ECLI:CZ:US:2023:3.US.792.23.1
sp. zn. III. ÚS 792/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jihočeský chovatel, a. s., se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, zastoupené Mgr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2023 č. j. 2 Ads 116/2022-28 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2022 č. j. 61 Ad 1/2022-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá porušení zásady rovnosti zaručené čl. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Okresní správa sociálního zabezpečení České Budějovice platebním výměrem č. 21/378/21/332 ze dne 18. 10. 2021 č. j. 43001/167344/21/010/KEL uložila stěžovatelce jako zaměstnavateli uhradit dlužné pojistné ve výši 663 344 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 138 250 Kč. Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně k odvolání stěžovatelky potvrdila; správní žaloba i kasační stížnost byly správními soudy zamítnuty v záhlaví uvedenými rozsudky.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že závěry správních orgánů, aprobované správními soudy, že zákonodárce nárok na prominutí pojistného spojil mimo jiné s podmínkou srovnání vyměřovacích základů pro pojistné s měsícem březnem 2020, kterou stěžovatelka nesplnila, je založen na ústavně nekonformním doslovném jazykovém výkladu zákona, který je v rozporu se smyslem a účelem zákona. Stěžovatelka má za to, že trvání na splnění podmínky porovnání vyměřovacích základů za červen a červenec 2020 s vyměřovacím základem za březen 2020, který byl jednorázově zkreslen vyplacením odměn za rok 2019, je nepřípustně formalistický, neboť stěžovatelka účel zákona, tedy zachování zaměstnanosti a objemu mezd, splnila.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry správních soudů, které se však se všemi jejími námitkami již vypořádaly, přičemž Ústavní soud shledává jejich závěry ústavněprávně udržitelnými. Nejvyšší správní soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že výklad na základě účelu zákona lze upřednostnit před výkladem jazykovým pouze za podmínky nejasnosti a nesrozumitelnosti právní normy, umožňující např. více interpretací, jakož i v případě rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jehož jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost. V posuzované věci nelze mít ve vztahu k naplnění podmínek pro vznik nároku na prominutí pojistného za to, že by byl zákon č. 300/2020 Sb., o prominutí pojistného na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti placeného některými zaměstnavateli jako poplatníky v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii v roce 2020 a o změně zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nejasný nebo nesrozumitelný. Text zákona o prominutí pojistného je naopak jednoznačný, a není ani v rozporu se smyslem a účelem zákona.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu