ECLI:CZ:US:2023:3.US.918.23.1
sp. zn. III. ÚS 918/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem Revoluční 767/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 7 Tdo 1114/2022-677, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022 č. j. 44 To 381/2021-636 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. září 2021 sp. zn. 24 T 40/2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") shledán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Trestné činnosti se stěžovatel měl dopustit stručně řečeno tím, že svému zaměstnavateli za účelem neoprávněného přiznání a výplaty náhrad cestovních výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru podle §149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tvrdil nepravdivé údaje o svém faktickém bydlišti tak, že deklaroval adresu trvalého pobytu v domě svého otce a způsob ubytování v místě pravidelného pracoviště jako "podnájem" (když ve skutečnosti bydlel v místě pracovního působiště ve vlastním bytě, a na náhrady cestovních výdajů ani stravné proto neměl nárok), na základě čehož mu zaměstnavatel schválil vyplácení jízdného a stravného, k jehož vyplácení stěžovatel zaměstnavateli předkládal výkazy, na základě kterých bylo stěžovateli mezi lety 2017 až 2020 zaměstnavatelem proplacena částka v celkové výši 179 709 Kč. Obvodní soud stěžovateli uložil peněžitý trest v počtu 125 denních sazeb po 800 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč, s výhodou měsíčních splátek, pokud bude spláceno včas.
3. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. 44 To 381/2021-636, podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl.
4. Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v soudním řízení mělo být najisto postaveno, kdo, co a kdy na žádost (pro přiznání náhrad cestovních výdajů) napsal a co stěžovatel podepsal, a dále zda stěžovatel svým jednáním naplnil objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu. Uvádí, že tím, že obecné soudy nevycházely z originálu listiny a nezkoumaly, kdo a kdy žádost vypsal, se obecné soudy dopustily porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, jakož i porušení principu presumpce neviny. Dále konstatuje, že reprodukovaný podpis (s výjimkou případů, kde zákon stanoví něco jiného) není vlastnoručním podpisem, ale jen jeho kopií. Stěžovatel poukazoval na rozpornost postupu jeho zaměstnavatele při vyřizování žádosti s právními předpisy (nesplnění povinnosti služebního funkcionáře při vyřizování žádosti, absenci písemného rozhodnutí o žádosti) i absenci vnitřního předpisu k dané záležitosti.
6. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení navrhoval důkazy (výslechy svědků), jejichž neprovedením došlo k nerespektování práva stěžovatele na soudní ochranu. Stěžovatel dále poukazuje na nezbytnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, respektive princip ultima ratio a dovozuje, že v jeho věci nebylo efektivní vést trestní řízení. Stěžovatel má celkově za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, tedy že by úmyslně uvedl jiného v omyl, a že hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud je napadené rozhodnutí obecného soudu dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval.
9. Dále je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Úkol provádět dokazování skutkového stavu totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. Takové závěry však v posuzované věci neshledal.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel opakuje námitky již dříve v řízení uplatněné v rámci obhajoby. Tyto námitky již byly vypořádány - zcela uspokojivě - obecnými soudy. Obecné soudy se dle Ústavního soudu důkladně věnovaly prověření všech okolností případu a srozumitelně vysvětlily, proč obhajobě neuvěřily a dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Obvodní soud logicky popsal, z jakých důkazů vyšel a dovodil, že stěžovatel uváděl zaměstnavatele opakovaně v omyl, když nejdříve v žádosti z prosince 2016 a poté v doplnění z ledna 2019 záměrně uvedl nepravdivé údaje o svém bydlišti v A a přebývání v místě služebního výkonu B v podnájmu, přestože od roku 2010 vlastnil v B byt, ve kterém měl věci a bydlel v něm, od přestěhování před rokem 2016 v něm měl bydliště, kde trvale žil. Doplnil, že stěžovateli jako vysokoškolsky vzdělanému policistovi musel být dobře patrný rozdíl mezi vlastnictvím bytu a podnájmem. Záměr trvale žít v B obvodní soud dovodil z výpovědí svědků, kteří jasně popsali konkrétní běžné situace, kdy stěžovatele potkávají v domě v B - při kouření na balkóně, někdy v domácím obutí, županu apod., s nákupními taškami na chodbě, ve sportovním oblečení před domem, při řešení vstupu na půdu, věcí SVJ (stěžovatel byl v roce 2014 zvolený předsedou SVJ v domě, ve kterém v B vlastní byt), i z měření spotřeby energií v bytě (odst. 7 rozsudku obvodního soudu). Obvodní soud se vypořádal se stěžovatelovými návrhy na provedení dalších důkazů, jejich provedení soud zamítl jako nadbytečné, přičemž uvedl, že rozhodnout bylo možno již na základě provedeného dokazování, navržené důkazy nebyly sto vyvrátit ani potvrdit skutečnosti podstatné pro rozhodnutí (odst. 6 napadeného rozsudku obvodního soudu). Dospěl pak k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
11. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy si měly zajistit originál listiny žádosti o přiznání náhrad cestovních výdajů, a namítá, že tím, že soudy nezkoumaly, kdo a kdy žádost vypsal, zatížily svá rozhodnutí vadou ústavněprávního rozměru. Této námitce Ústavní soud nemohl přisvědčit, neboť obecné soudy se otázkou významu předmětné žádosti zabývaly. Obvodní soud uvedl, že stěžovatel potvrdil svůj podpis na žádosti (odst. 7 napadeného rozsudku okresního soudu). Městský soud pak uvedl, že podstatné je zejména to, kdo žádost podepsal, neboť tím verifikoval správnost napsaných informací, a že to byl obžalovaný, který to nerozporoval (viz odst. 8 usnesení městského soudu), a dodal, že dokazováním bylo najisto zjištěno, že se žalovaný skutek stal a obžalovaný uvedl v omyl svého zaměstnavatele stran způsobu a místa svého bydlení a na jeho úkor se tak neoprávněně obohatil. Se stěžovatelovou námitkou se vypořádal i Nejvyšší soud, který (v odst. 29) zopakoval, že je podstatné, kdo žádost podepsal, a proboval postup městského soudu.
12. K námitce aplikace zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, se dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud. V odst. 39 svého usnesení Nejvyšší soud připomněl, že subsidiarita trestní represe neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Nejvyšší soud zdůraznil, že v projednávané věci je potřeba vzít v potaz délku páchání trestné činnosti, kdy se nejednalo o jednorázový exces, nýbrž o záměrné utvrzování zaměstnavatele v omylu v rozmezí skoro čtyř let, přičemž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3. tr. zák. Dodal, že stěžovatel svému zaměstnavateli poskytl nepravdivé údaje, čímž ho uvedl v omyl, a navíc jej v něm dlouhodobě utvrzoval předkládáním výkazů ke schválení náhrady cestovních výdajů, na jejichž základě mu byly jednotlivé částky proplaceny, čímž se protiprávně obohacoval (blíže odst. 38 a násl. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud dovodil, že posuzovaný čin stěžovatele vykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnost opakuje své věcné výhrady a argumenty, se kterými se však již obecné soudy vypořádaly. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. Nic na uvedeném závěru nemůže změnit ani nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem se obecné soudy s jeho námitkami vypořádaly, neboť odůvodnění rozhodnutí ve stěžovatelově trestní věci považuje Ústavní soud za logická, pečlivá a přesvědčivá, přičemž v nich neshledal prvky libovůle, svévole či jiné ústavněprávní vady.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu