stěžovatelů s rozhodnutím obecných soudů, vůči nimž nemají k dispozici žádné jiné prostředky obrany v rámci právního řádu. Ústavnímu soudu však nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, a to tím spíše, jestliže předmětem řízení není meritorní posouzení věci. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu jsou v souladu s příslušnými právními předpisy, přičemž usnesení krajského soudu je též dostatečným způsobem odůvodněno a jeho závěr není neudržitelný. Jakkoli daná rozhodnutí zasahují do dispozičních (vlastnických) práv stěžovatelů, jedná se o zákonná omezení, která jsou v rámci řízení povinni strpět, přičemž případné průtahy řízení (meritorního) nemohou být předmětem tohoto ústavněprávního přezkumu.
11. Ústavní soud uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelů neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu