ECLI:CZ:US:2023:3.US.872.23.1
sp. zn. III. ÚS 872/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. A. L., zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 3144/2021-190, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 18 Co 179/2021-167 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. února 2021 č. j. 22 C 242/2019-138, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 655/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a došlo i k porušení zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) - finská státní příslušnice - se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala jednorázového plnění ve výši 182 500 EUR s příslušenstvím a peněžitého důchodu ve výši 5 000 EUR měsíčně za období specifikované v žalobě, a to z titulu pojistného plnění na náhradu nákladů na výživu pozůstalé osoby.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 2. 2021 č. j. 22 C 242/2019-138 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěného pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem u vedlejší účastnice řízení zemřel dne 16. 11. 2016 jako spolujezdec pan M. W. (dále též "zemřelý") - druh stěžovatelky, s nímž stěžovatelka spolu se svými dvěma dětmi z předchozího manželství žila od roku 2010 ve společné domácnosti. Obvodní soud věc posoudil podle §6 a §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, a §2927 a §2966 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen "obč. zák.") a uzavřel, že stěžovatelce nevznikl nárok ani na náhradu nákladů na výživu, ani na náhradu příspěvku na výživu. Právo na náhradu nákladů na výživu mohou podle §2966 odst. 1 obč. zák. uplatňovat jen pozůstalé osoby, jimž náleželo vůči zemřelému právo na výživné ze zákona, což stěžovatelka jako družka nebyla. Stěžovatelce nevznikl ani nárok na příspěvek na výživu podle §2966 odst. 2 obč. zák, podle něhož z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě, pokud jí zemřelý poskytoval takové plnění, aniž k tomu byl povinen. Při výkladu §2966 odst. 2 obč. zák. obvodní soud přihlédl ke smyslu a účelu institutu výživného, jímž je uspokojení potřeb oprávněné osoby, a uzavřel, že předpokladem pro přiznání příspěvku na výživné podle §2966 odst. 2 obč. zák. je neschopnost oprávněné osoby se samostatně živit (§911 obč. zák.), jakož i pravidelné dlouhodobé poskytování prostředků ze strany zemřelého za účelem uspokojení odůvodněných potřeb příjemce (§913 odst. 1 obč. zák.). Obvodní soud vyložil, že z hlediska výkladu jazykového, teleologického i systematického je zřejmé, že jednotlivé odstavce §2966 obč. zák. upravují odlišné nároky (nárok na výživné a nárok na příspěvek na výživu) různého okruhu oprávněných osob (osob, jimž náleželo vůči zemřelému právo na výživné ze zákona a jiných osob, jimž takové právo nesvědčilo). Dovodil, že zákon zakládá vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely, nikoli však mezi druhem a družkou, u nichž ji nelze dovodit ani za použití analogie. Současně zdůraznil, že těm, kterým zemřelý nebyl povinen poskytovat výživu ze zákona, nenáleží plnění k zajištění výživy ve stejném rozsahu, jakého se jim dostávalo od zemřelého, ale jen příspěvek na výživné, a to nikoli vždy, ale jen z důvodu slušnosti, čímž je třeba rozumět zejména uspokojení nezbytných životních potřeb, které si oprávněná osoba není schopna zajistit sama. Stěžovatelka však dosahuje příjmů, které výrazně převyšují průměrnou mzdu v Rakousku. Sice s nimi nemůže udržet stejnou životní úroveň, jíž se těšila při soužití se zemřelým, své nezbytné životní potřeby však zajišťuje. Sama ostatně netvrdí, že by v důsledku úmrtí upadla do nouze, ale požaduje plnění k zachování své původní životní úrovně. Kritérium slušnosti tak nebylo podle obvodního soudu naplněno.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 18 Co 179/2021-167 potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a ztotožnil se i s jeho výkladem §2966 obč. zák., s podřazením uplatněného nároku skutkové podstatě §2966 odst. 2 obč. zák., jakož i s vymezením rozhodných okolností pro interpretaci pojmu "slušnost", jako kritéria pro přiznání nároku na peněžitý důchod družce zemřelého. Odmítl snahu stěžovatelky ztotožněním zákonem nedefinovaného pojmu "pozůstalá osoba" (ve smyslu §2966 odst. 1 obč. zák.) s pojmem "osoby blízké" dosáhnout podřazení jejího nároku pod skutkovou podstatu §2966 odst. 1 obč. zák., přičemž vysvětlil, že pojem "pozůstalé osoby", použitý v citovaném ustanovení, nemá z hlediska určení oprávněných osob žádný význam. Pro rozlišení osob, které se vzhledem k blízkosti (příbuzenského či jiného) vztahu k zemřelému považují za pozůstalé, je z hlediska formy náhrady škody upravené v §2966 obč. zák. (peněžitého důchodu) významná existence či neexistence zákonného nároku na výživné, jak vyplývá z výslovného znění §2966 odst. 1 obč. zák. v porovnání s odst. 2 citovaného ustanovení. Výklad §2966 obč. zák. je tedy bez ohledu na obsah pojmu "pozůstalá osoba" (který by mohl obdobně jako v odstavci 1 figurovat i ve znění odstavce 2) jednoznačný v tom, že (pozůstalé) osoby, spadající do odstavce 1, mají na peněžitý důchod zásadně nárok, ledaže je uplatnění nároku výrazem zneužití práva (§8 obč. zák.), resp. v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 obč. zák.). Naopak osoby, kterým nesvědčil vůči zemřelému zákonný nárok na výživné, tj. osoby spadající pod hypotézu §2966 odst. 2 obč. zák., nemají na peněžitý důchod zásadně nárok, přičemž uplatnění této zásady je obecně omezeno výkladovou zásadou souladu s obyčejným lidským cítěním (§2 odst. 3 obč. zák.) a konkrétně ve vztahu k tomuto typu nároku dále kritériem slušnosti (§2966 odst. 2 obč. zák.), které je nutno vzhledem k relativně neurčité hypotéze citovaného ustanovení (v pojmu "slušnost") vymezit individuálně ve vztahu ke každému souzenému případu. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu i v tom, že rozhodné skutečnosti pro interpretaci pojmu "slušnost", který je podle §2966 odst. 2 obč. zák. kritériem pro přiznání výživného, vymezil pomocí obecných zásad pro vznik nároku na výživné (§911 obč. zák., §913 obč. zák.), včetně závěrů, k nimž při hodnocení splnění těchto kritérií dospěl. Připomněl, že ačkoli stěžovatelka dovozuje, že se při posouzení kritéria slušnosti ve smyslu §2966 odst. 2 obč. zák. v daném případě neuplatní dílčí podmínka pro vznik práva na výživné spočívající v neschopnosti oprávněné osoby samostatně se živit, současně poukazuje na účel §2966 obč. zák., jímž je zajištění výživy osobám, jež o výživu přišly z důvodu smrti vyživovatele a přitom ani netvrdí, že byla na zemřelého odkázána výživou, nýbrž pouze tvrdí, že v soužití s ním měla vyšší životní standard, než jí umožňuje vlastní příjem. Městský soud dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že na základě zákonné vyživovací povinnosti mezi manžely nelze "analogicky" vyvodit existenci zákonné vyživovací povinnosti mezi druhem a družkou. K dovození analogie mezi institutem manželství a spolužití dvou osob zcela jistě nepostačuje jen znak vedení společné domácnosti s úmyslem takto žít po neurčitou dobu, pokud spolužijící osoby současně svým jednáním vyloučily, aby se do jejich poměrů promítla zákonná úprava manželského majetkového práva, která je mimo jiné zdrojem vzájemné vyživovací povinnosti manželů. Důsledkem vyloučení dopadů manželského majetkového práva vedením nesezdaného soužití je absence nároků vyplývajících z manželské majetkové solidarity při skončení soužití. V daném případě z hlediska podmínek §2966 odst. 2 obč. zák. městský soud shodně s obvodním soudem konstatoval, že účast na vysoce nadstandardním životním stylu zemřelého nelze považovat za uspokojování odůvodněných potřeb stěžovatelky ve smyslu §911 obč. zák., navíc ani nelze uzavřít, že snížení vysokého životního standardu stěžovatelky z úrovně, kterou jí zajišťoval zemřelý, odporuje hledisku slušnosti.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2022 č. j. 25 Cdo 3144/2021-190 ve výroku ve věci samé zamítl a ve zbytku je odmítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení (výrok II.). Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení jím dosud neřešené otázky, zda a za jakých podmínek má pozůstalá družka po úmrtí druha nárok na náhradu podle §2966 obč. zák., dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné. Nejvyšší soud konstatoval, že mezi osoby oprávněné podle §2966 odst. 1 obč. zák. nepatří osoby, kterým zemřelý nebyl povinen poskytovat výživné na základě zákona, ani poskytoval-li je dobrovolně. Druh a družka nemohou být osobami oprávněnými podle §2966 odst. 1 obč. zák. Snížení životní úrovně osoby, které zemřelý poskytoval dobrovolně výživné, ač k tomu nebyl ze zákona povinen, není bez dalšího okolností, odůvodňující přiznání nároku na příspěvek na výživné podle §2966 odst. 2 obč. zák. Stěžovatelka jako družka zemřelého by se mohla případně vůči vedlejší účastnici řízení domáhat pojistného plnění odpovídajícího nároku na příspěvek na výživné podle §2966 odst. 2 obč. zák. za splnění tam uvedených podmínek, což však (dle jejích skutkových tvrzení) neučinila. Netvrdila totiž, že by jí zemřelý poskytoval nějaké pravidelné finanční plnění, ale jen to, že při soužití s ním měla významně vyšší životní úroveň než po jeho úmrtí (když i tu lze označit za nadstandardní).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje skutkový stav a rekapituluje obsah svých podání (zejména dovolání), jakož i obsah napadených rozhodnutí. Podle stěžovatelky se obecné soudy dopustily excesu, když dostatečně nezkoumaly §2966 obč. zák. Nadto napadená rozhodnutí nesou znaky diskriminace, neboť nedůvodně rozlišují mezi osobami žijícími v oficiálním manželském svazku a osobami, které žijí v nesezdaném soužití (druh a družka). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (N 11/29 SbNU 79; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dovozuje, že zákonodárce by musel zamýšlet při přijímání občanského zákoníku upřednostnění manželských svazků a vyloučení osob nesezdaných, což ovšem z textu §2966 obč. zák. nikterak nevyplývá. Poukazuje na to, že postavení životního partnera, který není manželem, respektují i jiná ustanovení právního řádu [např. §2 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů); zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v případě úmrtí zaměstnance a odškodnění pozůstalých]. Rovněž zdůrazňuje, že smrtelná nehoda se stala při pracovní cestě jejího druha, pročež její postavení a nároky vyplývají i z těchto skutečností. Klade důraz na to, že zemřelý poskytoval stěžovatelce výživu, což nemusí být nutně zákonnou povinností, ale může být poskytována dobrovolně. Zákon navíc nikterak nevylučuje, že nárok na peněžitý důchod se netýká osob žijících v nesezdaném soužití. Namítá, že hledisko slušnosti ve smyslu §2996 odst. 2 obč. zák., interpretoval Nejvyšší soud nemístně. Podle stěžovatelky je naplněním hlediska slušnosti, aby osoby v nesezdaném soužití nebyly diskriminovány oproti osobám ve svazku manželském. Nejvyšší soud se tak podle stěžovatelky vypořádal s jejími argumenty jen povrchně, přičemž nerespektuje pojetí osoby blízké a postavení druha a družky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno její žalobě na zaplacení výše uvedených částek požadovaných z titulu práva na náhradu výživného, resp. příspěvku na výživné.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Majetkový nárok, který vzniká specificky při usmrcení osoby, je představován náklady na výživu pozůstalým, resp. dalším osobám, jimž zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Smyslem a účelem této náhrady je odškodnění majetkové újmy, která vznikla osobám odkázaným na výživu tím, že ten, kdo jim ji poskytoval nebo k tomu byl povinen, zemřel následkem škodní události, s níž je spojena povinnost škůdce hradit škodu (§2894 odst. 1 obč. zák.). Okruhy oprávněných osob jsou tedy dva. První skupinu tvoří osoby označené jako pozůstalí, jimž svědčilo právo na výživné, ať bylo fakticky poskytováno, či nikoliv, a ty mají nárok na náhradu nákladů na výživu (§2966 odst. 1 obč. zák.). Do této skupiny náleží předci a potomci (§910 obč. zák.), neprovdaná matka (§920 obč. zák.), manželé (§697 obč. zák.), osvojenci a jejich předci a potomci (§853 obč. zák.). Druhou skupinou jsou pak další osoby (§2966 odst. 2 obč. zák.), jimž sice usmrcená osoba nebyla výživou podle zákona povinována, přesto ji poskytovala, a těm náleží za splnění podmínek v daném ustanovení příspěvek na výživné. Příbuzenský nebo jiný vztah k zemřelému zde není rozhodný, neboť okruh oprávněných je určen a je závislý na konkrétním zjištění, zda, komu a v jakém rozsahu zemřelý výživu fakticky poskytoval; mělo by jít o pravidelné plnění, nikoli jen o ojedinělou či příležitostnou materiální výpomoc, byť intenzita plnění srovnatelná s měsíční vyživovací povinností se nepředpokládá, o čemž svědčí i pojmenování nároku jako příspěvku na výživné, tj. určité plnění, které se samotnému výživnému svým rozsahem zpravidla nerovná. Příspěvek se přiznává z důvodu slušnosti, což znamená, že podmínkou vzniku nároku u těchto osob je okolnost, že ztráta poskytovaného finančního zajištění by odporovala obecně sdíleným představám o spravedlivém uspořádání vztahů.
12. Obecné soudy postavily své závěry na tom, že stěžovatelka (družka poškozeného) nespadá mezi osoby pozůstalé ve smyslu §2966 odst. 1 obč. zák. Proto přicházelo v úvahu posouzení jejích nároků pouze z pohledu §2966 odst. 2 obč. zák., podle něhož mají tyto osoby nárok na příspěvek na výživné. Pro přiznání příspěvku je rozhodné výše zmiňované kritérium slušnosti s uvedenou podmínkou, že ztráta poskytovaného finančního zajištění by odporovala obecně sdíleným představám o spravedlivém uspořádání vztahů. Obecné soudy pomocí výkladu jazykového, teleologického i systematického a s přihlédnutím ke smyslu a účelu institutu výživného, podrobně, jasně a srozumitelně vysvětlily, proč stěžovatelce nenáleží ani úhrada nákladů na výživu, ani příspěvek na výživné. Odůvodnění jejich rozhodnutí je dostatečně vyčerpávající a proto lze na ně bez dalšího odkázat.
13. Obecné soudy vyšly ze skutkových tvrzení samotné stěžovatelky, která nikterak netvrdila, že byla neschopna se sama živit či že by jí zemřelý dlouhodobě poskytoval prostředky za účelem uspokojení jejích odůvodněných potřeb. Za daného stavu nelze mít proti jejich závěru, že z hlediska podmínek §2966 odst. 2 obč. zák. nelze účast na vysoce nadstandardním životním stylu poškozeného považovat za uspokojování odůvodněných potřeb stěžovatelky ve smyslu §913 obč. zák. a tedy že snížení vysokého životního standardu stěžovatelky z úrovně, kterou jí zajišťoval zemřelý, není souladné s hlediskem slušnosti, žádné výhrady.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazovala na nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02, z něhož má vyplývat, že by zákonodárcem prosazované upřednostnění manželských svazků před jinými svazky mělo být při přijímání občanského zákoníku seznatelné a mělo by se podávat přímo z §2966 obč. zák. K tomu je třeba připomenout, že zákonodárce výslovně deklaroval zvláštní zákonnou ochranu manželství v §3 odst. 2 písm. b) obč. zák. Rovněž Ústavní soud upřednostňuje manželství jako formu vzájemného soužití. V nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 10/15 (SbNU 197/79/229) Ústavní soud uvedl, že manželský vztah považuje "za plně ústavně konformní, neboť odpovídá podstatě institutu manželství coby nejtěsnější formy soužití dvou osob různého pohlaví, k níž dochází na základě jejich svobodného rozhodnutí a s nímž je spojena nejen řada práv, nýbrž také povinností, a rozhodnutí uzavřít manželství je proto zcela zásadní. Tím se manželství zcela jednoznačně odlišuje od jiných forem vzájemného soužití...". Citovaný nález se sice týkal osvojení dítěte nesezdanými páry, nicméně jeho závěry vztahující se k chápání manželství jako preferovaného svazku soužití jsou použitelné i ve stávající věci. Ostatně i ve stěžovatelkou zmiňovaném nálezu Pl. ÚS 15/02 není rovnost určitých kategorií osob myšlena jako absolutní. Ústavní soud v něm totiž mj. vyslovil, že zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. Rozlišení mezi institutem manželství a jiným druhem soužití má zajisté svoje racionální opodstatnění. Jak správně připomenuly obecné soudy, nelze dovodit analogii mezi manželstvím a spolužitím dvou osob pouze z vedení společné domácnosti, byť s úmyslem takto žít po neurčitou dobu, pokud spolužijící osoby současně svým jednáním vyloučily, aby se do jejich poměrů promítla zákonná úprava manželského majetkového práva, která je mimo jiné zdrojem vzájemné vyživovací povinnosti manželů.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu