ECLI:CZ:US:2023:3.US.996.23.1
sp. zn. III. ÚS 996/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice P. O. BOX 1, Mírov, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2023, č. j. 9 As 36/2021-33, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2021, č. j. 57 A 71/2020-119, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Vězeňské služby České republiky, Věznice Plzeň (dále jen "Věznice Plzeň") ze dne 31. 3. 2020, č. j. VS-67676-4/ČJ-2020/801130, byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí vychovatele OVVaT Věznice Plzeň ze dne 26. 3. 2020 o uložení kázeňského trestu podle §46 odst. 1 a 3 písm. f), za porušení §28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "ZVTOS") ve spojení s §60 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 345/1999 Sb., řádu výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "řád"). Stěžovatel totiž dne 2. 3. 2020 v 6:00 hod. nenastoupil na řádně vyhlášenou početní prověrku stavu odsouzených, nebyl řádně ustrojen a neměl ustlané lůžko. Za tento kázeňský přestupek mu byl uložen kázeňský trest umístění do uzavřeného oddílu na 7 dnů s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení.
3. Kromě toho byla rozhodnutím Věznice Plzeň ze dne 2. 4. 2020, č. j. VS-71046-4/ČJ-2020/801130, zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí zástupce vedoucího OVVaT Věznice Plzeň ze dne 27. 3. 2020 o uložení kázeňského trestu podle §46 odst. 1, 3 písm. g) za porušení §28 odst. 1 ZVTOS v návaznosti na čl. 9 odst. 5 Vnitřního řádu věznice Plzeň ve spojení s §60 odst. 2 písm. b) řádu. Na základě tohoto rozhodnutí byl stěžovateli uložen trest umístění do uzavřeného oddílu na dobu 10 dnů, jelikož mu byl zjištěn pozitivní výsledek na přítomnost látky tramadol v moči.
4. Stěžovatel podal proti oběma výše zmíněným rozhodnutím vězeňské služby žaloby ke Krajskému soudu v Plzni, který je nyní napadeným rozsudkem. Rovněž následnou kasační stížnost podanou stěžovatelem z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatel spatřuje porušení jeho zaručeného práva na spravedlivý proces v tom, že soudy s ohledem na provedené dokazování a zjištěný skutkový stav zamítly žalobu i kasační stížnost, ačkoliv bylo na místě provést doplnění dokazování v souladu s uskutečněnými návrhy stěžovatele. Dopustily se tak libovůle v rozhodování, jelikož závěr může být soudem učiněn pouze, je-li na základě shromážděných důkazů nade vší pochybnost zřejmé, jak ke svému závěru došel. Dále tvrdí, že napadené rozsudky jsou nezákonné, neboť soud ignoroval skutkové okolnosti případu a skutkové závěry rozsudku nemají oporu ve spisu. Nejvyšší správní soud podle něj nepostupoval v souladu se zákonem, protože se nevypořádal se všemi prezentovanými důvody. Naopak je nemístně zlehčoval a zčásti ignoroval. Rovněž si nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, si pro své rozhodnutí neopatřil dostatečné podklady. Stěžovatel zejména poukazuje na to, že jeho vina nebyla spolehlivě prokázána (nebyl řádně probuzen pracovníky vězeňské služby, což opírá o důkaz kamerovými záznamy). Oba kázeňské tresty byly podle něj uloženy bez jakýchkoliv hodnověrných důkazů, a proto jsou bezdůvodné a vzhledem k okolnostem (zdravotní problémy) zcela neadekvátní. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále zpochybňuje řádné zjištění skutkového stavu (zejména co se týče prokázání zavinění požití látky Tramal) správními orgány a soudy a svoji argumentaci omezuje zejména na prezentaci svého skutkového pohledu na stav věci. Dále argumentuje také nepřezkoumatelností rozsudku, kterou shledává v nedostatku důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nevyvrátil dostatečným a řádným způsobem stěžovatelovu argumentaci použitou v rámci podané žaloby i v navazujícím řízení, která jednoznačně potvrzuje důvodnost podané žaloby. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozsudky zrušit.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud dále připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Z hlediska ústavněprávního proto může být Ústavním soudem v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům přitom Nejvyšší správní soud, krajský soud i správní orgány v nyní posuzovaném případě plně dostály.
10. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelovy námitky vedou převážně jen k přehodnocení skutkových závěrů soudů a správních orgánů. Zjevnou snahou stěžovatele proto není upozornit na protiústavní excesy, kterých se měly dopustit orgány veřejné moci v dané věci, nýbrž pouze zpochybnit zjištěná skutková tvrzení a zvrátit nepříznivý výsledek soudního řízení. Tímto však Ústavní soud staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu s odkazem na výše uvedené nepřísluší.
11. Stěžovatelově argumentaci, že jeho zavinění nebylo dostatečně prokázáno v souladu s §47 odst. 1 ZVTOS, Ústavní soud nemůže přisvědčit. Soudy i správní orgány provedly veškeré relevantní důkazy (kamerový záznam ve spojení s výpovědí pracovníka věznice), na jejichž základě oprávněně dospěly k závěru, že stěžovatel byl řádně buzen, a tudíž své povinnosti vzhledem k okolnostem a osobním poměrům měl a mohl splnit. Totéž lze uvést v případě požití Tramalu (viz např. bod 46 rozsudku krajského soudu). Stejně tak se soudy zabývaly namítanou neadekvátností uložených trestů, jejichž druh a výměra byly řádně zdůvodněny s odkazem na závažnost spáchaného přestupku, dosavadní chování stěžovatele a výchovný účel trestu.
12. Ústavní soud ke stěžovatelovu tvrzení nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí uvádí, že se správní soudy dostatečně zabývaly jeho argumenty plně přezkoumatelným způsobem a všechny stěžovatelovy námitky byly náležitým způsobem vypořádány, přičemž je z obou rozsudků patrné, jakými úvahami se přitom soudy řídily. Není ani zřejmé, že by soudy prezentované důvody opomenuly či je jakkoliv zlehčovaly. Naopak detailně a racionálně vysvětlily, proč považují skutkový děj předložený stěžovatelem za nepravděpodobný a na jakých podkladech toto odůvodnění staví (např. proč považují za nepravděpodobné tvrzení stěžovatele ohledně požití nedovoleného léku bez jeho vědomí).
13. Na základě shora uvedeného Ústavní soud uzavírá, že proti závěrům Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a v konečném důsledku ani správního orgánu nemá výhrad, neboť napadené rozsudky jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněny a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění.
14. Ústavní soud tedy neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu