ECLI:CZ:US:2023:3.US.714.23.1
sp. zn. III. ÚS 714/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky EMPRESA MEDIA, a. s., sídlem Mikuleckého 1309/4, Praha 4, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 2059/2021-228, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021 č. j. 22 Co 255/2020-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2020 č. j. 16 C 192/2019-90, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a a) E. Ch. a b) M. Ch., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Vedlejší účastníci se žalobou ze dne 9. 10. 2019 domáhali ochrany své osobnosti s tvrzením, že stěžovatelka neoprávněně zasáhla do jejich osobnostních práv obsahem dvou článků spolu s fotografiemi v týdeníku Sedmička. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 16 C 192/2019-90 uložil stěžovatelce povinnost ze stránek na doméně www.sedmicka.tyden.cz odstranit článek s názvem "XXX" zveřejněný dne 2. srpna 2018 a článek s názvem "XXX" zveřejněný dne 6. června 2019, jakož i zdržet se dalšího šíření těchto článků (I. výrok), zamítl požadavek na omluvu vedlejším účastníkům (II. výrok), zamítl požadavek vedlejších účastníků na zadostiučinění v penězích (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Stěžejním závěrem obvodního soudu bylo, že není dán společenský zájem na zveřejnění informací o majetkových poměrech vedlejších účastníků s identifikací jejich nemovitostí, proto vyhověl návrhu na odstranění článků z internetu, naopak neshledal prostor pro omluvu ani finanční zadostiučinění, neboť omluva byla koncipována příliš široce a zásah do osobnostních práv vedlejších účastníků nebyl natolik intenzivní, že by zde byly podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021 č. j. 22 Co 255/2020-156 rozsudek obvodního soudu v I. výroku potvrdil (I. výrok), ve II. výroku jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna doručit vedlejším účastníkům omluvu v požadovaném znění (II. výrok), ve III. výroku jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici částku 112 500 Kč a druhému vedlejšímu účastníkovi částku 62 500 Kč (III. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok). S odkazem na §2951 odst. 2 ve spojení s §2956 a §2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, městský soud uzavřel, že ve vztahu k informacím o majetkových poměrech je požadavek vedlejších účastníků na odčinění nemajetkové újmy důvodný, a to jak omluvou, jejíž obsah je dostatečně přiléhavý, tak i v penězích v požadované výši, tj. 62 500 Kč pro každého z vedlejších účastníků. Rovněž v souvislosti se zveřejněním informace o předpokládaném termínu porodu a výběru jména jejich dítěte shledal městský soud žalobní požadavek důvodný, ale jen ze strany první vedlejší účastnice, a jen co do částky 50 000 Kč. Nepravdivá informace byla zveřejněna stěžovatelkou v době krátce po porodu první vedlejší účastnice, tedy v čase emocionálně, psychicky, zdravotně i hormonálně náročném pro každou ženu, která má právo na své soukromí a klid bez vnějších zásahů kohokoli. Postavení druhého vedlejšího účastníka jako otce je pak odlišné, proto ve vztahu k němu městský soud neshledal zásah zveřejněnou informací o předpokládaném termínu porodu za způsobilý vyvolat takovou újmu, kterou by bylo třeba odčinit penězi.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu, podle které platí, že umělec, i když je osobou veřejného zájmu, má právo na ochranu svého soukromí zásadně v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech soukromého (intimního) charakteru. Do oblasti veřejného zájmu bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jeho původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jeho života významných pro uměleckou tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené, zkreslené, či dokonce nepravdivé, difamující nebo jinak porušující či ohrožující oprávněné zájmy dotčené osoby, zejména jsou-li motivovány snahou o ukojení nezdravé zvědavosti určité části čtenářů, nikoliv o vedení seriózní debaty o umělcově práci.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že zveřejněné články neobsahují nepravdivé výroky, které by měly jakkoli zkreslovat faktické skutečnosti, tyto výroky ani nejsou natolik intimními, že by jejich uveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti a rovněž nejsou prezentovány nijak nepřiměřenou formou, kterou by mohlo docházet k hanobení či zneuctění osob vedlejších účastníků. Stěžovatelka zdůrazňuje, že přestože se vedlejší účastníci domáhají ochrany proti údajnému zásahu do jejich soukromí, jsou to právě oni, kdo opakovaně poskytují široké veřejnosti nejrůznější detaily ze svého soukromí, nejen z tohoto důvodu lze konstatovat, že se stěžovatelka nedopustila žádného jednání, které by odporovalo právu na ochranu soukromí a osobnosti vedlejších účastníků. Informace ve zveřejněných článcích jsou nadto široké veřejnosti dostupné, neboť jsou obsahem evidence katastru nemovitostí. Vedlejší účastníci ze své vůle do těchto evidencí poskytli své údaje o bydlišti, nadto na uvedenou adresu první vedlejší účastnice umístila i sídlo své agentury. Stěžovatelka zcela odmítá názor městského soudu a Nejvyššího soudu, že v článcích zveřejněné informace o majetkových poměrech vedlejších účastníků mají být zásadně soukromé povahy a není ve společenském zájmu takové informace prezentovat. Uvedené závěry považuje stěžovatelka za neudržitelné zejména z důvodu, že předmětné informace jsou ze své povahy veřejně dostupnými a přístupnými, tedy nikoli zásadně soukromé povahy, a věcí veřejnou, tj. těšící se veřejnému zájmu, je i umění včetně showbyznysu, jakož i vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud vedlejší účastníci sami svým chováním informace o majetkových poměrech ani o (předpokládaném termínu) porodu první vedlejší účastnice z jimi tvrzené chráněné sféry soukromí nevyloučili, např. tím, že by veškeré finanční objemy týkající se nemovitých věci zapsaných ve veřejných evidencích anonymizovali či dále učinili tajnými, nebo tím, že by informaci o narození potomka obratem sami po porodu nezveřejnili, a naopak tyto informace nechali veřejně přístupné a dostupné, nebo je dokonce sami šířili, nelze výsledek takového jednání přičítat k tíži stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi zastáván, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud v nyní posuzované věci zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil zejména na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
9. Městský soud v napadeném rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, že na skutečnosti, že majetkové poměry vedlejších účastníků jsou informacemi zásadně soukromé povahy, nic nemění okolnost, že údaje o nemovitém majetku, včetně nabývacích titulů, spoluvlastnických vztazích či právech cizích osob jsou údaje veřejně dostupné z katastru nemovitostí, z nichž stěžovatelka zveřejněné údaje o poměrech vedlejších účastníků získala. Městský soud poukázal na účel užití takových údajů vyplývající z účelu katastru nemovitostí definovaného v §1 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, (dále jen "katastrální zákon"), a na okolnost, že údaje z katastru nemovitostí nelze užít libovolně, neboť ten, kdo užije osobní údaje v rozporu s účelem katastru nemovitostí vyjádřeným v §1 odst. 2 katastrálního zákona, dopustí se přestupku ve smyslu §57 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona a může mu být uložena pokuta. V nyní posuzované věci stěžovatelka podle městského soudu ve svých článcích žádný ze zákonných důvodů pro užití informací z katastru nemovitostí nenaplnila, a není zde dán ani žádný jiný (ochranu soukromí přebíjející) veřejný zájem na tom, aby údaje byly zveřejněny, a aby ochrana osobnosti ustoupila svobodě projevu a právu na informace, neboť to, že jsou vedlejší účastníci osobami veřejného zájmu, samo o sobě nečiní jejich majetkové poměry věcí veřejného zájmu a třetí osoby nelegitimuje ke zveřejnění informací z této sféry života vedlejších účastníků. Za nikoli nepodstatné označil městský soud také to, že nemovitost ve V. je i obydlím vedlejších účastníků, kteří měli legitimní zájem místo nechat veřejně neznámé. Stěžovatelka přitom zveřejnila informaci o místě, kde vedlejší účastníci bydlí, včetně fotografie předmětného domu, jež přispěla k přesné identifikaci bydliště vedlejších účastníků.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Městský soud při svém rozhodování vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy a judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (N 22/98 SbNU 257; 149/2020 Sb.), v němž se uvádí, že získá-li novinář informace ze soukromí veřejného funkcionáře, bude rozdíl v tom, zda je zveřejní v souvislosti s podezřením z nezákonného jednání, nebo je zveřejní pouze pro uspokojení zvědavosti čtenářů - zde pak nemusí veřejný zájem převážit, neboť ten je nutno zvážit vždy na základě skutkových okolností věci, ať již jde o pozici veřejného funkcionáře v rámci systému veřejné moci, typu zveřejněné informace, vazby konkrétních údajů ze soukromí na výkon veřejné funkce apod. Městský soud dovodil, že výše uvedené platí tím spíše ve vztahu k osobám veřejně známým jen díky umělecké činnosti, které také sice musí počítat se zvýšeným veřejným zájmem, to však neznamená, že musí strpět rozsáhlé obnažení nemovitého majetku včetně vzájemného vlastnického uspořádání a dalších podrobností. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, a to bez ohledu na tvrzení stěžovatelky, že sami vedlejší účastníci zveřejňují údaje o svých "hospodářských výsledcích". Skutečnost, že sami vedlejší účastníci zpřístupňují veřejnosti některé údaje o svých majetkových poměrech, nezmocňuje stěžovatelku, aby z pozice třetí osoby, tím méně veřejného periodika, činila totéž.
11. To platí i pro námitky týkající se zveřejnění údajů o termínu porodu první vedlejší účastnice, kdy stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastníci o svém soukromí opakovaně poskytují široké veřejnosti nejrůznější detaily. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že informace o předpokládaném termínu porodu ženy je její soukromou (intimní) zdravotní informací, a že nebyl dán žádný důvod, pro který by tato informace měla být zveřejněna. Na uvedeném nic nemění stěžovatelkou tvrzená skutečnost, že první vedlejší účastnice ještě v pokročilém těhotenství koncertovala a veřejně vystupovala, tedy se nestranila veřejnosti, a nestřežila si tak své soukromí. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku městského soudu, první vedlejší účastnice údaj o termínu porodu tajila a bezprostředně po porodu tajila i narození syna, nepravdivá informace o předpokládaném termínu porodu však přišla v době krátce (v rozsahu pár dnů) po porodu první vedlejší účastnice, kterou, ač by jinak se zveřejněním informace fanouškům ještě nějaký čas mohla otálet, užít si v poporodním stavu plně intimitu okamžiku a klid bez zájmu médií a veřejnosti, donutilo zveřejnění informace skutečnost o narození syna zveřejnit následně tentýž den (a i tehdy s prosbou o respektování soukromí).
12. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zřetelně vymezil význam, který je třeba ústavně garantovanému právu na respekt k soukromému životu dle čl. 10 Listiny přisuzovat. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (94/2011 Sb.) konstatoval, že "zcela zvláštní respekt a ochranu požívá v liberálních demokratických státech základní právo na nerušený soukromý život osoby. (...) Primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální autonomní osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti), právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům." Osobní soukromou sféru v českém ústavním pořádku charakterizují především tzv. osobnostní práva, která tvoří jistou ucelenou kapitolu v rámci široce chápaného práva na soukromí, tj. především právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno. Jak plyne z judikatury Ústavního soudu, dostávají se tzv. osobnostní základní práva (na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno) v některých případech do konfliktu s právem na svobodný projev (čl. 17 odst. 1 Listiny). Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře v rámci posouzení tohoto konfliktu postupně vymezoval hranice a rozsah ústavní ochrany poskytované právu na svobodný projev, když dovodil, že presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli však tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám. V nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491) Ústavní soud konstatoval, že vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany. Legitimitu zveřejnění nelze dovodit a ústavní ochranu svobodou projevu nelze poskytnout informaci, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Na nutnosti dbát těchto zásad nic nemění skutečnost, že jistá část tisku má sklon před fakty (ověřenými skutečnostmi) dávat přednost až "bombastické" síle výrazů, jimiž "své názory" tlumočí a prezentuje, neboť zasáhne-li do ústavně garantovaných práv jednotlivců nebo jiných ústavou či zákonem chráněných hodnot a zájmů, musí být připravena nést z takových jednání důsledky, byť má na nich založenou svou marketingovou strategii a dokonce i samotný účel své existence. Z toho důvodu je zcela nepřípustné, pokud se tyto subjekty při takovém způsobu jednání, téměř permanentně zasahujícím do osobnostních práv jednotlivců, dovolávají ochrany svobodou projevu (svobodou tisku), neboť zlému úmyslu nelze v žádném případě takovou ochranu poskytnout.
13. V nyní posuzované věci obvodní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že zveřejněné informace nejsou natolik intimní, aby odporovaly právu na ochranu soukromí, neboť dovodil, že jde nepochybně o informace jsoucí proti zájmu vedlejších účastníků na tom, aby veřejnost nebyla informována, jaký mají majetek, jaký je jejich původ, kde si opatřili finanční prostředky, kde se jejich majetek nachází apod., ani není dán zájem veřejnosti na získávání takových informací, které jsou ryze soukromé povahy, a není ve společenském zájmu takové informace prezentovat. Obvodní soud se naopak ztotožnil s argumentací vedlejších účastníků, že jde o pokleslý zájem bulvárního média, které se šťourá v soukromí veřejně známých osob a prezentací takových informací v periodiku realizuje své zisky. Nejde tedy o žádný veřejný zájem, ale o zájem soukromý, který nemá jinou než komerční povahu. Taktéž městský soud v této souvislosti uvedl, že zveřejněné informace jsou prostým výčtem informací, aniž by zde byl jakýkoli jiný důvod, než čistě komerční, soukromý zájem stěžovatelky počítající s lidskou zvědavostí. Městský soud přitom přihlédl i ke skutečnosti, že první vedlejší účastnice zveřejnila (v době téměř dvou let po zveřejnění prvního článku) video natočené v jedné z místností jejího obydlí (které však místo obydlí nijak blíže neidentifikuje), což svědčí o určité toleranci vedlejších účastníků sdílet veřejně informace o místě, kde bydlí, neshledal však důvod snižovat (nijak horentní) částku zadostiučinění 62 500 Kč v důsledku toho, že část interiéru obydlí vedlejších účastníků byla později veřejnosti odkryta (učiněna součástí informačního sebeurčení) vedlejšími účastníky samotnými. Také tento řádně odůvodněný závěr městského soudu neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti.
14. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
15. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, pro které je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva odůvodnil, že při řešení kolize práva na svobodu projevu mediálního subjektu s právem na ochranu soukromého života umělce musí soud zvážit 1) zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2) jak dobře je dotčená osoba známá a co je předmětem publikace, 3) předchozí chování dotčené osoby, 4) obsah, formu a následky publikace, 5) okolnosti, za nichž byly pořízeny fotografie (jsou-li součástí sdělení), případně 6) metody získání informací a jejich pravdivost, s tím, že i v případě, že se jedná o veřejně známou osobu, jde-li o zveřejnění fotografií a informací, jejichž jediným cílem je uspokojení zvědavosti veřejnosti, je namístě svobodu projevu vykládat úzce, taktéž uveřejnění fotografie rodinného domu spolu se jménem osob v něm bydlících může být zásahem do osobnostních práv. V dané věci neshledal Nejvyšší soud žádný ochranu soukromí přebíjející veřejný zájem na tom, aby byly zveřejněny předmětné informace o majetkových poměrech a bydlišti vedlejších účastníků, jejich dítěti, respektive porodu první vedlejší účastnice, a aby ochrana osobnosti ustoupila svobodě projevu a právu na informace, neboť i když jsou vedlejší účastníci osobami veřejného zájmu, nečiní sama o sobě tato skutečnost jejich majetkové poměry věcí veřejnou a nelegitimuje třetí osoby ke zveřejnění informací ze soukromé sféry života vedlejších účastníků. Informace publikované stěžovatelkou přitom nesouvisejí s uměleckou profesí vedlejších účastníků a nepochybně jsou motivovány zejména snahou o ukojení nezdravé zvědavosti určité části čtenářů, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckým dílem vedlejších účastníků, zároveň jde o natolik soukromé a intimní údaje, že jistě představují zásah do osobnostních práv vedlejších účastníků.
16. Ústavní soud neshledal důvodu, aby závěry Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. K dovolacím námitkám se Nejvyšší soud dostačujícím způsobem vyjádřil, včetně odkazu stěžovatelky na nález ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelkou citovaný výňatek z tohoto nálezu, že věcí veřejnou je i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává pozornost, je vytržen z kontextu, když pomíjí, že Ústavní soud vzápětí konstatuje, že když se takto chápaný svobodný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (mezi jinými jde o práva a svobody druhých), nastanou podmínky pro to, aby byl konkrétní projev testován hledisky uvedenými shora a při posuzování těchto požadavků je třeba v konkrétní věci zvažovat obecně i konkrétně ve věci se uplatňující a proti sobě stojící právní statky. K uvedenému Ústavní soud dodává, že v citovaném nálezu dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí neposkytlo ochranu cti a dobré pověsti stěžovatele, nýbrž překvapivě poskytlo ochranu základnímu právu vedlejšího účastníka na svobodný projev, ač toto právo bylo v daném případě vykonáváno v rozporu s celou řadou principů, jejichž dodržování podmiňuje poskytnutí ochrany tomuto právu.
17. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu