ECLI:CZ:US:2023:3.US.895.23.1
sp. zn. III. ÚS 895/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, sídlem Hauerova 725/3, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 6 Tdo 1116/2022-225, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2022 č. j. 6 To 209/2022-198 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. března 2022 č. j. 6 T 40/2021-175, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) téhož zákona a byl odsouzen podle §146 odst. 1 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců. Současně mu byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 7 430 Kč.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním opřeným o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že se trestné činnosti popsané ve výroku o vině rozsudku okresního soudu nedopustil, a že ani provedené důkazy jeho vinu jednoznačně neprokazují. Dle stěžovatele soudy nesprávně, účelově a jednostranně hodnotily provedené důkazy, přičemž nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Okresní soud nekriticky vycházel zejména z výpovědi poškozeného a svědka R. V., jeho výpověď a svědeckou výpověď P. V. však odpovídajícím způsobem nehodnotil. Zdůrazňuje, že poškozeného nenapadl, naopak sám byl poškozeným napaden. Uvádí vlastní verzi události a kriticky se vyjadřuje k usvědčujícím důkazům, přičemž dospívá k závěru, že popsaná zranění poškozeného nejsou jednoznačná a nepochybná. Poukazuje na to, že v průběhu řízení navrhoval k prověření věrohodnosti poškozeného provedení výslechů svědkyň, které byly v minulosti přítelkyněmi poškozeného, a opatření znaleckého posudku za účelem posouzení duševního stavu poškozeného, jeho návrh však nebyl akceptován, takže jde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jeho jednání mělo být posouzeno jako podezření z přestupku proti občanskému soužití a věc měla být postoupena příslušnému správnímu orgánu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a čl. 40 odst. 2 Listiny pak požaduje, aby obviněný byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Účelem čl. 36 odst. 1 Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl řádný průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu soudů však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na údajně jednostranné a účelové hodnocení provedených důkazů. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. Jak se pak podává v napadeném rozhodnutí krajského soudu, odvolací soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně též reagoval na všechny relevantní námitky stěžovatele. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy, a to nejenom výpovědí poškozeného, ale i dalšími důkazy (výpovědí svědka R. V., kamerovým záznamem z místa činu, odborným vyjádřením znalce MUDr. Jana Andrleho), které výpověď poškozeného podporují, takže nejde o "tvrzení proti tvrzení", jak namítá stěžovatel. Uváděl-li svědek P. V., že k žádnému napadení nedošlo, jeho výpověď odporuje nejen výpovědi poškozeného, svědka R. V. i kamerovému záznamu, ale i obhajobě stěžovatele, že to byl on, kdo byl poškozeným napaden. Soudy proto důvodně vyhodnotily výpověď svědka P. V. jako nevěrohodnou, snažící se pomoci příbuznému stěžovateli. Pokud stěžovatel namítá, že poškozený zranění "nahrál", tato námitka byla vyvrácena nejenom vyjádřením znalce, ale též výpovědí svědka R. V. Není pochyb o tom, že zranění poškozeného, popsaná v odborném vyjádření, ve svém souhrnu splňují kritéria lehkého ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, takže nebyl dán důvod k posouzení jednání stěžovatele pouze jako přestupku proti občanskému soužití.
11. Soud může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny, jejíž porušení stěžovatel namítá, až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se však soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
12. U nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU 191). Z napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu vyplývá, že návrhy stěžovatele na doplnění dokazování byly vyhodnoceny jako nadbytečné. Okresní soud v bodu 11. odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyložil důvody svého postupu, krajský soud pak na to navázal v bodu 5. odůvodnění svého usnesení, přičemž v bodu 9. zdůvodnil, proč i on zamítl návrhy stěžovatele. Nešlo tak o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
13. Poukazuje-li stěžovatel na nesprávný postup okresního soudu, který neodmítl návrh na potrestání podaný Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě, byť nebyly splněny podmínky pro konání zkráceného přípravného řízení podle §179a odst. 1 písm. b) tr. řádu vzhledem k době jeho trvání, podstatně převyšující dva týdny, z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává, že by tuto námitku vznesl v řízení před soudy. Stěžovatel ani netvrdí, že ji uplatnil a že se s ní soudy nevypořádaly. Jde tak o nová tvrzení. Tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 577/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 ze dne 5. 12. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz], proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat. Stěžovatel mohl a měl uvedenou námitku uplatnit nejpozději v dovolání, což neučinil, čímž vyloučil, aby se jí Nejvyšší soud mohl zabývat. V důsledku tohoto postupu stěžovatele nemohl Ústavní soud přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost předmětné námitky a tím nahrazovat činnost Nejvyššího soudu, a to i vzhledem k zásadě minimalizace zásahu a subsidiaritě ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá k věcnému přezkumu a je ve vztahu k této námitce nepřípustná.
14. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu