ECLI:CZ:US:2023:3.US.964.23.1
sp. zn. III. ÚS 964/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Jaromíra Šolastera a Ludmily Šolastrové, obou zastoupených Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou, sídlem Dolní náměstí 17/9, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 25 Cdo 2305/2021-1371, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2021 č. j. 8 Co 378/2020-1328 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 1. července 2020 č. j. 9 C 206/2008-1269, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na nestranné projednání věci ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelé [v řízení označovaní jako žalobci c) a d)] se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhali náhrady škody ve výši 324 690 Kč s příslušenstvím způsobené opakovaným splavováním ornice z pozemků obhospodařovaných vedlejším účastníkem řízení na nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelů. Jejich žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 3. 2017 č. j. 9 C 206/2008-743 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 12. 2017 č. j. 8 Co 242/2017-868 zamítnuta (dále též "původní řízení").
3. Z důvodu zpochybnění věrohodnosti a odborné způsobilosti soudního znalce M. K. (dále jen "znalec K."), na jehož znaleckém posudku byla založena rozhodnutí ve věci samé a který byl trestně stíhán pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (obvinění byl nicméně nakonec zproštěn), stěžovatelé podali žalobu na obnovu řízení podle §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 1. 7. 2020 č. j. 9 C 206/2008-1269 žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že nejsou dány důvody obnovy řízení, neboť stěžovatelé nepředložili důkazy, které nemohli použít v původním řízení, ani důkazy, které již byly označeny v původním řízení, ale nebylo možno je provést z překážek objektivní povahy, a které by mohly přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. Pokud stěžovatelé zpochybňovali věrohodnost znaleckého posudku na základě neodbornosti znalce K., pak tak neučinili na základě nově se objevivšího důkazu.
5. K odvolání stěžovatelů krajský soud usnesením ze dne 2. 2. 2021 č. j. 8 Co 378/2020-1328, usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se plně ztotožnil se zjištěními okresního soudu i s jeho právními závěry. Stěžovatelé v žalobě jako důvod obnovy řízení uvedli, že existují skutečnosti a důkazy, které zpochybňují věrohodnost a odbornost znalce K., který v původním řízení vypracovával znalecký posudek. To, že znalec K. není odborně způsobilý, přitom stěžovatelé tvrdili již v původním řízení. Odbornou nezpůsobilost znalce zakládali na tom, že jeho postupy a metody při zjišťování příčin vzniku erozních smyvů jsou v rozporu s odborným poznáním. V původním řízení požadovali provedení znaleckého posudku Výzkumným ústavem meliorace a ochrany půdy, v. v. i. (dále jen "VÚMOP"), tedy tím samým ústavem, jehož posudkem nyní zpochybňují odbornou způsobilost znalce a uvádí ho jako důvod obnovy. Stěžovatelé uvedli, že tvrzení znalce o jeho odborné způsobilosti byla lživá. Podle krajského soudu šlo však o skutečnosti, které si stěžovatelé mohli ověřit již v původním řízení. Krajský soud pak zdůraznil, že v řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původních rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé (ale existující v čase původního řízení) ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit příznivější rozhodnutí ve věci. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad v původním řízení. Důvody uváděné stěžovateli v návrhu na obnovu řízení nejsou důvody obnovy podle §228 odst. 1 o. s. ř., když fakticky jimi zpochybňují hodnocení důkazů v původním řízení ve smyslu §132 o. s. ř.
6. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 25 Cdo 2305/2021-1371 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud s odkazem na konstantní judikaturu zdůraznil, že stěžovatelé tvrdili odbornou nezpůsobilost soudem ustanoveného znalce K. k vypracování znaleckého posudku ohledně posouzení příčin vzniku erozních smyvů opakovaně již v původním řízení a bylo na nich, aby v tomto směru unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní, což se jim však nepodařilo. Pokud nyní namítají, že krajský soud v původním řízení použil znalcovo tvrzení ohledně jeho kvalifikace, respektive praxe v oboru, a stěžovatelé nemohli vůbec tušit, že tuto argumentaci krajský soud použije při zdůvodnění svého rozsudku stran odborné kompetence zmíněného znalce k vypracování znaleckého posudku, pak namítali procesněprávní vadu původního odvolacího řízení, k jejíž nápravě však neslouží institut obnovy řízení. Stěžovatelům v původním řízení v zásadě nic nebránilo, aby se dotazovali na profesní zkušenosti znalce K. a doložili jeho nedostatečnost, pakliže po celou dobu namítali znalcovu neodbornost. Ani důkaz posudkem VÚMOP ze dne 31. 10. 2018 a jeho doplnění ze dne 10. 1. 2019, který nechala vypracovat Policie ČR v rámci trestního stíhání znalce K., není novým důkazem, který by byl důvodem pro obnovu řízení. Důvodem povolení obnovy řízení totiž není skutečnost, že po (pravomocném) skončení řízení byl předložen znalecký posudek s jinými závěry, než jaké byly zjištěny v nalézacím řízení, o jehož obnovu jde. Nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení [§228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení nebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu. Stěžovatelé navrhovali již v původním řízení, aby soud ustanovil znalcem právě VÚMOP, soud však zmíněnému návrhu nevyhověl. Jde tedy o případ neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno. Navíc, jestliže po celou dobu původního řízení dovolatelé namítali nesouhlas se závěry znaleckého posudku znalce K., pak si posudek, který vypracoval VÚMOP pro potřeby trestního řízení, mohli opatřit i v původním řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují okolnosti vzniku sporu a důvody, které je vedly k podání žaloby na náhradu škody. Následně se věnují samotnému řízení o povolení obnovy a napadeným rozhodnutím. Poukazují přitom na trestní rozhodnutí ve věci obviněného znalce K., z nichž se podává, přestože nakonec jeho jednání nebylo kvalifikováno jako trestný čin, že vypracoval zkreslené, neúplné a nepravdivé posudky. Zdůrazňují, že důkazy, kterými mohla být zpochybněna věrohodnost znalce K., nemohli použít v původním řízení, neboť znalecký posudek zpochybňující závěry znalce K., jakož i trestní rozsudky, měli stěžovatelé k dispozici až po pravomocném rozhodnutí v původním řízení. Nadto zdůrazňují, že důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost znalce K. a které stěžovatelé předkládali v původním řízení soudům, obecným soudům ke zpochybnění jeho kompetentnosti nestačily. Dále uvádějí, že již v původním řízení předložili důkaz znaleckým posudkem vypracovaný znaleckým ústavem VÚMOP, který vyhodnocoval podíl všech faktorů na výši erozních vlivů a jehož neprovedení obecné soudy náležitým způsobem nezdůvodnily. Soudy tak měly v původním řízení dva různé znalecké posudky, ale rozpory v jejich závěrech neodstranily. Nejvyšší soud přitom tato stěžovateli uváděná pochybení v ústavní stížností napadeném rozhodnutí toleroval. Argumentaci Nejvyššího soudu, že posudky vypracované pro účely trestního stíhání nejsou novým důkazem, považují stěžovatelé za irelevantní. Podle stěžovatelů v trestním řízení byla zpochybněna nejen věrohodnost znalce K. a závěrů jeho posudku, ale vyšly najevo i skutečnosti zpochybňující samotnou nestrannost soudů v původním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatelé brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jejich žaloba na obnovu řízení. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že jimi předkládaná tvrzení a důkazy, které vyšly najevo v souvislosti s trestním stíháním znalce K., nepředstavují nové skutečnosti, které by mohly vést k obnově řízení.
11. Podle §228 odst. 1 o. s. ř. může žalobou na obnovu řízení účastník napadnout pravomocný rozsudek, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, mohou-li přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Z uvedeného je v prvé řadě zřejmé, že posouzení, zda mohou skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, je předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
12. Ústavní soud ve své judikatuře dále zdůraznil [srov. nález ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově není věcná správnost žaloby na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly.
13. Řízení o žalobě na obnovu řízení znamená v prvé řadě posouzení, zda jsou naplněny předpoklady samotné obnovy řízení (iudicium rescidens). Soud v této fázi řízení zkoumá, zda jsou uplatněná skutečnost či důkaz novými, tzn., zda je účastník, který se jich dovolává, mohl uplatnit již v dříve skončeném řízení. K hodnocení těchto důkazů dochází až po případném povolení v obnoveném řízení (iudicium rescissorium).
14. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy svoje zamítavé rozhodnutí postavily na tom, že důkazy, které měly vést k obnově řízení, mohly být uplatněny již v původním řízení. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3443/18, jímž byla ústavní stížnost týchž stěžovatelů směřující proti rozhodnutím vydaným v původním řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, uvedl, že provedení dokazování vyjádřeními příslušných institucí (míněn zejména VÚMOP) za účelem posouzení pravdivosti tvrzení znalce K. týkající se jeho odbornosti, která následně převzal krajský soud, měli stěžovatelé navrhnout již v příslušné fázi původního řízení. I když Ústavní soud v citovaném usnesení poukázal na možnost postupu podle §228 o. s. ř., nešlo (a ani nemohlo jít) o autoritativní konstatování, že tyto (nové) skutečnosti a důkazy budou muset být zohledněny v řízení o obnově, resp. zda budou pro toto řízení relevantní. Podstatné pro posouzení stávající věci nicméně je, že se obecné soudy žalobou na obnovu řízení v tomto smyslu řádně zabývaly a svůj závěr rovněž řádně zdůvodnily. V posuzované věci Ústavní soud žádnou vadu dosahující ústavní úrovně neshledal. Argumentace stěžovatelů je toliko polemikou se závěry obecných soudů, což však k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Zdůvodnily-li obecné soudy řádně své závěry o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelů, jde o postup nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
15. Poukazovali-li stěžovatelé na to, že v průběhu trestního řízení byla zpochybněna věrohodnost znalce K., pak nelze přehlédnout, že znalec K. byl obžaloby z přečinu křivého obvinění a nepravdivého znaleckého posudku zproštěn (viz rozsudek krajského soudu ze dne 18. 5. 2021 č. j. 3 To 17/2021-1039), když v jednání znalce K., třebaže tento při vypracování znaleckého posudku nevyužil a nezohlednil adekvátní metody k posouzení předmětu znaleckého posudku, nebyl shledán trestními soudy úmysl, a to ani eventuální.
16. Ústavní soud uzavírá, že námitky uváděné stěžovateli (odmítnutí jimi navržených důkazů nebo vyřešení eventuálních rozporů mezi dvěma různými znaleckými posudky v původním řízení) skutečně nemohou být důvodem pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř., nýbrž jde o zpochybňování skutkového stavu, resp. o snahu o přehodnocení skutkové situace zjištěné v původním řízení.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu