ECLI:CZ:US:2023:3.US.939.23.1
sp. zn. III. ÚS 939/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Zdeňka Šiguta, Ph.D., zastoupeného Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 3651/2022-883, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 Cmo 152/2021-836, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2021, č. j. (17) 41 Cm 155/2000-787, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem stěžovateli jako žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni (Matco, s. r. o.) částku 1 767 067,48 Kč s tím, že v rozsahu poskytnutého plnění jedním z původních žalovaných (tedy mimo jiné i stěžovatelem - pozn. Ústavní soud) zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění od zbylých žalovaných. Krajský soud vyšel z toho, že existoval smluvní vztah mezi právní předchůdkyní nynější žalobkyně (Českou spořitelnou, a. s.) a tehdejší dlužnicí (pozdější žalovanou), která v průběhu řízení zanikla, a proto povinnost uhradit závazky plynoucí z původní smlouvy o úvěru přešla na ručitele, tedy i na stěžovatele. Proto stěžovateli uložil shora uvedenou povinnost.
3. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně změnil rozhodnutí krajského soudu ve výroku o věci samé tak, že povinnost stěžovatele k úhradě ve vztahu k žalobkyni zamítl co do částky 744 765,52 Kč; ve zbývajícím rozsahu pak rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Přistoupil-li vrchní soud k částečné změně rozsudku krajského soudu, učinil tak s ohledem na to, že příslušná ustanovení smlouvy o úvěru uzavřené mezi Českou spořitelnou, a. s. a původní žalovanou nelze vykládat tak, že by tato směřovala k přirůstání dlužných úroků k jistině a zároveň sjednání úroků z prodlení, proto rozsudek krajského soudu částečně změnil, když v rozsahu částky 744 762,52 Kč žalobu směřující proti stěžovateli zamítl.
4. Navazující dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu neformuloval žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Předkládal-li stěžovatel Nejvyššímu soudu k vyřešení otázku, zda může odvolací soud sám vyřešit logický rozpor v tvrzeních účastníka řízení, aniž by vycházel z tvrzení učiněných během řízení, pak k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že takto formulovanou námitkou (resp. otázkou) stěžovatel nezpochybnil žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí vrchního soudu založeno. Uvedenou námitkou je naopak tvrzena vada řízení, k níž by ovšem Nejvyšší soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání s ohledem na nutnost řešení některé právní otázky přípustné. Tak tomu však v daném případě není, a to, ani když by Nejvyšší soud přihlédl k další stěžovatelem tvrzené vadě odvolacího řízení, tedy že vrchní soud žalobkyni nepoučil o její povinnosti prokázat rozhodné skutečnosti, když ani touto námitkou stěžovatel nenapadá žádný právní závěr, na němž by bylo dovoláním napadené rozhodnutí založeno.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti kromě rekapitulace dosavadního průběhu řízení zejména namítá, že se soudy nevypořádaly s vnitřními logickými rozpory ve skutkových tvrzeních žalobkyně, když podle stěžovatele zůstalo ve svém důsledku sporné, co bylo do vydání nyní ústavní stížností napadených rozhodnutí plněno ve prospěch žalobkyně, respektive jejich právních předchůdců na úroky z prodlení, a co na jistinu. Uvedené nesrovnalosti pak nesprávně, v rozporu se zásadou kontradiktornosti a rovnosti zbraní, vypořádal sám vrchní soud, když vysvětlil, že eventuální rozpory v částkách uplatňovaných během řízení jsou způsobeny tím, že žalobkyně již poskytnutá plnění postupně započítávala na jí nárokované plnění. Uvedené tvrzení o započtení ze strany žalobkyně však podle stěžovatele nemá oporu v jejích tvrzeních.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá naopak stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ústavní soud především konstatuje, že stížnostní argumentace stěžovatele se ve skutečnosti pohybuje jen na úrovni výkladu a aplikace podústavního práva, když - jak bylo naznačeno shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby do závěrů obecných soudů zasahoval. Z ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu je přitom zřejmé (srov. zejména odst. 9 odůvodnění), na základě jakého výpočtu k uvedenému závěru o započtení vrchní soud dospěl, když pro tento výpočet vrchní soud vycházel z obsahu spisového materiálu, jenž pro tento účel taktéž v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle zrekapituloval. Z rozhodnutí vrchního soudu je tak zjevné, že své právní hodnocení, založené na započtení jednotlivých nároků žalobkyně, učinil na základě řádného vyhodnocení spisového materiálu. V daném kontextu pak není rozhodné, že sama žalobkyně, alespoň podle tvrzení stěžovatele, uvedené započtení sama přímo netvrdila, neboť jej lze dovodit matematickým výpočtem právě z údajů, jak plynou ze spisového materiálu.
11. Ústavní soud se tak nemůže ztotožnit ani s vedenou argumentací stěžovatele, že vrchní soud tímto svým postupem porušil zásadu kontradiktornosti a rovnosti zbraní účastníků. Vrchní soud totiž jen hodnotil jím provedené důkazy a bylo naopak na stěžovateli, aby vrchnímu soudu předestřel dostatečně přesvědčivou argumentaci, která by jeho závěry (resp. použitý matematický výpočet) zpochybnila; to však zjevně stěžovatel ani v rámci řízení před vrchním soudem neučinil, když ostatně opak důsledně netvrdí ani v ústavní stížnosti.
12. Za dané situace ovšem nemohlo obstát ani stěžovatelem v jeho dovolání formulované východisko, tedy že vrchní soud měl údajně vlastním výkladem překonat logický rozpor v tvrzeních žalobkyně. Naopak k takové argumentaci lze i podle Ústavního soudu poznamenat, že sám vrchní soud vysvětlil, že v nárocích uplatňovaných žalobkyní vůči stěžovateli ve skutečnosti žádný rozpor není, což dovodil ze spisového materiálu. Ústavní soud proto konstatuje, že nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelná.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu pak Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť o samotné ústavní stížnosti rozhodl neprodleně a za dané procesní situace se proto návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu