ECLI:CZ:US:2023:3.US.803.23.1
sp. zn. III. ÚS 803/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Agentury NKL s. r. o., sídlem Slovanský ostrov 226, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Alešem Kolářem, advokátem, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 3027/2022-159, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022 č. j. 70 Co 137/2022-146 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. února 2022 č. j. 8 C 429/2020-137, ze dne 8. září 2021 č. j. 8 C 429/2020-113, ze dne 8. ledna 2021 č. j. 8 C 429/2020-10 a ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 8 C 429/2020-7, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky 25 264 579 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé v souvislosti s opatřeními přijatými na základě zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů. Vedle toho stěžovatelka vyzvala vedlejší účastnici řízení k poskytnutí náhrady škody ve shodné výši, a to postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Stěžovatelka dokládala, že byla omezena, resp. jí byla znemožněna podnikatelská činnost v důsledku opatření vydaných z důvodu pandemické situace ohledně nemoci Covid-19.
3. Usnesením asistenta soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 11. 2020 č. j. 8 C 429/2020-7 byl stěžovatelce vyměřen soudní poplatek k podané žalobě ve výši 1 263 229 Kč podle položky 1 bod 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), tedy podle Sazebníku soudních poplatků (dále jen "sazebník"), s tím, že nezaplacení soudního poplatku bude mít za následek zastavení řízení.
4. O námitkách stěžovatelky proti usnesení asistenta soudce rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 8. 1. 2021 č. j. 8 C 429/2020-10 tak, že usnesení asistenta soudce potvrdil. Stěžovatelka namítala, že za návrh na zahájení řízení o náhradě škody či jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem je stanoven soudní poplatek podle položky 8a sazebníku. Obvodní soud sice nezpochybnil stěžovatelčino tvrzení uvedené v námitkách, že předmětná žaloba je žalobou proti státu o náhradu škody, nicméně dovodil, že jde o opatření obecné povahy podle krizového zákona a nelze dospět k závěru, že by šlo nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Podle názoru obvodního soudu bylo nutno postupovat podle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku, tudíž vyměření soudního poplatku v dané výši bylo namístě.
5. Současně podanému návrhu na osvobození od soudního poplatku nebylo stěžovatelce vyhověno [usnesení obvodního soudu ze dne 15. 7. 2021 č. j. 8 C 429/2020-102 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 8. 2021 č. j. 70 Co 276/2021-110].
6. Usnesením obvodního soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 8 C 429/2020-113 proto asistent soudce opětovně vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve shora vyměřené výši. Námitky proti tomuto usnesení obvodní soud usnesením ze dne 14. 10. 2021 č. j. 8 C 429/2020-125 odmítl (výrok I.) a řízení o opakované žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku z důvodu věci rozhodnuté zastavil (výrok II.).
7. Následně obvodní soud usnesením ze dne 24. 2. 2022 č. j. 8 C 429/2020-137 řízení ve věci samé zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Důvodem pro zastavení řízení bylo nezaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
8. K odvolání stěžovatelky městský soud usnesením ze dne 28. 4. 2022 č. j. 70 Co 137/2022-146 předchozí usnesení obvodního soudu v napadeném výroku o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud nesouhlasil s názorem stěžovatelky, že soudní poplatek měl být vyměřen ve výši 2 000 Kč podle položky 8a sazebníku. V této položce je stanoveno, že částkou 2 000 Kč je zpoplatněna žaloba o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem - explicitně tedy vyjadřuje, že jde o žaloby o nárocích podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Takový nárok však stěžovatelka u soudu svojí žalobou neuplatnila. Ze žalobních tvrzení tak nebylo možné učinit jiný závěr, než ten, že jde o žalobu o náhradu škody podle krizového zákona, přičemž zákon o soudních poplatcích neobsahuje žádné speciální ustanovení, které by přiznávalo stěžovatelce v této věci zákonné osvobození (věcné ani osobní).
9. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2023 č. j. 30 Cdo 3027/2022-159 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť stěžovatelka neuvedla žádnou právní otázku, která by zpochybnila právní závěr městského soudu, jenž rozhodoval o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu na náhradu škody podle krizového. Obecná kritika napadeného rozhodnutí nemohla přípustnost dovolání založit. K tomu doplnil, že otázka poplatkové povinnosti v případě nároků podle zákona o odpovědnosti státu za škodu a podle krizového zákona byla judikaturně vyřešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1422/2016). Stěžovatelkou vylíčené rozhodné skutečnosti neumožňovaly posoudit uplatněný nárok podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, ale naopak šlo o nárok na náhradu škody podle krizového zákona, u něhož není zákonem upraveno osvobození od soudního poplatku, jenž je určen podle položky 1 bod 1 sazebníku.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že stát zneužil svého postavení a tím, že vyměřil stěžovatelce v této specifické věci soudní poplatek ve výši 1 263 229 Kč, jí prakticky znemožnil uplatnění svého nároku na náhradu škody vůči státu. Podle stěžovatelky nebylo úmyslem zákonodárce zpoplatnit žaloby na náhradu škody podle krizového zákona. Obvodnímu soudu vytýká, že k věci přistoupil zjednodušeně a nezabýval se podstatou podané žaloby, resp. soudního sporu, tj. totiž tím, že v daném případě šlo o žalobu proti českému státu - v tomto případě reprezentovanému Ministerstvem vnitra jako orgánem krizového řízení - o náhradu škody, kterou stát stěžovatelce způsobil. Nejvyšší soud se pak nezabýval stěžovatelkou nastolenou otázkou, zda lze projednat vznesený nárok na náhradu škody vůči státu, přestože tento nárok nebyl explicitně podřazen pod nárok na náhradu škody řídící se v dalším postupu zákonem o odpovědnosti státu za škodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Stěžovatelka brojí především proti rozhodnutím, jimiž bylo zastaveno řízení o žalobě na náhradu škody proti státu z důvodu nezaplacení vyměřeného soudního poplatku. Stěžovatelka se domnívá, že jí neměl být vyměřen soudní poplatek podle položky 1 bod 1 písm. b) sazebníku, nýbrž podle položky 8a sazebníku. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že argumentace stěžovatelky se nachází v polemice (navíc opakované) s názorem obecných soudů ohledně zodpovězení otázky, pod jakou položku sazebníku je možno podřadit jí uplatněný nárok. Ústavní soud v této souvislosti musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Žádné takové pochybení Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů neshledal.
14. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, proč se v dané věci nepostupuje při stanovení soudního poplatku podle položky 8a sazebníku, který se týká toliko žalob proti státu podaných podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Ze zmiňované judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 25 Cdo 1422/2016) vyplynulo, že řízení o nárocích uplatněných proti státu, jež se neřídí přímo zákonem odpovědnosti státu za škodu, nýbrž zvláštní právní úpravou (v daném případě tedy krizovým zákonem) nebyla od soudních poplatků osvobozena. Tyto závěry platily v době, kdy žaloby podané proti státu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu byly od soudních poplatků zcela osvobozeny, nicméně je zřejmé, že je možné je vztáhnout i na stávající právní stav, kdy jsou takové žaloby zpoplatněny podle položky 8a sazebníku. Je tak zřejmé, že žaloba, v níž stěžovatelka požaduje náhradu škody podle §36 odst. 1 krizového zákona, nespadá pod speciální úpravu soudního poplatku obsaženou v položce 8a sazebníku.
15. Obdobně jako v usnesení ze dne 20. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2115/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) má Ústavní soud za to, že obecné soudy nepostupovaly v rozporu se zákonem o soudních poplatcích, pakliže stěžovatel uplatnil žalobou právo na náhradu škody, která však neměla být způsobena nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, nýbrž měla nastat v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle zvláštní odpovědnosti státu předvídané §36 odst. 1 krizového zákona. Je zásadně na zákonodárci, která řízení z poplatkové povinnosti vyjme, resp. je upraví speciálně a která nikoli. Výčet těchto výjimek je vyčerpávající a nelze jej rozšiřovat či zužovat.
16. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy měly zvažovat, zda lze projednat vznesený nárok na náhradu škody vůči státu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, přestože tento nárok nebyl explicitně režimu tohoto zákona podřazen, Ústavní soud uvádí, že v tomto směru stály obecné soudy jednoznačně na závěru, že ze žalobních tvrzení nebylo možné (i při případné rozšiřující interpretaci) učinit jiný závěr, než ten, že jde o žalobu o náhradu škody podle krizového zákona.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu