ECLI:CZ:US:2023:3.US.702.23.1
sp. zn. III. ÚS 702/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudců Vojtěcha Šimíčka a Jana Wintra (soudce zpravodaj)*) o ústavní stížnosti Jana Nahodila a Jany Nahodilové, zastoupených Mgr. Romanem Stýblem, advokátem se sídlem Křížová 102/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023 č. j. 22 Cdo 1155/2022-761 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2021 č. j. 49 Co 34/2020-729, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
_____________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2023
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem č. j. 7 C 134/2012-678 ze dne 30. 9. 2019 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost vyklidit a odevzdat stěžovatelům část terasy, specifikovanou v 1. bodech odůvodnění napadených rozhodnutí, a zdržet se zásahu do užívání této terasy stahováním markýzy zakotvené nad okny. Terasa se nachází mezi bytovými jednotkami stěžovatelů a vedlejšího účastníka.
2. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud v návětí označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, pročež v dovolacím řízení nebylo možné pokračovat. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé obecně zopakovali předpoklady přípustnosti dovolání, aniž by je konkretizovali, případně měli na mysli zákonem nestanovený předpoklad přípustnosti. Stejně tak stěžovatelé nevymezili právní otázku, na jejímž řešení spočívá rozhodnutí krajského soudu. Stěžovateli uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 413/2013 ze dne 23. 7. 2014, jehož právní závěr údajně krajský soud nerespektoval, pak vychází z jiného skutkového stavu. Ve zbytku stěžovatelé uplatnili důvody svou povahou skutkové, nikoli právní, které jednak také zůstaly v obecné rovině, jednak podle zákona přípustnost dovolání založit nemohou.
3. Proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu brojí včasnou ústavní stížností stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Stěžovatelé zejména namítají, že v dovolání vymezili právní otázky, které krajský soud vyřešil "chybným způsobem naplňujícím přípustnost dovolání". Stěžovatelé citovali obsah dovolání, v němž vyjádřili nesouhlas s rozhodnutím krajského soudu a představili svůj právní názor. Krajský soud měl věc nesprávně právně posoudit potvrzením rozsudku okresního soudu, podle kterého byl dodatek ke smlouvě o koupi bytu stěžovatelů platnou změnou smlouvy. Podle stěžovatelů dodatek neexistuje nebo je neplatný a kupními smlouvami a prohlášením vlastníka určený rozsah užívání terasy je vymezen neurčitě. Usnesení Nejvyššího soudu má být nedostatečně odůvodněno. Z nesouhlasu stěžovatelů mají, a to i implicitně, plynout právní otázky, např. zda "výhradní užívání části společných prostor jako je terasa [...], spojené s vlastnictvím bytové jednotky a jeho rozsah (event. i jen rozsah užívání) lze zřídit pro vlastníka bytu jen prohlášením vlastníka či jiným způsobem, tj. jako v tomto případě v Dodatku č. 1 ke smlouvě o převodu vlastnictví k jednotce [...]?". Dále stěžovatelé vylíčili několik údajně právních otázek, týkajících se především výměry terasy v souvislosti s projektovou dokumentací a platností dodatku, které podle nich zakládaly přípustnost dovolání. Odmítl-li Nejvyšší soud poukaz stěžovatelů na rozsudek uvedený výše v bodu 2 s konstatováním, že vychází z jiného skutkového stavu, tak ale neuvedl, že se v odkazované věci Nejvyšší soud "nezabývá právním posouzením, a tudíž ani [...] právními otázkami řešenými v jejich věci".
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k meritornímu přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi mohla být vůbec porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.
6. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Proti rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
7. Stěžovatelé dovoláním napadli rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezili předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 2). Jelikož stěžovatelé v ústavní stížnosti zevrubně citovali z obsahu dovolání, který závěr Nejvyššího soudu podporuje, nemá Ústavní soud důvod mu oponovat. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé při podrobném opakování dovolacích námitek brojí proti závěru Nejvyššího soudu, a zjistil, že stěžovatelé rozsáhle obecně polemizovali s rozhodnutím krajského soudu, aniž by abstrahovali jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, s níž by spojili některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud stěžovatelé odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu (viz výše bod 2), a tvrdili tak rozpor rozsudku krajského soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak k tomuto předpokladu přípustnosti žádnou právní otázku nevymezili. Stěžovateli předestřená otázka citovaná výše v bodu 4 by sice za určitých okolností mohla být považována za právní otázku, z citovaných pasáží dovolání však neplyne, že by ji Nejvyššímu soudu takto vymezili a spojili s ní některý předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Je zřejmé, že předpoklady přípustnosti stěžovatelé v dovolání nevymezili; jimi uvedená kritika rozhodnutí krajského soudu, jak konstatoval Nejvyšší soud, nemůže zákonným požadavkům dostát. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) tak stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu nevyčerpali řádně všechny procesní prostředky k ochraně práva.
8. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - nepřípustná.
9. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), nejsou-li dostatečně kvalifikováni samotní dovolatelé. Nutno připustit, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; tak tomu ovšem není bezdůvodně (blíže např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelé zjevně nezohlednili (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 346/17 ze dne 4. 4. 2017). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
10. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl z části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Ludvík David, v. r.
předseda senátu